Divoké devadesátky: Čekoslovenská replika Lamborghini Countach byla typický socialistický kočkopes

Svobodné myšlení utržené z dlouhá léta utahovaných řetězů bylo v raných devadesátkách prakticky všudypřítomné. Lidé, kteří nebyli zvyklí sedět doma na zadku nebo pobírat nivelizovanou mzdu za předstírání zbytečné práce, hýřili nápady, jak podnikat v tom či onom oboru a s naivním elánem se pouštěli i do projektů předem odsouzeným k zániku. Tak to bylo i s českými (československými) pokusy o stavbu supersportovního vozu. Nejdále to v tomto směru dotáhli v Metalexu s MTX Tatrou vyrobenou ve třech exemplářích stejně jako v případe vozu s podivuhodným jménem Dioss Rebel Nova. Někdo si vzpomene také na pozoruhodný Innotech Mystero, ale Abbaretti? Vsadil bych se, že tohle italsky znějící přízvisko dnes něco řekne opravdu jen zasvěceným. O co šlo? 

Němečtí podnikatelé Gerald Kraus a Günther Reino se začátkem 90. let seznámili s nadšencem a konstruktérem Františkem Spáčilem a v Bratislavě založili firmu s honosným jménem Auto Abbaretti spol. s r.o. Jejich plánem bylo s minimálními náklady vyrábět na Slovensku repliky slavných sportovních aut a následně je na Západě dobře zpeněžit. S jistým kapitálem do projektu vstoupili oba Němci, o techniku se staral ing. Spáčil.

Stavba replik supersportů nebo jejich stavebnic není ničím neobvyklým a zejména v 80. a 90. letech byla velmi v módě. K více či spíše méně zdařilým kreacím na téma Ferrari F40 či Testarossa se jako základ s oblibou využívaly řádově levnější středomotorové vozy Pontiac Fiero nebo Toyota MR2 druhé generace.

V Auto Abbaretti se však při snaze napodobit kultovní Lamborghini Countach (čti Kuntáš!) rozhodli jít ještě úspornější cestou a slavný model doslova stlouci z komponentů, které východní blok dal.

Skolaminátovou karosérii připomínající proslulou Gandiniho kreaci vytvořili v bratislavském podniku Drutechna a přímo v Abbaretti ji následně navlékli na prostorový rám svařený z jeklů. Pro pohon byl, jak jinak, zvolen nejsilnější dostupný sériový motor ve východním bloku, tedy vzduchem chlazený osmiválec Tatra o objemu 3,5 litru - pro srovnání originální Lamborghini Countach poháněl pětilitrový dvanáctiválec o výkonu 355 koní, Tatra běžně generovala 180 koní. Motor se čtyřstupňovou manuální převodovkou dlel samozřejmě podélně za za zády řidiče.

Ještě originálněji si tvůrci poradili s dalšími důležitými komponenty. Přední náprava pochází z GAZ - Volhy 3102 ze začátku 80. let, řízení obstarala o něco mladší Škoda Favorit. Jestliže zvenku vypadá vůz vzdor podivným proporcím a rozměrům ještě vcelku uvěřitelné (tedy až na legrační rourky výfuků a zadní světla ze škodovky „stovky“), uvnitř odhaluje své pravé já.
 
Bíločerná kožená sedadla z jakéhosi levnějšího dobového sporťáku by se ještě dala akceptovat, přístroje z Tatry 613 zasazené do rukodělně poskládaného náznaku palubní desky už jsou ale hodně syrové i na devadesáté roky.

Ve firmě Abbaretti nakonec sestrojili pouze jeden funkční klon Countache v černé barvě a psalo se o tom i v kdysi populárním časopisu Auto Tip. Kromě něj v Bratislavě pracovali i na replikách jakýchsi Mercedesů. Vůz obrázků každopádně záhy po vyrobení přes své německé známé zakoupil majitel nočního podniku z Frankfurtu, který jej využíval jako atraktivní poutač pro svůj klub.

Pochybné podnikání ale brzy zkrachovalo a na vůz podstupující zrovna změnu barvy z černé na žlutou („Lamborghiniho odstín“) dostal tip lucemburský sběratel replik slavných aut. Právě v jeho garáži Abbaretti strávllo zhruba ve vyobrazeném stavu dalších dvacet let, než jej objevil a do skorovlasti navrátil současný majitel Pavel Procházka. 

Pavel Procházka se netají ambicí vůz do letošního podzimu zprovoznit. V poděbradské dílně už je sice prakticky hotová mechanická stránka věci včetně oprav karosérie, je však jasné, že s jinými díly to bude horší.  „Vůz byl na pohled vcelku zachovalý, řada specifických dílů ale chybí, případně jsou nepoužitelné. Budeme muset vytvořit úplně nový interiér, nechat vyrobit jsme museli například hliníková kola v původnímu designu, řešili jsme i takové věci jak výfuky nebo přední blinkry,“ popisuje Procházka.

Na veřejné silnice se auto ale nejspíš nepodívá, i když zkušenost by to byla jistě zajímavá - získání registračních značek, resp. české homologace se nezdá být příliš reálné, ačkoliv tvůrci auta před třiceti lety takovou ambici jistě měli. Necháme se rádi příjemně překvapit.

Zdroj: Autorský text