Neomezená rychlost na dálnici by nemusela platit jen v Německu. Uvažuje o ní další stát

Rozumně a opatrně, ale bez rychlostního omezení. Tak by měli podle amerického kongresmana Nicka Kuppera brzy jezdit řidiči po dálnici v jeho domovském státě Arizona. Kupper by se rád hlavně v méně obydlených oblastech Arizony víc přiblížil Německu, i když ne úplně. Zajímavé je, že řidiči zatím radostí příliš nevýskají.

Kupper se domnívá, že řidiči by měli víc důvěřovat sami sobě a nespoléhat se tolik na omezení. Navíc si myslí, že je škoda, že se rychlostní limity snaží přizpůsobit spíš těm nejhorším z řidičů, místo toho, aby dávaly naopak prostor lepším. V řadě případů je podle něj úplně v pohodě jet výrazně rychleji, než současné limity v USA dovolují, cituje Kuppera americký web Autoblog.

Zajímavé je, že mezi řidiči se zatím najde řada odpůrců. Například televizní kanál Fox 10 přinesl reportáž, ve které se mu nepodařilo oslovit ani jednoho respondenta, který by byl pro zavedení neomezené rychlosti. „Nevidíte, jak lidé jezdí? Nebezpečně, pořád se vám někdo lepí na zadek. Ani na měsíc bych to nechtěl,“ nechal se slyšet jeden z oslovených motoristů.

Pokud by se podařilo v Arizoně zrušit maximální povolenou rychlost na dálnicích, rozhodně by to nebylo tak jako u našich západních sousedů. Dálnice by musela splnit řadu technických podmínek a dané úseky by navíc neměly mít vyšší nehodovost, než je arizonský průměr. Kromě toho by neomezená rychlost platila jen pro osobní vozy, pouze ve dne a v místech, kde žije v okolí dálnice méně než 50 tisíc obyvatel. Adeptem na dálnici bez limitu je zatím jen dálnice I-9 vedoucí z Kalifornie jižní částí Arizony.

Kupper se ale odvolává na pozitivní zkušenosti s podobným experimentem, který v polovině devadesátých let proběhl ve státě Montana. V roce 1995 v USA skončil federální rychlostní limit a jednotlivé státy si mohly vybrat na svých dálnicích vlastní. Poměrně pustý stát Montana se hlavně kvůli zdlouhavé jízdě nudnou krajinou rozhodl, že limit na dálnicích zruší úplně.

Od roku 1998 tam platilo pravidlo „Reasonable and Prudent“, v překladu rozumně a opatrně (Arizona se tím chce přesně inspirovat). Řidiči se tedy nemohli řítit dálnicí jak chtěli, policie je mohla zastavit třeba tehdy, když měla podezření na příliš vysokou rychlost za špatného počasí nebo v hustší dopravě. Od ledna 1999 už neplatilo ani toto, a tak řidiči mohli jezdit, jak chtěli. V tu samou dobu ale soud shledal neomezenou rychlost jako neústavní a Montana musela od června 1999 zavést limit 75 mil v hodině, tedy 120 km/h.

Bezpečnost na silnicích samozřejmě sledovali statistici, kteří zkoumali počet obětí. V první polovině roku 1999, kdy platila zcela neomezená rychlost, zemřelo na dálnicích 11 lidí, což bylo nejméně v měřené historii (průměr 2,2 měsíčně). Naopak v prvním pololetí roku 2000, kdy už platil limit 120 km/h, zahynulo 28 lidí (průměr 4,7 měsíčně), což byl nejhorší výsledek v měřené historii. Tomuto jevu se říká Montanský paradox.