Retro: Východní blok byl rájem licenčních aut. Zdaleka ale nešlo jen o sovětské Lady

S trochou nadsázky se dá říct, že nebýt automobilek jako Renault a zejména Fiat, nebylo by v půlce zemí zpoza východní strany železné opony čím jezdit. Socialistický autoprůmysl lze v zásadě rozdělit do tří skupin. V té první se vyhřívaly země z historických důvodů natolik strojírensky rozvinuté, že byly s to vyprodukovat relativně konkurenceschopný výrobek - patřilo sem stoprocentně jen Československo a Východní Něměcko, tedy NDR, obojí země s velkou tradicí výroby aut už před první světovou válkou. Drobný problém byl jen v tom, že zatímco v 60. letech byly ještě Wartburgy nebo Škodovky na úrovni doby, o 20 let později už to dávno neplatilo.

Druhou  „partu“ tvořily Polsko, Rumunsko a samozřejmě přítel největší - Sovětský svaz. Právě v Rusku si zpočátku nebrali servítky, pokud šlo o nepokryté kopírování západních vzorů a to zejména v případě vládních limuzín. Opravdu masovým autem se stal až pověstný „Žigul“ z roku 1970, tedy nic jiného než pro provoz v SSSR uzpůsobený Fiat 124.

To polští soudruzi začali v 50. letech pro změnu vyrábět první originální sovětské auto a sice GAZ Poběda - tentokrát však s příznačným jménem Warzsawa. Teprve následná produkce licenčních vozů s obchodním označením „Fiat Polski“ ale znamenala masovou motorizaci země. Aspoň částečným originálem zde byl třeba Polonez, v SSSR zase Moskvič. Rumuni pro změnu hledali pomoc v jazykově spřízněné Francii - také vozy Dacia, alias Renault není nutné šíře představovat. Asi málokdo slyšel o bulharských autech, ale vězte, že i v této zemi vznikaly v 60. a 70. let licenční Fiaty, Renaulty a dokonce i Moskviče.

Třetí a zcela samostatnou skupinu tvoří bývalá Jugoslávie, kde se vyráběla doslova plejáda různých licenčních variací na téma osvědčených západních výrobků. Kromě populárních Zastav alias Fiatů to byly i Renaulty, Citroëny a především vozy Volkswagen produkované ve velkých sériích v bosenském Sarajevu.

V přiložené galerii však najdete z velké části jiná auta než ve velkém rozšířené typy známé i z našich silnic. Licence totiž měly jistou výhodu v tom, že se tu a tam dalo „převzít“ i západní auto vyšší nebo dokonce sportovní třídy. Že se jich obvykle vyrobilo jen stopové množství byla jiná věc. Popravdě - říkají vám dnes něco jména jako Bulgaralpine, Cimos nebo Roman? Zapomínat samozřejmě nemůžeme ani na nákladní auta a autobusy.

To nejexotičtější licenční pozlátko si můžete prohlédnout v galerii nad článkem.