Ojetý Opel Zafira za 250 tisíc korun snadno sveze sedm lidí. Jeden motor je ale časovaná bomba

Doba sedmimístných rodinných vozů odezněla a většina značek na ně zanevřela. Proto se nyní početnější rodiny s omezeným rozpočtem poohlížejí v bazarech. Velmi lákavý je například poslední Opel Zafira (generace C), který i v relativně nedávné variantě po faceliftu cenou padá klidně na čtvrt milionu korun. My jsme jeden takový kousek vyzkoušeli. Potěšil nás prostorností i podvozkem, na druhou stranu nám při testu ukázal, že volba správného motoru je v tomto případě opravdu klíčová. Jinak vás může znenadání opravdu nepříjemně překvapit.

Zafiru má Opel ve své nabídce od roku 1999, její třetí generace (správně označená jako Zafira Tourer) ale byla posledním opravdovým MPV. To co má nyní automobilka v nabídce, je prostě polidštěná dodávka. A tak kdo chce ojeté rodinné auto, bude se dívat po třetí generaci označené písmenem C. Výběr je v Česku celkem solidní, ať v případě verzí před nebo po faceliftu, který přinesl designové sjednocení s Opelem Astra, s nímž Zafira sdílí platformu. A právě poslední podoba Zafiře za nás sluší nejvíc. My jsme si proto k týdennímu testu vybrali v Auto ESA kousek z roku 2017 s rozumným nájezdem 162 tisíc kilometrů poháněný benzinovým čtyřválcem 1.4 Turbo o výkonu 103 kW a v sedmimístném provedení. Byl lákavý, a to i díky ceně, která byla v akci 240 tisíc korun (standardně 290 tisíc).

U Zafiry ale nejde zas tak o vzhled, jako o vychytaný interiér, který nabízí neuvěřitelnou praktičnost. Tradičně se sice sedí za rozměrnou palubní deskou, ale už promyšlená středová konzole prozradí, že se ve více lidech bude cestovat v pohodě. Má totiž posuvné díly, takže ji můžete proměnit z držáku nápojů na hluboký úložný prostor nebo naopak si přisunout loketní opěrku, ve které je další místo. Nabíjení 12V zásuvkou se zase skrývá ve výklopné přihrádce. Pozice za volantem je vzpřímená, z vozu je dobrý výhled i díky klasicky zdvojeným A-slupkům.

Kouzlení začíná ve druhé řadě sedadel. Tam jsou dvě plnohodnotné sedačky s Isofixem a středová bez, jen mírně užší. Lze ji sklopit a vyrobit si tak stoleček. Sedadla jsou podélně posuvná po kolejnicích a místa ve třetí řadě se dají pohodlně vzpřímit dvěma tahy za madla. A pak zase stejně snadno složit. Sami jsme si přitom vyzkoušeli, že se sem bez problémů vejdou dvě děti a rády tu pojedou i docela daleko.

Kufr v základu pojme 650 litrů nákladu. A protože se sedadla ve druhé řadě sklápí chytře, tedy se sedák po cestě vpřed mírně zanoří, aby uvolnil místo pokládané opěrce, vznikne tím naprosto rovná plocha, kterou si ještě můžete zakrýt dodávanou podlahou, takže se vám drobnosti nezatoulají do mezer mezi položenými sedadly. Tohle je geniální auto na velkou rodinnou dovolenou. Chyběla nám jen jedna drobnost – ovládání sklápění sedadel z prostoru v kufru. Ale to je maličkost. Více o promyšlené kabině a dalších detailech najdete v následující fotogalerii:

Námi testovaný benzinový motor 1.4 Turbo jsme čekali tichý, ale nebylo tomu tak. Alespoň ne při stání na volnoběh, kdy mírně klepal a vrněl. Za jízdy ale problém vymizel. Jednotka má výkon jen 103 kW a točivý moment 200 Nm, což s poloprázdným vozem stačí na klidné cestování, ale při plném obsazení se už budete při předjíždění docela potit. V kombinaci se šestistupňovým automatem ještě o nějakou tu dynamiku přichází, naopak nabírá na spotřebě. My jsme s autem ujeli celkem 813 kilometrů po městě, okreskách i dálnicích, s různým obsazením a nakonec ho vraceli s hodnotou 8,2 litru benzinu na 100 km. To je na předvedenou jízdu opravdu dost.

To z hlediska podvozku a řízení jde o velmi příjemné auto. Společné DNA s Opelem Astra generace J (facelift ale vzhledem navazuje na generaci K) zaručuje solidní jízdní vlastnosti. Podvozek je nastaven na příjemný kompromis mezi pohodlím a tuhostí, auto se sice naklání, ale nikterak zásadně. Přitom dobře filtruje nerovnosti a to i jako ojetina. Z hlediska podvozku se o tento vůz ale někdo dobře staral. Podle záznamů byla letos seřízena i geometrie. Řízení je také příjemné, jakkoliv od něj nemůžete čekat žádný zásadní sportovní projev.

Zafiru Tourer jsme využili přesně za jejím účelem, tedy vzali jsme ji na rodinnou dovolenou a poměrně dlouhou vzdálenost od cíle překonala tak, že nikdo nevystupoval z vozu unavený. Což je s podivem, protože nám po cestě spadla do nouzového režimu. O tom ale až v další kapitole.

U „Céčkové“ Zafiry se nejčastěji setkáte s jednou z výkonnostních verzí vznětového čtyřválce CDTi, který se vyráběl jako jedna-šestka i jako dvoulitr. Má trochu hrubší chod, ale nemůže v zásadě ničím překvapit, protože má stejná pozitiva a neduhy jako každý druhý naftový motor. V případě benzinových jednotek je to ale trochu jiné, na výběr tu jsou hlavně 1.4 a 1.6 Turbo (byl i motor 1.8 VVT, ale ten nenajdete) a právě tyhle jednotky nejsou úplně dobrou volbou, jakkoliv dnešní doba velí, že by u takového auta dobrou volbou být měly.

A naznačuje to i další fakt. Námi zkoušený motor 1.4 Turbo je přesněji jednotka A14NEL, která má řetězový rozvod a nepřímé vstřikování. To zní lákavě, protože se nemusíme bát zakarbonování, které je u přímovstřikových jednotek důsledkem krátkého popojíždění. Jenže ouha, motor má problémy s detonačním spalováním a to může vyústit až třeba v prasklé písty. Český původ námi testovaného kousku přinesl i originální servisní knížku. Někdo 500 km před naší zápůjčkou vyměnil polomotor (prozradily to i čmáranice fixou na deklu jednotky), což je poměrně drahá oprava. Zjevně šlo o auto vrácené z leasingu. I tak jsme ale jezdili celou dobu s „pečeným kuřetem“ na palubní desce. Mohlo jít o pokračující problémy jednotky nebo třeba další klasickou závadu, kterou je proklínaná váha vzduchu. Zkrátka a dobře, jedna-čtyřku lze považovat za takovou časovanou bombu.

V případě Zafiry bychom určitě hledali model s automatem, u kterého stačí měnit olej jednou za 60 tisíc kilometrů a zásadních problémů se vyvarujete. Naopak manuál má problémy se spojkou s dvouhmotou. Z podvozkového hlediska je vše v pořádku, podvozek „jéčkové“ Astry byl stavěn na pořádnou zátěž a je robustní. Vyhnuli bychom se jen variantám s adaptivními tlumiči FlexRide, jejichž výměna se počítá v řádu desítek tisíc korun, což je u auta za čtvrt milionu opravdu zbytečné.

„Opel Zafira patří k nejpoptávanějším ojetým MPV. Jeho největším konkurentem je Citroën C4 Grand Picasso a Ford S-Max. Konzervativnější zákazníci si v této kategorii nejčastěji vybírají koncernové vozy Seat Alhambra a Volkswagen Sharan. Když se podíváme na tato MPV od roku 2012, kdy se začala prodávat daná generace, nejzastoupenějším je S-Max. Sharanů jsou oproti Fordu dvě třetiny a Zafir polovina. Nejméně zastoupené jsou vozy C4 Grand Picasso a Alhambra,“ řekl nám mluvčí Auto ESA Filip Kučera.

A jak je na tom s výběrem motorizací? „Pouze 30 procent Zafir má benzinový motor. Automatickou převodovkou disponuje necelá pětina ojetin. Po benzinech i automatech v hezkém stavu se často rychle zapráší. Velmi poptávané jsou i továrně upravené motorizace na plyn, kterých je však jako šafránu. Nejprodávanější jsou základní naftové motorizace o výkonech do 100 kW,“ popsal situaci Kučera.

S jedna-čtyřkou se sice nakonec jezdilo příjemně, ale nepoměr mezi slabou dynamikou a vysokou spotřebou ideální není. Stejně tak fakt, že vás může překvapit problémem, který vede až k výměně polomotoru, tak jako to bylo v našem případě při najetí 160 tisíc kilometrů. I proto bychom volili naftovou variantu, která nebude hrozit zásadními problémy.

Redakce Autosalon.tv děkuje společnosti Auto ESA za zapůjčení vozu k testu.