Cestování s elektromobilem je fajn, ale na spalovák nemá. Pořád je hodně co zlepšovat (komentář)

Letos jsem poprvé vyrazil na letní dovolenou na Sardinii s elektromobilem (přesné výsledky, časy nabíjení a hlavně cenu přineseme v dalším článku příští týden). V součtu celá akce proběhla celkem v klidu a z mého novinářského pohledu to byla mimořádně zajímavá zkušenost. Ukázalo se totiž, že navzdory neoddiskutovatelnému pokroku na poli bateriových vozidel pořád existuje řada problémů zejména s infrastrukturou. Nadšenci nad tím rádi přimhouří oko (což také v mnoha diskuzích dělají), ale pokud se na auta díváte jako na prostředek, který vás má dopravit z bodu A do bodu B a je vám víceméně jedno, co má pod kapotou, pak vás budou tyhle nedostatky z pochopitelných důvodů štvát. Něco z toho jsou vyložené drobnosti a něco jsou problémy, které nemají jednoduché řešení. 

Spousta lidí (alespoň z mého okolí), kteří nemají čas úplně sledovat vývoj kolem elektromobilů, si dodnes myslí, že primárním problémem bude vůbec najít místo na nabíjení. To už samozřejmě dávno neplatí. Během naší zhruba 3000 km dlouhé cesty z Prahy na Sardinii a zpět jsme neměli potíže s vyhledáním nabíječek nikdy. Jistě, v odlehlých koutech Sardinie asi nabíječku nenajdete, ale v okolí tamních velkých měst možnosti už jsou. Kolem dálnic v Rakousku, Německu, Itálii a nakonec i v ČR je pak stanic spousta. Má to háček? 

Ano, má. Nejsou stanice jako stanice. V nouzi určitě nějakou zásuvku při troše snahy najdete, ale lidé na svých dlouhých cestách chtějí nabíjet tak, jak je to pohodlné. Tedy rychle a ideálně v kombinaci s nějakým obědem. I takové stanice existují, ale pochopitelně jsou nejvíce vytížené. A zde nastává jeden velký problém. Na hlavních tazích a podobně exponovaných místech je už dnes poptávka tak velká, že ještě v polovině září jsme potkali hub s osmnácti nabíječkami Ionity, který byl plně obsazený. Bohužel, přidávat stanice donekonečna se nemusí vyplatit, protože je to drahé a když většinu roku nejsou využívané, je to problém.

Elektromobily zde naráží na jednu základní potíž. Nabíječky nemají příliš velkou rezervu v počtu aut, která dokážou obsloužit. Čerpací stanice mají naproti tomu obří rezervy, a hlavně lze každé auto natankovat v zásadě stejně rychle. To u elektromobilů neplatí. Čím dále se svým elektromobilem pojedete, tím větší šance je, že přijedete k obsazené stanici. Nejde o život, člověk si počká, ale je to otravné. V rámci celého evropského trhu se pořád elektromobilů prodává celkem málo a čekat se na hlavních tazích musí už teď. 

U čerpacích stanic je standardem, že tam je občerstvení, toaleta, nějaké zázemí. Ideálem je budovat nabíjecí stanice na čerpacích stanicích, ale není to pravidlem. Představa, jak během nabíjení odpočívám a relaxuji, zatímco si děti hrají na prolejzkách, je sice krásná, jenže takových stanic jsme během naší cesty mnoho nepotkali. Naopak jsme potkali stanice umístěné před obchoďákem na tom nejvzdálenějším konci obřího parkoviště. Jedno pěkné italské Ionity bylo v roští za zavřenou čerpací stanicí a jiné zase umístěné mezi frekventovanou silnicí a frekventovaným parkovištěm. 

Jistě, řada nabíjecích stanic je na ideálních místech, stoprocentně počítat se s tím bohužel nedá. U elektromobilů tento aspekt hraje docela velkou roli. Zatímco auta se spalovacími motory natankujete za několika málo minut, takže vám je obvykle jedno, kde přesně zastavíte a co konkrétně daná benzinka nabízí, trávit půlhodiny někde v roští nemusí být úplně ideální. A samozřejmě čím delší trasu máte v plánu, tím větší máte šanci, že budete muset dobíjet právě na nějaké takovéto „uklizené“ nabíječce. 

Že si zadám do navigace trasu a navigace mne následně navede k nabíječkám? Ano, taková je teorie, ale v praxi je to trochu horší. Nabíječky jsou na parkovištích nebo v různých areálech, kde se navigace ne vždy úplně přesně zorientuje. Nabíječka může být také v obchodním domě v garážích, kde je vám navigace k ničemu. Takže vás auto/mobil dovede do místa, kde zhruba nějaká stanice je (pokud vás nepošle mezi rodinné domy z druhé strany nabíječky, jak se nám to jednou stalo), ale těch posledních pár desítek/stovek metrů probíhá jako hra „najdi si svou nabíječku“. 

Otravné je to zejména na velkých plochách kolem benzinových stanic, kde není dost dobře možné otáčet se do protisměru. Někde mají na silnici šipky, někde jsou cedule a jinde není vůbec nic. Čerpací stanice je vidět z dálky, nabíjecí stanice jsou celkem malé a během jízdy je snadno přehlédnete. Vůbec by neškodilo k nim přihodit alespoň nějaký stožár nebo něco, co je dobře viditelné, abyste hned alespoň odhadli správný směr. 

Dost mne také překvapilo, že na dálnicích jsou nabíječky u sjezdů na čerpací stanice označené jen někdy. Respektive jsem nabyl dojmu, že většinou označené vůbec nejsou. Bez mobilu nebo navigace budete naprosto ztraceni. Je to škoda, protože zatímco stanice stojí miliony, jedna plechová cedule navíc stojí pakatel. 

Tenhle bod mi nakonec přijde jako absolutně vůbec nejhorší a považuji ho za naprosto zásadní nevýhodu elektrické mobility. V placení a určení cen za nabíjení je s odpuštěním absolutní „bordel“. To máte různé provozovatele, kteří si nastaví různé ceny. Kromě toho máte různé předplacené tarify ovlivňující koncové ceny a cena se liší samozřejmě také podle toho, u jak výkonné stanice budete nabíjet. Třešničkou na dortu je fakt, že na první pohled nevidíte, kolik vlastně platíte. Potřebujete k tomu mobil s aplikací. 

Dodnes mi nikdo nevysvětlil, proč to takhle je a proč na naprosté většině stanic nejde platit jednoduše úplně obyčejnou platební kartou. Proč se musí vymýšlet složité systémy typu Plug & Charge, proč se musí řešit roamingy a tarify, proč musí být speciální karty, když dnes má úplně každý v kapse kartu platební. Rozdíly přitom mohou být naprosto zásadní. Když narazíte na stanici, která se s vaší nabíjecí kartou tak úplně nekamarádí, zaplatíte místo 700 Kč za dobití klidně dvojnásobek. Řešením je zabrousit do nabídek jednotlivých provozovatelů a vybrat si toho, který vychází na dané cestě nejvýhodněji. A samozřejmě také naplánovat nabíjení tak, abyste zastavovali ideálně na stanicích preferovaných provozovatelů. Třeba aplikace A Better Route Planner toto umí. No jo, jenže zejména děti své požadavky na zastávky během delších cest neupravují podle toho, zda je zrovna v okolí nabíjecí stanice a zda je to zrovna ta, kde chcete nabíjet. 

Ať si každý provozovatel stanoví ceny dle své libosti, ale proč se cena toho stejného produktu musí lišit podle toho, jakou kartičkou zrovna nabíjení aktivuji, to zkrátka nechápu. Dobrou zprávou budiž fakt, že EU chystá nařízení, podle kterého mají být nové stanice vybavovány platebními terminály povinně. To sice bude zcela jistě znamenat možnost dobíjení za nejdražší sazby, alespoň to třeba přinese určité zjednodušení. 

Během cesty do Itálie a zpět jsme potkali také německého řidiče, který si za svým Volkswagenem ID.4 táhnul malou plachetnici. To mi připomnělo další bod ke zlepšení. Dnešní stanice jsou stavěny tak, aby zabíraly co nejméně prostoru, což je pochopitelné. Vůbec se ale nepočítá s tím, že by tam zaparkovalo auto s přívěsem.

Při takové cestě bude nutné elektromobil nabíjet kvůli vyšší spotřebě častěji a při každém takovém dobíjení bude nutné přívěs odpojit. Pokud má být elektromobilita univerzální řešení pro každého, tak všechny ty, kteří dnes tahají různé vozíky nebo snad dokonce karavany, čekají krušné chvíle. Ale třeba se něco zlepší. 

Musím se přiznat k tomu, že mne takovéto napětí kolem hledání nabíječek nějakým zvráceným způsobem vlastně bavilo. Je to takové akční. Ale pak jsem si vzpomněl, jak jsme stejnou trasu jeli o rok dříve s Dacií Jogger na LPG. Tehdy jsme nemuseli hledat nic, prostě stačilo zastavit, kde to zrovna vyšlo a nemuselo to být nutně na benzince. A takovouto svobodu cestování bohužel zatím nenabízí žádný elektromobil.

Bezproblémové soužití s elektromobilem navíc vyžaduje určité dovednosti. Musíte mít internetové bankovnictví, musíte mít aplikace, musíte být v případě nouze schopni na místě stahovat aplikace, provádět registrace, musíte ovládat navigaci v mobilu a samozřejmě musíte mít mobilní internet, jinak se vystavujete riziku velkých komplikací. Ford sice před časem v reklamně prezentoval, jak si důchodce bude v elektromobilu lebedit, ale já jsem si odnesl z naší cesty dojem, že současná podoba elektromobility není pro staré. Rozhodně ne, pokud by chtěli se svým autem vyrazit někam dál, třeba do zahraničí. Moji šedesátiletí rodiče si třeba auto na baterky nechtějí ani vyzkoušet, protože se prostě bojí, že bude problém s nabíjením a co potom. Navíc nejde pouze o starší lidi. V mém okolí znám spoustu i mladších žen, které bojují i se základními operacemi na počítači. A jak fanoušci elektrické mobility rádi říkají, elektromobil je počítač na kolech. 

A ještě jedna poznámka - schopný elektromobil stojí přes milion. Loni nám svobodné cestování nabídl Jogger ani ne za 500 tisíc. Nejsem takový fanatik, abych tvrdil, že jet do Itálie s levným elektromobilem nelze, všechno jde (já jsem tam třeba dojel se čtyřicet let starým Fiatem), ale bude to nesrovnatelně více kompromisní zážitek, který zdaleka nebude odpovídat standardu automobilů 21. století. Kdo chce alespoň částečnou svobodu cestování na dlouhých trasách, ten se musí vypravit do cenových sfér přesahujících milion korun. 

Nejvíce mne ale na této cestě nakonec překvapilo množství problémů kolem nabíjení. Po cestě tam jsme nabíjeli pětkrát. V jednom případě auto s nabíjecí stanicí (Ionity) z nějakého důvodu odmítalo komunikovat a nabíjení se nespustilo. Řešením bylo přeparkovat auto k vedlejšímu stojanu. Na Sardinii nám nešlo spustit nabíjení na pomalé AC stanici ve městě Palau. Po cestě zpět z Livorna do Prahy jsme celkově nabíjeli čtyřikrát a na problémy jsme narazili ve dvou případech. Jednou byly dva stojany Ionity úplně mrtvé, podruhé (v Rakousku u Shellu) se nabíjení z nějakého záhadného důvodu při šedesáti procentech ukončilo a znovu bylo nutné auto přeparkovat k vedlejší nabíječce, protože opětovně aktivovat nabíjení na té stejné stanici už nešlo. Zde jsme mimochodem nabíjeli pomocí platební karty, přičemž nabíjení nešlo přes stojan ukončit. Musel jsem ho ukončit přes menu infotainmentu z auta.

Není pochyb o tom, že elektromobilita udělala v posledních letech velký pokrok. Nakonec ještě relativně nedávno bych asi na dovolenou bateriovým vozem vůbec jet nechtěl. Mám ale pocit, že se trochu moc tlačí na pilu, z toho pramení množství dětských nemocí a to pak jaksi snižuje motivaci lidí odložit spalovací auto a přesednout do elektromobilu. Zejména připravit spolehlivou infrastrukturu s dostatečnou kapacitou bude obrovská výzva.