Retro: Rusko se při významné akci ztrapnilo ukrajinským autem. Ukázalo ho jako národní chloubu

Rusko a Severní Korea společně slavnostně otevřely nový most Jakova Novičenka, aby se stal prvním silničním spojením s hraničním přechodem mezi oběma velmocemi. Velkolepá událost, kterou samozřejmě následně viděl celý svět, však zaujala i poněkud bizarní scénou. Jedním z prvních vozidel na nově otevřeném mostě se totiž stal červený Záporožec z Ukrajiny, proti níž obě země usilovně bojují a pošlapávají její minulost, současnost i budoucnost.

Nechme však politiku a válčení stranou a věnujme se v rámci našeho tradičního víkendového vzpomínání automobilové historii. Ukrajinská značka Záporožec vznikla v bývalém Sovětském svazu, jehož majestát dodnes obdivuje ruský prezident Vladimir Putin a považuje ho ryze za ruský, když se tehdejší sovětské vedení rozhodlo pro výrobu malého lidového automobilu. Nejprve dalo světu Záporožec ZAZ-965, lacinou kopii italského Fiatu 600, a později to zkusilo znovu.

V roce 1966 byl v Sovětském svazu uveden modernější Záporožec ZAZ-966 s výkonnějším motorem a prostornější kabinou v karoserii, která opět byla až nápadně povědomá. Nejprve západnímu tisku vadilo, že původní typ 965 připomíná úspěšný lidový vůz z Itálie, a v novějším nástupci zase viděl napodobeninu německého NSU Prinz. Technologické plagiáty a kopírování zahraničních produktů nebyly sovětským inženýrům a úřadům nikdy cizí.

Záporožec ZAZ-966 se ve formě prototypu představil veřejnosti už v říjnu 1961, když se objevil na moskevské výstavě úspěchů národního hospodářství. Ukrajinská továrna ZAZ v Záporoží ale tehdy teprve začala vyrábět předchůdce, kvůli čemuž se na zahájení produkce sedanu „notchback“ čekalo dlouhých pět let. Ten se následně stal jediným malým autem na sovětském trhu, protože zrovna tam se nedovážela žádná auta z jiných socialistických zemí.

Naopak novější Záporožec se za hranice podíval, byť do tehdejšího Československa nikdy oficiálně nezamířil. Spolu s dnešním Ruskem se prodával také v Německé demokratické republice, Polsku nebo Maďarsku. Dokonce se ho automobilka pokoušela prodávat i za železnou oponou, avšak s „vznešenějšími“ pojmenováními jako Yalta nebo Eliette. S typovým označením Yalta 1000 se Záporožec poprvé ukázal na bruselském autosalonu v lednu 1968.

Na svou dobu to byl relativně moderní vůz za opravdu lidovou cenu, který dnes zaujme i nezvyklou koncepcí motoru se vzduchem chlazeným vidlicovým čtyřválcem se zdvihovým objemem 887 kubických centimetrů a maximálním výkonem 22 kW (30 k). Navzdory mezigeneračně vylepšené aerodynamice, ačkoli byl opticky hranatější než předchůdce, jeho nejvyšší rychlost nepřevyšovala 100 kilometrů v hodině. Důvodem byla i vyšší pohotovostní hmotnost 740 kilogramů.

Záporožec ZAZ-966 byl ale bezpečnějším vozem než předchozí ZAZ-965. V továrně se rozhodli přesunout palivovou nádrž na bezpečnější místo pod zadním sedadlem, takže byla lépe chráněna před nárazem jiného vozidla. Evoluce se rovněž pokusila odstranit „sebevražedné“ otevírání dveří, přehřívání motorů, ztrácení předpětí v torzních tyčích podvozku a vysokou hlučnost v kabině při jízdě.

Sovětský svaz současně řešil životy osob s omezenou pohyblivostí, zejména invalidních veteránů z druhé světové války. Kvůli tomu docházelo k továrním úpravám záporožců v rámci státních programů sociálního zabezpečení, díky nimž jim byla distribuována nová speciálně upravená auta zdarma nebo s výraznou slevou. Ne každý invalida však mohl řídit každý vyrobený vůz.

V současnosti lze nalézt, že existovalo hned několik speciálních verzí pro invalidy. Například varianta VR byla vhodná pro řidiče s jednou zdravou rukou a jednou zdravou nohou. Provedení VB zase našlo využití u řidičů po amputaci obou dolních končetin. Verze VBG pak byla šikovná, pokud řidiči měli pouze jednu fungující nohu. Každá z těchto úprav měla přepracované ovládací prvky, aby vyhovovala svému určení, a jejich podíl ve výrobě dosahoval až 25 procent z celkové produkce.

Už po dvou letech od zahájení sériové produkce, v roce 1968, se automobilka rozhodla uvést i vylepšenou verzi s větším a silnějším motorem V4. Ten nově disponoval zdvihovým objemem 1198 kubických centimetrů a maximálním výkonem 29 kW (40 k). Pohotovostní hmotnost vozu se sice zvýšila na 780 kilogramů, ale zároveň vzrostla i maximální rychlost, a to na 121 kilometrů v hodině. I nadále automobilka vyráběla i původní slabší motorizaci.

Jedna z nejvítanějších změn se v nabídce objevila až v roce 1971, kdy dostal další koňskou sílu. Konstruktéři zvýšili kompresi, aby dosáhli výkonu až 33 kW (45 k), a řidiči ocenili také schopnost spalovat méně kvalitní nízkooktanový benzin, nově tankovaný do větší palivové nádrže o objemu 40 litrů. Společně s uvedením tohoto motoru došlo k přejmenování automobilu na ZAZ-968.

Výroba ZAZ-968 pokračovala s modernějším stylingem a vylepšenými brzdami až do roku 1978, přičemž automobilka současně produkovala také verze 968A s vylepšenými bezpečnostními prvky, jako byla třeba plastová palubní deska místo původní plechové. V roce 1979 se pak na trhu objevila finální verze ZAZ-968M, která se následně stala nejdéle vyráběným typem.

Přesně tato varianta vozu se nedávno zúčastnila otevření mostu Jakova Novičenka. Ve voze mimochodem jeli Nikolaj Ščerbicki a Taťána Ščerbická, po jejichž dědečkovi se nová spojnice mezi Ruskem a Severní Koreou jmenuje. Sovětský důstojník Jakov Novičenko se proslavil v obou zemích, když v roce 1964 zachránil tehdejšího severokorejského vůdce Kim Il Sunga při pokusu o atentát na jeho osobu. Získal za to nejvyšší státní vyznamenání Hrdina práce.

ZAZ-968M se vyráběl až do 1. července 1994, kdy už byl Sovětský svaz minulostí. Ukrajina získala nezávislost a na trhu se začaly objevovat výrazně modernější a úspornější vozy ze Západu, jako Volkswagen Polo nebo Ford Fiesta. Záporožec s vývojem datovaným až do padesátých let minulého století jim rozhodně nemohl konkurovat. Konec ukrajinského automobilu, kterým se překvapivě chlubí i Rusko, byl nevyhnutelný.