Když v Československu jezdilo embéčko, v Itálii se zrodilo sci-fi a změnilo svět sportovních aut
Je březen 1966 a na prestižním mezinárodním autosalonu v Ženevě se oficiálně odhaluje úplně nové Lamborghini a výrazně mění zažitou koncepci silničních sportovních aut. Poprvé si veřejnost může prohlédnout elegantní placatý supersport, který se postupně stane jedním z nejslavnějších aut značky a vyslouží si přezdívku „Matka superaut“. Kultovní Lamborghini Miura doslova mění svět a dodnes se jen těžko věří tomu, že ikonický design navrhl mladičký italský designér Marcello Gandini.
V Československu se jezdilo v embéčku
Představte si, jak by Lamborghini Miura na začátku druhé poloviny šedesátých let působilo, kdyby se objevilo na československých silnicích. Dokonce i v domácí Itálii bylo automobilovým science fiction, protože ani Ferrari, jakožto výrazně zkušenější a slavnější výrobce sportovních a závodních aut, doposud nic podobného na silnice nevypustilo. Zároveň se jen těžko věří tomu, že Miura byla nechtěným dítětem.
Legenda říká, že Ferruccio Lamborghini, zakladatel automobilky, supersportovní auta vyrábět nechtěl. V minulosti vydělal obrovské jmění výrobou a prodejem cenově dostupných traktorů a rád si kupoval luxusní kupé se sportovním jízdním projevem, avšak i tento bývalý amatérský závodník z nepohodlných sportovních aut postupně dospěl. Vývoj prototypu Miury však tehdy schválil se slovy, že zájem potenciálních zákazníků rozhodne o další produkci.
A zákazníci rozhodli. Lamborghini Miura vyjelo na silnice v dobách, kdy vrcholem československého automobilového průmyslu byla už dvouletá Škoda 1000 MB, historicky první škodovka se samonosnou karoserií a koncepcí pohonu vše vzadu. Ne, obě auta se rozhodně nemohou ničím vzájemně rovnat, ale je zajímavé vidět ten kontext. V době, kdy v Československu s velkými těžkostmi a porodními bolestmi vznikl obyčejný rodinný sedan, v Itálii zahájili výrobu prvního silničního supersportu s motorem uprostřed.
Lamborghini Miura navíc přijelo na světlo světa v době, kdy celá automobilka byla jen tři roky stará. Byli to především inženýři Giampaolo Dallara a Paolo Stanzani, kdo spolu s testovacím jezdcem Bobem Wallace experimentovali s novým typem šasi inspirovaným světem motorsportu, kde se postupně začaly používat motory umístěné uprostřed vozu kvůli lepšímu rozložení hmotnosti. A Miura byla prvním pokusem na světě, jak to využít i na běžných silnicích.
Inovativní koncepce s motorem uprostřed
Světovému debutu Miury předcházelo představení pojízdného podvozku už v roce 1965, kterým automobilka přitáhla náležitou pozornost. Už tehdy pro značku typický vidlicový dvanáctiválec umístila uprostřed šasi paralelně se zadní nápravou, tedy napříč, protože se musela vypořádat s omezeným prostorem. Motor, převodovka a diferenciál navíc využívaly společnou olejovou náplň pro zjednodušení konstrukce.
První produkční varianta Lamborghini Miura, známá jako P400, stihla vstoupit do výroby ještě před koncem roku 1966. V této době však výroba luxusních aut nevypadala tak, jak ji známe dnes. Karoserie totiž montovala karosárna Bertone, která je vybavila i interiérem a potřebným elektrickým příslušenstvím. Následně je odeslala do Lamborghini spolu s přehledem nedostatků, které dělníci automobilky musí dořešit, zatímco do vozu budou montovat hnací ústrojí a zavěšení kol.
Srdcem supersportu byl atmosférický vidlicový dvanáctiválec s vertikálními karburátory a maximálním výkonem 350 koní. S takovou silou se Miura vážící jen 985 kilogramů rozjela na 280 km/h a akceleraci z nuly na stovku zvládla za 6,7 sekundy. Ve své době byla typická nepředvídatelnými jízdními vlastnostmi, ve srovnání se sportovními vozy s motorem vpředu, a problém se zhoršoval se ubývajícím palivem v nádrži. Byla umístěna pod přední kapotou a stav jejího naplnění významně ovlivňoval přítlak předních kol k asfaltu.
Původní Lamborghini Miura P400 se vyrábělo v letech 1966 až 1969 a v Itálii se prodávalo za 7,7 milionu lir. Internetové kalkulačky pro výpočet inflace uvádějí, že dnes by to bylo 93 430 eur, tedy necelých 2,3 milionu korun. V současnosti by takové Lamborghini bylo lidové, ale musíme přihlédnout k faktu, že na svou dobu byla Miura extrémně drahým autem.
Evoluce přinášela technická vylepšení
Lamborghini pokračovalo v dalším vývoji a postupem let uvedlo celou řadu vylepšení. Už v roce 1968 uvedlo modernější Miuru P400 S s přepracovaným podvozkem se širším rozchodem kol i tlumiči Koni a výkonnějšími ventilovanými kotoučovými brzdami. Výkon dvanáctiválce vzrostl až na 370 koní, ale zároveň se továrna pokusila udělat supersport použitelnější pro každodenní život, takže ho vybavila příplatkovou klimatizací, elektrickým stahováním oken a komfortnější kabinou.
V roce 1971 pak Lamborghini uvedlo vrcholnou verzi Miura P400 SV s odděleným mazáním motoru a převodovky, širší zadní nápravou pro lepší trakci, přepracovaným podvozkem a ještě silnějším dvanáctiválcem o 385 koních. Miura uměla jezdit rychlostí přesahující 290 km/h, byla nejrychlejším produkčním autem své doby a sprint z nuly na stovku ji trval jen 5,5 sekundy.
Automobilka uvádí, že podle oficiálních záznamů se v letech 1966 až 1973 vyrobilo celkem 763 kusů, z nichž první se dostal ke svému majiteli 29. prosince 1966 a už v roce 1968 zvládla dosáhnout čtyř prodaných aut týdně, což byl koncem šedesátých let obrovský úspěch na trhu s takto exkluzivními vozy. Dnes je Lamborghini Miura vnímáno jako revoluční sportovní vůz, který ovlivnil nejen svou automobilku, ale i budoucí vývoj konkurenčních značek, protože z motoru uprostřed se stal jeden ze základních stavebních prvků silničních superaut.