Komentář: Amerika zavřela dveře levným čínským elektromobilům. Evropa to bude muset udělat také

Americká administrativa Joea Bidena se odhodlala v razantnímu kroku, kterým chce ochránit domácí automobilový průmysl - zvedla clo na čínské elektromobily z 25 na rovných 100 procent. Tento krok samozřejmě vyvolává bouřlivé diskuze nejen na lince USA-Čína, kde se dají očekávat odvetná opatření, ale jako téma silně rezonuje i v Evropě. Jedná se o zásah do volného globálního trhu, nebo naopak o nutný krok v zájmu zachování zdravého konkurenčního prostředí a ochrany vlastních ekonomických zájmů? Odpověď není jednoduchá, jasné je však jedno - pokud bude chtít Evropa zůstat i nadále v automobilovém sektoru konkurenceschopná, nemůže ambicím čínských výrobců jen pasivně přihlížet.

Trend elektromobility v automobilovém sektoru hodně zamíchal kartami, které se dlouhá léta zdály být jasně rozdané. Čína rychle pochopila, že její zaostalost ve spalovacích motorech ji nemusí moc trápit, pokud vsadí vše na kartu elektrických vozů. Pod taktovkou strany a vlády tak Říše středu ovládla veškeré stěžejní části výrobního řetězce od těžby cenných kovů v Africe, přes jejich dopravu, výstavbu továren na akumulátory a v neposlední řadě i produkci kompletních elektrických vozů. Zároveň s tím, jak posilovala domácí výroba, dělala Čína vše pro to, aby zahraničním automobilkám ztížila jejich podnikání na svém trhu. 

Není tajemstvím, že podpora produkce elektromobilů je pro čínskou vládu prioritní a tento trend využívá k posílení svého geopolitckého vlivu. Vybrané značky a společnosti vláda masivně podporuje, ať už formou bezproblémové výstavby nových továren, výhodnými provozními úvěry či dotacemi na exportované vozy, které jsou díky tomu na cílových trzích cenově atraktivnější. Výsledkem této strategie je zhruba 100 čínských výrobců, kteří produkují elektromobily, přičemž někteří z nich dostali od vlády povolení (či úkol) dobýt se svými produkty svět. Přibližně 70 procent továren na baterie je v Číně a 90 procent bateriových technologií pochází z regionu Asie. Amerika a Evropa jen koukají z povzdáli a přemýšlí, jak se s touto konkurencí, která je do značné míry opravdu nekalá a těžko k poražení, mají se ctí vypořádat.

Příznivci elektromobilů často při komentování vzniklé situace operují s tím, že Evropa, popř. tradiční značky, zaspaly a tudíž dobře jim tak, že je teď Čína takhle vyškolí. Není to ale tak černobílé - evropské automobilky už z podstaty nikdy nemohly mít stejné vstupní podmínky, jako čínští výrobci, kde o všem rozhoduje centrální plánování komunistické strany. Ani obrovský automobilový koncern nemůže získat africký důl na nerostné bohatství, neboť cesta k němu vede přes celou řadu ne úplně etických kroků - a to je tato věta formulována až příliš opatrně, neboť ve skutečnosti se bavíme třeba i o dodávkách zbraní, pomoci při státním převratu či finanční podpoře určitě skupiny, která v daném regionu tahá za nitky. My vám dáme AK-47, vy nám dejte díru v zemi...

Ať už čínská klikatá cesta vedla nejrůznějšími temnými zákoutími, pokrytecky nad nimi přivíráme oči a orientujeme se jen na výsledek - technologicky vyspělé, dobře zpracované elektrické auto za cenu nižší než od tradiční značky. Jenže každý rozumný člověk chápe, že z pouhého importu aut z Číny domácí ekonomika žít nemůže. Naopak.

Na čínskou státní podporu tak musí trhy reagovat vlastní ochranářskou politikou, a ta se nejúčinněji dělá prostřednictvím cel. Jak ukazuje USA se svým 100% clem na čínské elektromobily, je skutečně nutné tnout do živého a moc se s tím nepatlal. Pokud tedy chcete zachovat svůj vlastní průmysl, ekonomiku či zaměstnanost a třeba i omezit závislost na Číně. Je ale jasné, že akce vyvolává reakci, a tak se dají očekávat čínská odvetná opatření.

Evropa je (opět) v roli váhavého střelce, kterému strašně dlouho trvá, než se na něčem shodne a ještě déle, než to uvede do praxe. Zatím je ve hře clo na čínské elektromobily ve výši 10 procent. Ve srovnání s USA je to komické číslo, evropští experti hovoří o minimálně 60procentním celním zatížení, které už by mohlo přinést kýžený efekt. Jenže na stole samozřejmě neleží jen otázka, zdali je to zásah do volného trhu, ale především, zdali globálně vůbec nějaký volný trh ještě existuje.