Přes 50 let staré MG Midget ujelo 2500 kilometrů za pět dní. Zvládlo to bez sebemenší poruchy

V době, kdy je automobilový svět prorostlý elektrifikací, emisními normami a přísnými restrikcemi, není na škodu si zavzpomínat na časy, kdy slovo „dvanáctiválec" nebylo sprostým výrazem a kdy karoserie vozů nevypadaly jako ocucaný bonbón, nýbrž byly plné exotických tvarů, linií a prolisů. A přesně k tomu slouží Oldtimer Express, každoroční vytrvalostní závod veteránů, který účastníky pohltí atmosférou zlaté éry automobilového průmyslu. Letos se čtyřicítka posádek vydala na cestu z Prahy do Atén, jenž čítala 2,5 tisíce kilometrů. Já se roadtripu přes balkánský poloostrov zúčastnil také, a to s legendárním bratrským roadsterem MG Midget z roku 1967.

A o co vlastně jde? Oldtimer Express je vytrvalostní jízda klasických vozů, která snoubí luxusní životní styl a náročnou výzvu. Zatímco prvního ročníku v roce 2023 se roadtripu zúčastnilo 23 posádek, které putovaly z Prahy do Istanbulu, letos se počet aut zvýšil na 43 a naším úkolem bylo dojet v olympijském roce do hlavního řeckého města Atény. 

Trasa nás vedla přes rakouské a slovinské Alpy, malebné chorvatské pobřeží, přes divokou Černou Horu a Albánii a nakonec nás provedla zasluněnou řeckou krajinou. Cesta byla rozdělena do pěti dní a každá etapa přinesla jiné výzvy, které mě i zbývající posádky dostaly na pokraj fyzických i psychických sil, ale zároveň nám zajistily nezapomenutelné zážitky.

Startovní listinu tvořily oldtimery všeho druhu. Do Atén se vydaly modely Porsche 911 ze 70. a 80. let, elegantní BMW 3.0 CSI, ale i Ferrari Testarossa, Honda NSX, Jaguar E-Type, Aston Martin 15/98 nebo třeba Trabant či Volkswagen Bus T1. Jednoduše řečeno, soupiska byla opravdu rozmanitá a to na tom bylo krásné. Mezi ostatními veterány se tak neztratilo ani naše auto, i když párkrát jsem ho mezi zaparkovanými vozy přehlédl. Bylo jím totiž zřejmě to nejmenší autíčko, které jsem kdy viděl. A nemám na mysli Mini, i když to si cestu též nenechalo ujít, ale legendární roadster MG Midget.

Jde o sportovní vůz britské výroby, který z fabriky British Leyland vyjížděl mezi lety 1961 až 1980. Za dvě dekády vznikly tři generace, přičemž já jsem měl možnost 2,5 tisíce kilometrů ujet s tou nejmodernější. A ještě že tak, jelikož třetí vydání Midgetu dostalo posílený čtyřválcový motor o objemu 1275 kubíků, jenž lehounkému dvoumístnému kabrioletu údajně poskytuje 65 koní a 98 Nm točivého momentu. Zní to jako pořádná porce výkonu, ale mám pocit, že i přes opravdu skvělý stav auta za těch padesát let pár koníků z pod kapoty uteklo, jelikož MG rozhodně asfalt netrhalo.

Je důležité zmínit, že doposud jsem s veterány neměl jedinou zkušenost a celý svůj život jezdím pouze v moderních autech. Proto, když jsem poprvé usedl za volant auta, které nemá žádnou elektroniku, posilovač řízení či brzd a kde se musí podřazovat pouze s meziplynem, byla to pro mě obrovská výzva.

A s půl století starým roadsterem jsem se musel seznámit co nejrychleji, jelikož hned po startu mě čekal jeden z nejtěžších úkolů - vymotat se z centra Prahy. Už jen samotné rozjezdy mi dělaly problémy. Spojka byla extrémně tuhá a zabírala takřka hned. Nepomáhala mi ani skutečnost, že ruční brzda fungovala tak na půl. Tudíž uvést MG do pohybu v kopci byla vždy nervydrásající záležitost. Únik z metropole jsem ale zvládl a už jsem si to plnou rychlostí pádil k rakouským hranicím. No „pádil“, to je možná silné slovo, jelikož Midget třetí generace byl osazen velmi krátce zpřevodovaným čtyřstupňovým manuálem. Díky tomu měl sice živé starty z nuly na padesát, ale už při rychlosti 90 km/h se ručička otáčkoměru otírala o červené pole začínající u 6 tisíc ot./min. To tedy znamenalo, že má průměrná cestovní rychlost na dálnici i mimo ni činila zhruba 80 až 85 km/h.

Naštěstí jsem měl vedle sebe spolujezdce/navigátora Michala Kratochvíla, díky kterému mi cesta do Alp utekla rychleji. Po úspěšném dobití Rakouska nás konečně čekala zajímavější cesta v podobě horských serpentin. Zde jsem mohl prásknout do koní a okusit pověstný sportovní rodokmen britského MG. Nastavil jsem si tempomat na 90 kilometrů za hodinu, což v mém případě byl plný plyn, a sekal jsem jednu zatáčku za druhou. Ani jsem se nemusel zatěžovat řazením, jelikož atmosférický podélně uložený čtyřválec měl takovou pružnost, že se vzpamatoval v podstatě z jakékoliv rychlosti. A zatímco na dálnicích náš „Trpaslík“ za všemi posádkami zaostával, na okreskách jsme všem dýchali na krk. Zatím jsem ale nechtěl přes padesát let starého veterána trápit a plný potenciál jsem měl z Midgetu vymáčknout až na etapě vedoucí podél chorvatského pobřeží.

To bych ale předbíhal, jelikož v tento moment jsem se teprve blížil k první plánované destinaci - jezeru Wörthersee. A jaké byly moje pocity po prvních 600 kilometrech? Zcela upřímně byly trošku rozpačité. Z těžkého řízení mě bolely ruce a z neustálého větru a hluku bolela hlava. I přesto jsem se na druhý den těšil.

Druhý den vytrvalostního závodu Oldtimer Express začal krásně. Probudilo nás alpské slunce a uším lahodící zvuk starých motorů spalujících olovnatý benzin. Naskočil jsem do „Trpaslíka“ a vydal se na 250kilometrovou cestu přes Slovinsko na chorvatský závodní okruh Grobnik. Zde se uskutečnila rallye pravidelnosti a zároveň posádky měly možnost otestovat své staré vrány na limitu. Trať je to bezpochyby výživná, bohužel abych si ji mohl naplno vychutnat, musel bych mít pod kapotou početnější stádo koní.

V podstatě celé kolo jsem mohl jet na plný kotel a na brzdový pedál se mi po dobu měřených kol jen prášilo. Nicméně jsem poprvé mohl na MG Midget zatlačit a najít jeho desítky let zapomenuté hranice. Díky své muší váze, která nepřevyšuje hodnotu 700 kilogramů, má britský sporťák neustupující mechanický grip. Karoserie se v zatáčkách sice lehce kroutí, ale žádný vliv to na ovladatelnost dvoumístného roadsteru nemá. Brit zkrátka drží jako přibitý a slovo „nedotáčivost“ nemá ve slovníku.

Výsledkem bylo, že v technických pasážích okruhu jsem držel krok i s výrazně výkonnějšími auty. Notabene to se potvrdilo i v následující třetí etapě, která nás vedla podél chorvatského pobřeží. Na klikatých silnicích se MG zkrátka cítí jako ryba ve vodě a v průřezu startovním polem těžko hledalo konkurenci. Zde jsem poprvé ocenil i naprosto famózní řízení a sportovní charakter brzd. Absence posilovače znamenala, že jsem se v kabině Midgetu cítil jako v motokáře. Extrémně strmé a nečekaně přesné řízení mi dovolovalo s přesností odstřelovače trefit vrcholy zatáček a tuhý brzdový pedál mi propůjčoval schopnost, bez zásahu jakékoliv elektroniky, intuitivně zkrotit vůz v rychlých nájezdech do zákrut. Když to shrnu, tak takhle skvěle fungující a zábavné auto mezi moderními modely zkrátka nenajdete.

Možná si říkáte, že je to nebezpečné jezdit s takto starým autem svižně po okreskách. Opak je ale pravdou. Pokud má řidič zkušenosti, tuší, jak se auto chová a kde má limity, je to z mého pohledu mnohem bezpečnější než v moderním autě. A mám k tomu prostý důvod. Zatímco pro potřebnou dávku adrenalinu a dopaminu mi v MG Midget stačí jet 50 až 80 kilometrů v hodině, v moderním sporťáku se širokými pneumatikami a sofistikovaným podvozkem musím na stejné silnici vyvíjet trojnásobně vyšší rychlost. A když nastane nějaký problém, je rozdíl, zda odvracíte neštěstí v padesáti, nebo ve sto padesáti. Navíc ta syrovost starých aut je v tomto případě nenahraditelná, obzvlášť, když v mém případě mechanické vjemy doplňuje otevřené nebe nad hlavou.

Zatímco první tři dny byly procházkou růžovou zahradou, tak čtvrtá etapa vytrvalostního závodu Oldtimer Express mě dostala na pokraj fyzických i psychických sil. Cesta měřící 650 kilometrů vedla přes Černou Horu a Albánii. Země, které jsou oproti státům Evropské unie na zcela jiné úrovni. Poprvé jsem tak za volantem miniaturního MG okusil rozbité silnice, neohleduplné řidiče a v podstatě neexistující pravidla dopravního provozu. Po celou dobu od startu z Prahy jsem si na absenci bezpečnostních prvků auta, jako jsou pásy, airbagy, opěrky hlavy či deformační zóny, nestěžoval, ale při průjezdu divokou jihovýchodní Evropou jsem je opravdu postrádal. Rychle jsem si tedy aspoň sjednal cestovní pojištění a jako ostříž jsem sledoval sebemenší díru či výmol na silnici. MG s rozměry 3,5 metru na délku a 1,4 metru na šířku totiž mělo jednu nepříjemnou vlastnost - na nerovnostech nepředvídatelně odskakovalo do stran, a to klidně o půl metru. Což bylo na rozbité dálnici připomínající tankodrom opravdu velký a takřka neřešitelný problém, obzvlášť, když nás neustále předjížděli rychleji jedoucí auta a kamiony.

Moc mi nepomáhala ani zpětná zrcátka, která byla spíše pro okrasu než k pozorování provozu za vozem. Takže jsem se na ně mohl spoléhat ve stylu: „Vypadá to, že tam možná nic nejede, ale nejsem si úplně jistý.“ Kombinace neustálého stresu z hrozícího nebezpečí, nekonečných kolon na území albánského hlavního města a zdlouhavého vyčkávání u státních hranic znamenala, že do poslední mezi zastávky v řeckých horách jsem dorazil naprosto vyčerpaný a už jsem nechtěl volant s logem MG ani vidět.

Po krátkém spánku jsem ale s vidinou blížícího se cíle odhodlaně naskočil do kabiny britského roadsteru a vydal se vstříc našemu cíli. Poslední etapa byla doslova za odměnu a já jsem si tak mohl plnými doušky vychutnávat poslední kilometry vedoucí přes malebné kopce a sluncem zalité pobřeží Řecka. Začal mě přepadat smutek z toho, že za pár minut budu muset z MG Midget vystoupit. I když je to opravdu malé auto, které spíše připomíná dětskou hračku, tak se mnou zvládlo ujet 2,5 tisíce kilometrů a naprosto si mě získalo svým charakterem. Mnozí mě v cíli litovali, že to musela být hrozně nepohodlná cesta, ale vůbec to tak nebylo. Midget má sice kompaktní rozměry kabiny a velmi nízký podvozek, nicméně je osazen překvapivě pohodlnými sedadly a řidiče hýčká dobrou jezdeckou pozicí. Cesta tak byla mnohem komfortnější, než bych čekal. Ovšem to hlavní je, že přes padesát let staré MG zvládlo dojet bez sebemenší technické závady. Motor šlapal jako hodiny a jediné, co potřeboval, byl benzin.

Nikdy jsem nechápal, proč lidé k veteránům tak prahnou, ovšem díky Oldtimer Expressu a MG jsem to konečně pochopil. Nejde o to, jak je auto pohodlné, rychlé či bezpečné, ale o to spojení stroje s řidičem. Moderní auta řídí člověka, ale veterány řídí člověk. Musíte spoléhat pouze na své dovednosti a naučit se vnímat mechaniku vozu. Na každé řazení, přidání plynu či brždění se musíte soustředit a dopředu promýšlet každý krok. Ano, je to sice náročné, ale za to zatraceně návykové. A stejně jako s každou závislostí, ani s touhle nejde přestat...