Většina lidí má s představou socialistického náklaďáku spojenu Avii, Liazku, Pragovku a Tatru a možná ještě IFu nebo Robur. Nebýt legendárního filmového zpracování skutečných událostí jménem Smrt stopařek s polským hercem Markem Perepeczkem v hlavní roli, už by si dost možná nikdo nevzpomněl na rumunské stroje Roman. Právě valník této značky byl hlučným diseleovým svědkem děsivých skutků padoucha na nebohých dívkách. Kde se u nás vzal?
Ještě méně lidí dnes ví, že Romany nebyly prvními nákladními vozy rumunské provenience v československé dopravě. Ze země, odkud později přijely i Dacia a Oltcity, se k nám už v 60. letech dostaly první tří- a pětiunové nákladní vozy pojmenované Carpati, resp. Bucegi. Zvláštností těchto americky vypadajících valníků byl osmiválcový a poměrně výkonný benzinový osmiválec (!) po kapotou. Dynamika byla slušná a benzin si řidiči rádi ulévali pro soukromé účely. Problém ale byl v tom, že výrobky závodu Steagul Rosu (Rudý prapor) si běžně řekly o 30 litrů benzinu na 100 km, což bylo i v době levného paliva hodně.
Věděl to i výrobce, který musel palčivou otázku s ohledem na své obchodní záměry řešit. Ve východní Evropě s výjimkou Československa a NDR byly na konci 60. letech v módě licence úspěšných západních výrobků - Rusové takto přišli ke svému „žigulíku“, Poláci k „Polákovi“ a „Maluchovi“, Jugoslávci k „Stojadinu“ a nakonec i Rumuni ke své Dacii. Činili se ale třeba také Bulhaři, kteří vyrobili v licenci menší množství nezapomenutelných sporťáků Alpine A110 pod značkou Bulgaralpine a zahájili také produkci autobusů Chavdar na bázi západoněmecké Setry. Stejnou cestou se nakonec rozhodli jít i Rumuni u svého nákladního programu. Za partnera si zvolili rovněž západoněmeckého výrobce a sice firmu MAN, která v té době vyráběla úspěšnou a moderní řadu F7 s trambusovou budkou.
Pro firmu MAN nešlo o první zkušenost s výrobcem z východního bloku - nedlouho před uzavřením paktu s Rumuny zahájila spolupráci také s maďarskou Rábou. V soutěži vyhlášené Ceausescovým režimem se ovšem Němci museli nejprve vypořádat s krajany od Mercedesu a Francouzi ze Saviemu, kteří, jak víme, nakonec nalezli náhradu v letňanské Avii. Smlouva Rumunů s Němci byla podepsána v roce 1969. Brašovský podnik, který měl nové náklaďáky vyrábět, už se dál nejmenoval Rudý prapor a převzaté MANy dostaly „nápadité“ jméno RoMAN, tedy rumunský MAN.
V rámci licence dodali Němci Rumnům kompletní modelovou řadu osmitunové nákladní série F7/F8. Rozsáhlý program zahrnoval na velké množství modifikací od tahače přes valník a sklápěče po autojeřáby. K dispozici byly také různé tonáže, počty náprav a varianty jejich pohonu. Celkem šlo až o 13 různých podvozků a 43 různých modifikací aut jako takových.
Zatímco Rába vyráběla kamiony až na budku s víceméně vlastními nápravami, Roman využíval téměř výhradně komponenty z licenční výroby. To zahrnovalo kabiny vyvinuté francouzským Saviemem, který s MANem v letech 1967-77 úzce spolupracoval (ano, je to k nevíře, ale dodnes typickou tvář vozům MAN dali Francouzi). Budky byly dostupné buď v krátké denní verzi, nebo v prodloužené verzi se dvěma lůžky. Vozy poháněly motory Saviem a MAN, další výbava čítala řízení a převodovky ZF s řazením pod volantem, stejně jako hnací nápravy MAN s poloosami vedenými mimo nápravnici.
Raný design vozidel Roman byl téměř totožný s MANy F7/F8, včetně ocelové masky se svislým žebrováním a mřížkami po obou stranách. Jediným viditelným rozdílem byl nápis ROMAN namísto MAN na masce. Později byla tato maska nahrazena jemnou síťovinou s plochým rámečkem, přičemž mřížky po stranách zmizely. V průběhu 70. let byla maska dále upravena na černou plastovou verzi s bílým nápisem ROMAN uprostřed, pod kterým se nacházel menší štítek s nápisem DIESEL. Typové označení bylo umístěno v pravém dolním rohu masky. Tento design si vozidla zachovala až do konce výroby první série na počátku 80. let.
Na československém trhu se objevila pouze dvě verze Romanů a sice osmitunový valnik a sklápěčka 8.135 se šestiválcovým atmosférickým motorem Saviem o objemu 5,5 litru a výkonu 135 koní, který byl spojen s pětistupňovou převodovkou a řízením ZF. Pneumatiky měly rozměr 9,00-20 a palivová nádrž pojala 140 litrů. Vozidla byla vybavena dvouokruhovými brzdami: vzduchové brzdy byly určeny pro zadní nápravu, zatímco přední náprava měla kombinované vzducho-kapalinové brzdy.
Dle ceníku Mototechny z roku 1977 u nás valmík Roman přišel na 143 900 Kčs a sklápěč na 151 000 korun. Koupit si jej samozřejmě mohli jen státní organizace, které však mnohem častěji dávaly přednost levnějším a snáze dostupným Aviím - třítunový model A30 stál ve stejné době 107 000 Kčs. Povšimněte si, že ve filmovém příběhu je Roman (kterým skutečný vrah opravdu jezdil) označován za vrak na vyřazení, zatímco se hlavní hrdina nemůže dočkat nové Avie. Skutečnost byla ale spíš opačná. Romany u nás sloužily jak ve flotilách ČSAD, tak i v přepravních a zásobovacích odděleních jednotlivých podniků a továren.
Soudě podle vzpomínek z diskuzních fór na sociálních sítích byly Romany mezi českými řidiči velmi oblíbené. „Roman to byl kočár. Perfektní topeni a toho místa v kabině, dalo se tam krásně vyspat. Byl to rok 1977. Velmi rád na to vzpomínám. Jezdil jsem po celém Československu,“ napsal Jaroslav Kacetl. Miloš Hejduk přidal další pozitivní postřeh: „Vedle Avie a IFy to jelo, uvezlo a ještě to bylo pohodlné. Při opravě se u motoru pohodlně stálo, nemusel nikdo lámat ruce a krčit se v kabině. Bouda se sklopila a paráda.“ Stejně pozitivních je i drtivá většina dalších ohlasů. Podle svědectví šoférů u nás většina Romanů dojezdila nejpozději ve druhé polovině 80. let kvůli nedostatku či spíše absenci náhradních dílů.
Jestliže se do Československa dostal jen zlomek produkce Romanů, v jejich domovině to bylo jiné. Po osmitunové řadě přišla na řadu desetitunová se šestistupňovou převodovkou a desetilitrovým motorem s výkonem 215 koní. Poté následovaly další verze, jako tahače návěsů, sklápěče a lesovozy vybavené navijákem a kladkovým systémem pro nakládání kmenů.
Nejtěžší byla devatenáctitunová řada, do které už se dostal i přeplňovaný motor o výkonu 256 koní s převodovkou, která poskytovala 12 rychlostí pro jízdu vpřed a dvě pro zpátečku. Od roku 1976 byl k dispozici dokonce osmiválcový dieselový motor 1240 V8 s výkonem 360 koní (268 kW), který vznikl díky spolupráci Rumunského národního ústavu tepelných motorů a rakouské firmy AVL.
Po vypršení licenční smlouvy na konci 70. let pokračovala výroba nákladních vozů Roman pod značkou DAC (Diesel Auto Camion), přičemž tyto modely se od původních verzí lišily upravenou maskou chladiče a použitím novějších komponentů, především motorů a převodovek rumunské výroby. Po roce 1989 byly tyto vozy vybavovány také moderními motory renomovaných značek jako Caterpillar, Detroit Diesel nebo Deutz. Firma kupodivu přestála všechny ekonomcké turbulence a v menších počtech náklaďáky i díky vojenským zakázkám vyrábí už opět jako Romany dodnes. Právě ony vojenské verze mají stále budku známou už od začátku 70. let.
