Je březen 1966 a na prestižním mezinárodním autosalonu v Ženevě se oficiálně odhaluje úplně nové Lamborghini a výrazně mění zažitou koncepci silničních sportovních aut. Poprvé si veřejnost může prohlédnout elegantní placatý supersport, který se postupně stane jedním z nejslavnějších aut značky a vyslouží si přezdívku „Matka superaut“. Kultovní Lamborghini Miura doslova mění svět a dodnes se jen těžko věří tomu, že ikonický design navrhl mladičký italský designér Marcello Gandini.
Představte si, jak by Lamborghini Miura na začátku druhé poloviny šedesátých let působilo, kdyby se objevilo na československých silnicích. Dokonce i v domácí Itálii bylo automobilovým science fiction, protože ani Ferrari, jakožto výrazně zkušenější a slavnější výrobce sportovních a závodních aut, doposud nic podobného na silnice nevypustilo. Zároveň se jen těžko věří tomu, že Miura byla nechtěným dítětem.
Legenda říká, že Ferruccio Lamborghini, zakladatel automobilky, supersportovní auta vyrábět nechtěl. V minulosti vydělal obrovské jmění výrobou a prodejem cenově dostupných traktorů a rád si kupoval luxusní kupé se sportovním jízdním projevem, avšak i tento bývalý amatérský závodník z nepohodlných sportovních aut postupně dospěl. Vývoj prototypu Miury však tehdy schválil se slovy, že zájem potenciálních zákazníků rozhodne o další produkci.
A zákazníci rozhodli. Lamborghini Miura vyjelo na silnice v dobách, kdy vrcholem československého automobilového průmyslu byla už dvouletá Škoda 1000 MB, historicky první škodovka se samonosnou karoserií a koncepcí pohonu vše vzadu. Ne, obě auta se rozhodně nemohou ničím vzájemně rovnat, ale je zajímavé vidět ten kontext. V době, kdy v Československu s velkými těžkostmi a porodními bolestmi vznikl obyčejný rodinný sedan, v Itálii zahájili výrobu prvního silničního supersportu s motorem uprostřed.
Lamborghini Miura navíc přijelo na světlo světa v době, kdy celá automobilka byla jen tři roky stará. Byli to především inženýři Giampaolo Dallara a Paolo Stanzani, kdo spolu s testovacím jezdcem Bobem Wallace experimentovali s novým typem šasi inspirovaným světem motorsportu, kde se postupně začaly používat motory umístěné uprostřed vozu kvůli lepšímu rozložení hmotnosti. A Miura byla prvním pokusem na světě, jak to využít i na běžných silnicích.
Světovému debutu Miury předcházelo představení pojízdného podvozku už v roce 1965, kterým automobilka přitáhla náležitou pozornost. Už tehdy pro značku typický vidlicový dvanáctiválec umístila uprostřed šasi paralelně se zadní nápravou, tedy napříč, protože se musela vypořádat s omezeným prostorem. Motor, převodovka a diferenciál navíc využívaly společnou olejovou náplň pro zjednodušení konstrukce.
První produkční varianta Lamborghini Miura, známá jako P400, stihla vstoupit do výroby ještě před koncem roku 1966. V této době však výroba luxusních aut nevypadala tak, jak ji známe dnes. Karoserie totiž montovala karosárna Bertone, která je vybavila i interiérem a potřebným elektrickým příslušenstvím. Následně je odeslala do Lamborghini spolu s přehledem nedostatků, které dělníci automobilky musí dořešit, zatímco do vozu budou montovat hnací ústrojí a zavěšení kol.
Srdcem supersportu byl atmosférický vidlicový dvanáctiválec s vertikálními karburátory a maximálním výkonem 350 koní. S takovou silou se Miura vážící jen 985 kilogramů rozjela na 280 km/h a akceleraci z nuly na stovku zvládla za 6,7 sekundy. Ve své době byla typická nepředvídatelnými jízdními vlastnostmi, ve srovnání se sportovními vozy s motorem vpředu, a problém se zhoršoval se ubývajícím palivem v nádrži. Byla umístěna pod přední kapotou a stav jejího naplnění významně ovlivňoval přítlak předních kol k asfaltu.
Původní Lamborghini Miura P400 se vyrábělo v letech 1966 až 1969 a v Itálii se prodávalo za 7,7 milionu lir. Internetové kalkulačky pro výpočet inflace uvádějí, že dnes by to bylo 93 430 eur, tedy necelých 2,3 milionu korun. V současnosti by takové Lamborghini bylo lidové, ale musíme přihlédnout k faktu, že na svou dobu byla Miura extrémně drahým autem.
Lamborghini pokračovalo v dalším vývoji a postupem let uvedlo celou řadu vylepšení. Už v roce 1968 uvedlo modernější Miuru P400 S s přepracovaným podvozkem se širším rozchodem kol i tlumiči Koni a výkonnějšími ventilovanými kotoučovými brzdami. Výkon dvanáctiválce vzrostl až na 370 koní, ale zároveň se továrna pokusila udělat supersport použitelnější pro každodenní život, takže ho vybavila příplatkovou klimatizací, elektrickým stahováním oken a komfortnější kabinou.
V roce 1971 pak Lamborghini uvedlo vrcholnou verzi Miura P400 SV s odděleným mazáním motoru a převodovky, širší zadní nápravou pro lepší trakci, přepracovaným podvozkem a ještě silnějším dvanáctiválcem o 385 koních. Miura uměla jezdit rychlostí přesahující 290 km/h, byla nejrychlejším produkčním autem své doby a sprint z nuly na stovku ji trval jen 5,5 sekundy.
Automobilka uvádí, že podle oficiálních záznamů se v letech 1966 až 1973 vyrobilo celkem 763 kusů, z nichž první se dostal ke svému majiteli 29. prosince 1966 a už v roce 1968 zvládla dosáhnout čtyř prodaných aut týdně, což byl koncem šedesátých let obrovský úspěch na trhu s takto exkluzivními vozy. Dnes je Lamborghini Miura vnímáno jako revoluční sportovní vůz, který ovlivnil nejen svou automobilku, ale i budoucí vývoj konkurenčních značek, protože z motoru uprostřed se stal jeden ze základních stavebních prvků silničních superaut.
