Komentář: Je carsharing budoucnost? V Česku spíš přikrášlená autopůjčovna pro pohodlné

Na co si pořizovat auto, když vám stejně většinu času stojí zaparkované před domem? Raději si ho za pár korun půjčte! To je klasická mantra manažerů a zastánců carsharingových služeb, které se pomalu rozšiřují i na českém trhu. Problém ale je, že opravdové sdílení aut nabízí jen málo z nich. I kvůli tomu se zdá, že je carsharing spíš nafouknutou bublinou s líbivým marketingem zaměřeným na mladé lidi, o kterých průzkumy tvrdí, že auto rozhodně vlastnit nechtějí.

Ve velkých českých městech, tedy hlavně v Praze, operuje hned několik carsharingových společností. Fungují víceméně stejně: do telefonu si uživatel stáhne aplikaci, vyfotografuje řidičský průkaz, virtuálně podepíše smlouvu a nahraje kreditní kartu. Pak už se mu otevře mapa s nejbližšími auty. Stačí si jedno vybrat, dojít k němu, odemknout a vyrazit. Cena je asi šest korun za minutu jízdy, přičemž si lze někdy vybrat i hodinové nebo denní tarify. Je to pohodlné a jednoduché.

Jenže opravdový carsharing to ve skutečnosti není. Vždyť jde o autopůjčovnu, u které jen odpadá nutnost zajít na pobočku a zase auto na pobočku vrátit! Vyzvednete si ho kdekoliv ve městě (tedy v rámci určené zóny) a zase ho kdekoliv vrátíte. Jasně, vůz můžete mít třeba na 10 minut a zaplatíte jen za ně. To z logiky věci u kamenné autopůjčovny nelze. Jinak je ale vše stejné. Používáte totiž auta, která vlastní firma, jež vám je půjčuje. Je to prostě autopůjčovna pro pohodlné, žádný carsharing.

Má taková služba šanci snížit automobilovou zátěž měst? Těžko. Už jen z principu ji totiž řada uživatelů využije jako alternativu k taxi nebo MHD. Takový carsharing je totiž finančně výhodnější než taxislužba, pokud jedete mimo špičku, protože se platí za minuty a nikoliv za ujeté kilometry. Taxi naopak asi vyjde výhodněji, pokud hrozí zácpa. Představa, že někdo prodá své auto a pak bude jezdit tímto druhem carsharingu je lichá. Místo toho carsharingová auta začnou pomalu zaplňovat ulice, protože mohou parkovat kdekoliv ve městě. A nakonec s nimi bude stejný problém jako se sdílenými koloběžkami. Budou prostě překážet. Už teď se objevují případy aut, které dny stojí na jednom místě a nikdo je nesdílí.

Tento druh carsharingu má ještě další negativní efekt. Řidiče může tlačit k tomu, aby se prohnali městem co nejrychleji. Jednoduše proto, že každá minuta stojí peníze. Červená na semaforu? Deset korun proletělo oknem. Zácpa na Magistrále? Ta mě stála 60 korun! Samozřejmě nejde o velké peníze, ale dá se předpokládat, že taková věc ovlivní psychiku některých jedinců, kteří se pak řítí po Jižní spojce 150 km/h, aby dohnali několik desetikorun.

Dalším problémem je uživatelská zkušenost, kdy je v některých hodinách a na některých místech velmi těžké najít volné auto. Zkuste to třeba v Karlíně po páté, kdy místní hipsteři odjeli z coworkingových kanceláří domů na Jižní město. Sám se občas jednu ze služeb snažím používat a párkrát se mi stalo, že jsem našel nejbližší auto na půl cesty tam, kam jsem potřeboval dojet. Tak už jsem si to nakonec došel celé. Jediným řešením tohoto problému by bylo zmnohonásobit počet aut carsharingových služeb, ale tím bychom se dočkali již zmíněných ucpaných ulic.

A pak je tu ještě jeden psychologický problém, kterému musí „sdílená“ auta čelit. Pokud má člověk vlastní auto, nezdráhá se ho využít. Stačí vzít klíčky a jet. V případě carsharingu ale potřebujete dostatečný impulz k tomu, abyste ho využili. A zvažujete, zda je to vůbec nutné. Jednak to stojí peníze, jednak budete pro auto muset dojít, protože zřejmě neparkuje hned před vaším domem. A tak se v mnoha případech rozhodnete službu raději nevyužít a jít pěšky, jet MHD, vzít si taxi nebo požádat kamaráda s dodávkou, protože s ním se ty krabice odstěhují snáz. A nebudete platit za každou minutu, co je snášíte dolů!

Záměrně nejmenuji ani jednu z carsharingových služeb, o kterých je zjevné, že nejde o carsharing, ale o pohodlnou půjčovnu aut. Stejně tak ale nebudu jmenovat jiné služby, u kterých naopak o opravdový carsharing jde. Tedy, že jeden člověk má auto a nabízí ho přes aplikaci nebo společný web ostatním k pronájmu. V moderním „business talku“ se tomu říká peer-to-peer carsharing. To je to správné sdílení aut v pravém slova smyslu. Jenže ani to nás nespasí.

Vynechme fakt, že jde o příjemnou službu pro ty, kteří potřebují třeba velké auto na dovolenou, ale nemají na něj peníze. Pro ty, kteří chtějí něco přestěhovat v dodávce nebo si jen vyzkoušet určitý model vozu. Pro majitele je to pak dobrá příležitost k nějakému výdělku. Jenže podobně jako u AirBnB i tady hrozí kumulace aut u majitelů za účelem pronájmu. Ze služby, která původně sloužila pro využití nevyužité věci za poplatek, se stane komerční záležitost.

Celý tento článek vyznívá jako filipika proti carsharingu. Není to ale jeho účel. Jen volá po tom, abychom věci nazývali pravými jmény a nehledali za touto službou spásu a cestu do budoucnosti. „Vaše auto 96 procent času stojí a nejezdí se s ním,“ říkají zastánci těchto služeb. Jenže vaše auto není Boeing 747, zájezdový autobus nebo kamion, které musí neustále létat a jezdit, protože každá minuta stání stojí firmu velké peníze. Vaše auto vydělávat nepotřebuje. Pravděpodobně ho navíc používáte v časech, ve kterých by ho ráda používala i většina dalších lidí. A pak, auto nemusí být pro každého tak úplně bezcenné. Je to osobní, intimní prostor, který se mnohdy těžko půjčuje úplně neznámému člověku.