Jak zlepšit vztah řidičů a cyklistů v Česku? Rozvod, Sagana a víc Regeců s papíry na kamión

Soužití řidičů a cyklistů na českých silnicích, to není láska. Bohužel to není ani pragmatický vztah, respekt, nebo tolerance, ale často nepřátelství. Alespoň si to myslí 52 procent Čechů, jak vyplynulo z letošního průzkumu agentury Kantar. A to i přesto, že tři čtvrtiny cyklistů jsou zároveň držiteli řidičského oprávnění.

Osobně jsem této informaci nepřikládal velkou váhu, protože ač každodenní řidič i poměrně náruživý cyklista, snažím se jezdit na kole výhradně tam, kde řidiče vůbec nepotkám. V lese, na zcela oddělených cyklostezkách, v nejhorším na prázdných okreskách.

Dostal jsem ale pozvání na poslední etapu propagační jízdy Mission Ride, která měla přispět k edukaci obou skupin účastnících se silničního provozu, a zároveň k jejich toleranci. A jelikož vedla ze slovenského Púchova do moravských Otrokovic, skýtala i zajímavou možnost porovnání chování řidičů v obou zemích.

Náš peloton čítal přibližně dvacet zkušených cyklistů, včetně několika bývalých závodníků. Jel v plném provozu po hlavních silnicích první a druhé třídy doprovázený třemi pořadatelskými auty. V obou zemích jsme se měli snažit dodržovat dopravní předpisy, které se v Česku a na Slovensku trochu liší. Největší rozdíl spočívá v tom, že u našich východních sousedů může šest a více cyklistů jezdit ve dvoustupu, čehož jsme pochopitelně využívali. Je to příjemnější z mnoha důvodů. Za prvé se máte na kole v méně záživných úsecích s kým bavit, a za druhé můžete třeba jako rodič mnohem lépe kontrolovat své dítě, chránit ho a komunikovat s ním. Délka pelotonu je navíc poloviční, než když jedou cyklisté za sebou, takže jeho předjetí trvá polovinu času a je bezpečnější.

Samozřejmě, že výhoda je to jen na širších silnicích. Na těch užších cyklistický dvouvláček nelze předjet, a neporušovat přitom pravidlo o minimálním odstupu, který je v obou zemích při vyšších rychlostech 1,5 m, a metr do 50 km/h na Slovensku a do 30 km/h v Česku. Na užších silnicích musí místo bezohledného lpění na liteře zákona nastoupit ohleduplnost, selský rozum a vláček po jednom, nebo občasné uhnutí cyklistů úplně z cesty. Přesto si myslím, že by čeští zákonodárci měli o variantě „dvojstupu“ uvažovat, protože je běžná v mnoha státech, kde soužití cyklistů a řidičů funguje mnohem lépe než v Česku.

Příjemně překvapen jsem byl i na Slovensku. Řidiči se chovali až překvapivě trpělivě a tolerantně, přestože se za námi občas vytvořila menší kolona. „Za čtyři dny, co jedeme na Slovensku, nás protroubili jen dva řidiči,“ tvrdil mi organizátor projektu Adrian Gazdík. Ne všechno bylo tak růžové. V předposlední etapě před Púchovem na peloton někdo zavolal policii, protože nová pravidla platná od března 2022 neznal. I kvůli osvětě Gazdík tuto jízdu pořádá.

Našli se ale i řidiči, kteří nás zdravili, někteří dokonce poznali bývalé reprezentanty Dvorščíka a Regece. A mávalo nám i dost lidí kolem trati. „Atmosféra se hodně změnila v posledních letech. Každý Slovák chtěl být aspoň chvíli Peter Sagan. Cyklistice na Slovensku jeho fenomén obrovsky pomohl. I vztahům mezi řidiči a cyklisty,“ myslí si bývalý československý reprezentant Milan Dvorščík, který s námi jel.

Změna nastala při přejezdu hranic do Česka. Na necelých padesáti kilometrech do Otrokovic nás vytroubilo sedm aut. Několik řidičů nás míjelo doslova o centimetry a agresivně se zasouvalo do cyklistického vláčku. Je pravda, že ne všichni členové pelotonu se vždy přizpůsobili změnám pravidel, takže občas některé dvojice jely vedle sebe, což na řidiče pochopitelně fungovalo jako červený hadr na býka. Souběžná jízda cyklistů na silnicích je totiž v Česku zakázána a pokutována. A podle již zmíněného průzkumu agentury Kantar patří k věcem, které řidičům na cyklistech v Česku nejvíc vadí. I přesto bylo chování některých šoférů k cyklistům, jedoucím navíc v prudkém dešti, otřesné. Vůbec se po té zkušenosti nedivím, že na Slovensku po zavedení nových pravidel počet nehod a úmrtí cyklistů klesá, kdežto u nás dosahuje maxim. Byť si za většinu nehod a úmrtí mohou cyklisté sami.

Co s tím? Osobně bych se místo lepení vztahu snažil spíš o co nejrychlejší „rozvod“. Obě skupiny účastníků provozu co možná nejvíce separovat, budovat cyklistům, ale i inline bruslařům a koloběžkářům v Česku co nejhustší síť cyklostezek, kam auta nesmí. Jezdit na kole po hlavních silnicích a městských bulvárech mi připadá podobný nesmysl jako jezdit na kole po dálnici nebo autem po cyklostezce. Nejen proto, že si takovou jízdu alespoň já osobně coby cyklista vůbec neužiju, a už vůbec ne s dětmi, ale i proto, že takové silnice by měly být prostě hlavně pro rychlé přesuny aut.

Zlepšení vztahů mezi cyklisty a řidiči by snad mohl přispět i nějaký český Sagan, pokud se ho dočkáme. A zajímavé moudro pronesl i bývalý československý reprezentant v silniční cyklistice Jozef Regec. „Já jsem si v minulých letech udělal papíry na kamión i s návěsem a od té doby se jako cyklista dívám na řidiče, hlavně ty za volanty nákladních aut, úplně jinak. Ukočírovat desítky tun, a ještě myslet na bezpečnost těch mravenců pod sebou, to není žádná legrace. Respekt a klobouk dolů.“ Takže by to chtělo asi i více cyklistů s papíry na náklaďák.