Za volantem Lamborghini Murciélago LP650-4 Roadster: Je to velkolepá řidičská nirvána pro sběratele

Stal se zázrak. Předpověď počasí na tuhle chvíli původně hlásila přeháňky, deště i silné bouřky, ale svítí slunce a nad italskou krajinou se nesou jen mračna. Pomalu zastavuji na zapadlé silničce v kopcích a cítím, jak obrovský vidlicový dvanáctiválec vyhřívá maličkou kabinu po ostrém tempu na okreskách. Jezdím tu s více než patnáctiletým Lamborghini Murciélago LP650-4 Roadster a zase si připomínám, jak hrubiánské jsou klasické supersporty z nedalekého městečka Sant’Agata Bolognese. Zážitek v tomhle sporťáku si totiž musíte zasloužit.

Řídit starší Lamborghini často není takové, jak si to asi představujete. Můžete si myslet, že všechno bude perfektní, jenže ono není. Na světě najdete až nespočet řidičsky lepších aut s mnohem větší jistotou při opravdu rychlém tempu, ale pouze absolutní minimum z nich má takový charakter. Radost za volantem si musíte odpracovat a mít ho pevně a bezpečně v rukách, protože na nerovnostech za ně rádo tahá. Ale ten zážitek je nezaměnitelný, impozantní.

Ve zdejších vlásenkách mi to Murciélago připomíná každou chvíli. Jestli má nějaký rys, který bych po něm chtěl lepší, je to řízení. Kvůli užšímu předku se v něm nesedí v ose volantu, a dokonce je relativně těžké i má dlouhý převod. V těchto serpentinách mi tak často nestačí pouhé zatočení „do křížení rukou“. Občas si musím přehmátnout a volant dotáhnout. Taková však tenkrát byla doba, protože řízení s rychlým převodem je v autech stále tak trochu novinkou. Současně to znamená, že šasi i brzdy tohoto dvanáctiválcového monstra skrývají mnohem větší potenciál.

To je však jediné negativum, jaké mi na něm vadí a to s ním nejedu poprvé. Tuhle „placku“ jsem mohl řídit už loni během novinářských jízd, jichž se zúčastnil i poslední vyrobený Countach, poslední vyrobené Diablo i mnohem modernější Aventador spolu s nejnovějším Revueltem. Tenkrát mezi nimi Murciélago zvláštně zaniklo, ale teď, když je tu samo, je fenomenální. Na kratičkou chvíli dokonce vedle nás zastavuje motorkář, sundavá si rukavice a skládá prsty do tvaru srdce. Vzpomínám si na něj jako na dětský sen a je až neuvěřitelné, že ho v Lamborghini vyvezli z garáže jen kvůli mně a mohu si s ním zase hrát.

O tom všem přemýšlím, zatímco pomalu chodím kolem něj, prohlížím si každičký detail a pozoruji, jak se nad ohromujícím dvanáctiválcem těsně za kabinou tetelí horký vzduch. Je to ten surový supersport z plakátů a tenhle konkrétní je navíc opravdu vzácný. Speciální edice roadsteru LP650-4 s charakteristickou šedou barvou Grigio Telesto s oranžovými prvky vznikla v roce 2009 v pouhých padesáti kusech. Tenhle je číslo čtyři a doteď najel jen lehce přes 3200 kilometrů.

Kochání se krajinou i supersportem už ale bylo dost, chci zase řídit. Zvedám kultovní nůžkové dveře, otevírající se směrem k nebesům, a zapadám zpět za volant. Murciélago se stále startuje normálním klíčkem, vypůjčeným z koncernových Audi, a velký 6,5litrový V12 se po zabzučení startéru probouzí k životu s výrazným vyštěknutím do okolní krajiny a následně se usazuje v hluboce znějícím volnoběhu. Vedle své levé nohy uvolňuji parkovací brzdu a vyrážím vstříc další zábavě.

Sekvenční šestistupňová převodovka E-Gear je roboticky ovládaná skříň z přelomu milénia a funguje nejlépe, když jí dáte potřebný čas na přeřazení. Jednička se dává přitažením plusového pádla pod volantem, kvůli neutrálu musíte stisknout obě současně a zpátečka? Na středovém tunelu ji budete hledat jen těžko, protože tlačítko s písmenkem R se nachází u vašeho levého kolene. Asi už nebylo, kam ho rozumně umístit kolem hlavního ovládacího panelu.

Stačí jen lehce přišlápnout a Murciélago okamžitě reaguje na plyn. Obecně mu svědčí trochu razantnější zacházení, než se dlouze a pomalu rozjíždět, protože elektronicky ovládaná spojka může krátce „zahořet“ a odměnit váš řidičský „neum“ smradem spáleného obložení. Potřebuje prostě hned sepnout a jet, což záhy zjišťuji i při stoupání vlásenkami na úplný vrchol kopce. Za vedoucím urusem musím občas zpomalit natolik, že je lepší podřadit z dvojky až do jedničky a ulehčit spojce práci, aby nemusela klouzat při rozjezdu z rychlostí pod třicet.

Jednotlivé převody šestikvaltu jsou pořádně dlouhé a většinu zdejších serpentin i rovinek mezi nimi zvládám projet na dvojku – v zatáčkách lehce podtočenou, na rovinkách roztočenou ani ne k červenému poli. I přesto mnohdy jedu kolem stovky a dvanáctiválec s plechovým řevem a chrapláním kratičkého výfuku hluboce prořezává ušní bubínky. Je to absolutní puristická nirvána, která se jen složitě popisuje slovy. Je to jedna z těch věcí, jakou prostě musíte zažít.

Srdcem Murciélaga LP650-4 Roadster přitom je atmosférický 6,5litrový zážehový vidlicový dvanáctiválec s maximálním výkonem 478 kW (650 k) při 8000 otáčkách za minutu, s nímž je o deset koní silnější než výchozí varianta LP640. Vrcholný točivý moment pak dosahuje až 660 newtonmetrů a abyste zrychlili z nuly na stovku, stačí k tomu jen 3,4 vteřiny vašeho času. A nejvyšší rychlost? Tenhle stroj vyvine až 338 kilometrů v hodině!

Dvanáctiválec sice v nižších otáčkách nepůsobí nijak zvlášť nebezpečně, ale má pořádnou sílu. Na doporučení lidí z Lamborghini si raději ponechávám aktivované elektronické pomocníky a při každém ručkování si říkám, že je to jedině dobře. Kvůli náročnější práci s volantem by se ze smyku totiž mohla stát nepříjemná komunikace s pojišťovnou. Tady musíte mít ruce ještě rychlejší než rychlé. Jinak ale působí jako velká motokára, a když to nepřeženete s rychlostí nájezdu do zatáčky, s pořádným mechanickým gripem a lehkou nedotáčivostí vyjedete bezpečně zase ven.

Jestli však nějakou část Murciélaga využívám jen minimálně, jsou to brzdy. Tenhle supersport už má vysoce výkonnou karbon-keramickou soustavu, kterou při našem tempu na těchto okreskách stačí jen hladit. Když ale potřebujete, můžete se na ně spolehnout, protože když na ně pořádně šlápnete, s narůstající teplotou je jejich účinek ještě intenzivnější. Zastudena jsou naopak trochu tupější, avšak i přesto se s nimi dá jezdit pomalým tempem bez sebemenších problémů.

Úsek s technickými zatáčkami je za námi, postupně se vracíme do Sant’Agaty a před námi se konečně otevírá dlouhá rovinka, kde rozzuřeného býka můžu vypustit naplno. Je to nejlepší příležitost na hrubou sílu, jakou umí předvést dokonale. Plynule přidávám plný plyn, moderní čtyřkolka přenáší maximum točivého momentu na zadní kola a Murciélago sprintuje vstříc horizontu. Dvojka se roztáčí až k osmi tisícům otáček, a když zařadím trojku, zezadu přichází kopanec do zad.

Lamborghini Murciélago LP650-4 Roadster je nekompromisní. Brutálně zrychluje vstříc horizontu, a když v plných otáčkách přeřazuji na trojku, raději se ani nekoukám na rychlost – nepochybně ukazuje ilegální hodnotu. Raději ho pevně držím, protože se mě nebojí kousnout. Už na dvou hrbolech se rozsvítila kontrolka aktivní stabilizace, když se tahle bestie pokusila protočit některé z kol.

Reálná rychlost tohoto Murciélaga je děsivá i po více než patnácti letech, a protože sedím v roadsteru jen za malým čelním sklem, pocitově mi přijde ještě větší. Dokonce i ta stovka na klikatých okreskách působí až neuvěřitelně – máte pocit, že jedete výrazně přes stovku, ale přitom ji ani nepřesahujete. Je to přesně to, co dělá řidičské vzrušení. Když si vzpomenu, že ještě včera jsem tu byl s mnohem modernějším Urusem SE a nepřišlo mi to ani z poloviny takové. Je to fascinující.

S „lambem“ se nemůžete ploužit, protože to prostě nemá rádo, ale teď zase musím. Blíží se konec dnešních zážitků, zpomalujeme a projíždíme italskými městečky. Na stále častějších retardérech si raději elektronicky zvyšuji předek pomocí funkce „lift“, abych zbytečně neškrábal spodek agresivního předku, a dvanáctiválcová strojovna se projevuje jen tichým mechanickým ševelením. Od motoru navíc do kabiny sálá velké teplo, jaké pořádně odvětráte jen se sundanou provizorní textilní střechou.

V pomalejším tempu je převodovka ucukaná, uskákaná, a když projíždím kruhovými objezdy nebo odbočuji v křižovatkách, často to dělám na jedničku. V rychlostech kolem třicítky je dvojka podtočená k patnácti stovkám otáček a vysokootáčkový motor se už pocitově trochu dusí. Odlehčuji tak i převodovce, která v tu chvíli nemusí klouzat na dvojku, ale jede s napevno zařazenou jedničkou. Takto projíždíme městečky a trochu rychleji po rovných silnicích mezi zdejšími poli až do našeho cíle.

S vedoucím Urusem přijíždíme zpátky do továrny Lamborghini. Projíždíme kolem původní budovy, jakou tu začátkem šedesátých let nechal postavit sám Ferruccio Lamborghini pro svou novou automobilku konkurující Ferrari, a zastavujeme na blízkém parkovišti za závorou, za níž se veřejnost snadno nedostane. Zastavuji, nechávám Murciélago ještě chvíli vrčet na volnoběh a otočením klíčku ho zhasínám.

Bylo to už podruhé, co jsem tohle monstrum mohl řídit a mám z toho mnohem lepší dojmy a zážitky, než tenkrát. Je tomu stejně jako u všeho ostatního – poprvé to je o seznamování se, zvykání si až při dalších příležitostech konečně dostáváte příležitost si to užít. Murciélago bývalo mým dětským snem, který se teď zase alespoň na malou chvíli splnil. Co už ale vím, je to, že nikdy nepřestanu snít o dalších šancích v něm zase jet. Život milovníka rychlých aut musí občas připomínat legendární Need For Speed.