S Cuprou Tavascan jsme vyrazili na cestu dlouho 1841 kilometrů. Největším problémem nebyl dojezd

Cupra Tavascan už není úplná novinka. Model byl poprvé představen na e-Salonu v roce 2023. Česko ovšem nenašlo takovou podporu pro uvedení do prodeje, a tak si řidiči museli na tento nový elektromobil počkat. Přesněji do letošního roku. Auto zatím nemá české ceny, ale už jste ho mohli v ulicích potkat alespoň v podobě dvou testovacích modelů. Po krátkých prázdninách v Česku bylo na čase auta odvézt zpátky domů. Já jsem tak dostala příležitost se úplně poprvé svézt v elektrickém Tavascanu a rovnou až do Barcelony.

Při pohledu do mapy se mi trochu orosilo čelo, protože jsem nikdy tak daleko nejela sama. Za pár dní jsem měla urazit přes 1800 kilometrů. Jak to zvládnu? Důležité pro mě tedy bylo najít nabíjecí stanice a také ubytování, které nebude příliš daleko od plánované trasy. A přestože to měl být dvou a půl denní výlet, našel se prostor také na poznávání okolí. Ovšem tohle „výletování“ proběhlo spíš ve stylu rychlíku. Každé časové zdržení mělo za následek pozdní příjezd do cíle.

Tavascan disponuje sám o sobě dobrou a přehlednou navigací, ale já jsem na cesty do zahraničí zvyklá používat aplikaci ABRP. Jednoduše si tam vyberu u jakého poskytovatele chci nabíjet, naklikám si tam všechny bodíky, zvolím auto, se kterým jedu a pak už si trasu nechám zrcadlit do infotainmentu. Výhodou je viditelný aktuální stav obsazenosti nabíjecích stanic, což v zahraničí není zrovna tak velký problém. Nabíjecí huby tu mají často několik stojanů, někde to může být i dvacet. Takže se u nich auta stihnou rychle prostřídat. Na některých nabíjecích zastávkách jsem byla často sama.

Po zanesení všech zastávek do aplikace bylo výsledkem 10 dobíjení, na kterých jsem měla strávit od 14 do 30 minut podle toho, jak náročný (dlouhý) úsek mě čekal. Vzhledem k tomu, že jsem po dálnici jela většinu času, bylo to adekvátní. Občas jsem někde zůstala déle, když jsem měla hlad nebo si chtěla prostě odpočinout. Pak stačilo jen aplikaci přenastavit, aby počítala s novými hodnotami. Nabíjela jsem dohromady lehce přes čtyři hodiny. Takhle to zní děsivě, ale ve skutečnosti jsem byla odpočatější, než kdybych jela na jeden zátah spalovákem.

Pohybovala jsem se nejvíce po dálnici, takže volba padla na nabíjecí jistotu Ionity. Za celou dubu jsem měla asi jen jeden problém. Zastavila jsem u stojanu, který nefungoval, ale bylo jich tam dalších sedm, takže problém vyřešen. Pokud nemáte aplikaci nebo čipy, dejte si pozor, protože často jsem zejména ve Francii viděla, že u stojanů nebyla možnost zaplatit kartou. Pár takových elektromobilistů mělo pak útrum s nabíjením.

Věděla jsem, že pojedu sama a že nebudu schopná za dva dny ujet 1841 kilometrů. Vyrazila jsem proto už o půl dne dřív, abych měla nějaký náskok – pro případ, že se cestou něco zvrtne. Měla jsem to rozplánované. V pondělí ujedu 384 kilometrů, v úterý 860 kilometrů a nakonec do Barcelony si dám už jen 586 kilometrů. Samozřejmě ne vždy jde vše podle plánu, jak jsem se v průběhu cesty sama přesvědčila.

Pro jistotu jsem měla v autě airtag a sdílela svou polohu s partnerem, protože cestovat sama přes půl Evropy není zrovna bez rizika – ať už jste blondýna nebo ne. Na cestu jsem se sbalila nalehko, měla jsem jen batoh, pár věcí na převlečení a knížku, kterou jsem (klasicky) otevřela až na letišti při cestě domů.

Tavascan jsem si vyzvedla v pondělí odpoledne, takže bylo dost času se s ním seznámit při stání v koloně domů. Musím říct, že tohle auto vypadá hodně dobře. Mně osobně se líbí tradiční trojúhelníková světla, dynamické křivky a takový trošku agresivní čumák. Jo a taky to svítící logo na masce. Uvnitř mě překvapila architektura kabiny, která oproti elektrické konkurenci rozhodně není minimalistická, ba naopak. Dominantní je středový panel, který vypadá trochu jako z vesmírné lodi, zejména svou povrchovou úpravou. Má na sobě jen tlačítko pro výstražná světla. Navazuje na něj středový tunel s místem na pití a loketní opěradlo s další schovávačkou.

Nechybí zde ani řada měděných prvků, které dodávají interiéru šmrnc. A zatímco je středová obrazovka plně doteková, tak před řidičem zbyl maličký přístrojový štít ukazující jen důležité metriky. Já jsem se do něj během jízdy příliš nedívala, protože mi v orientaci pomáhal head-up displej. Zobrazoval vše důležité, co jsem potřebovala a zejména pak zrcadlil data z navigace.

Volant asi netřeba příliš popisovat, protože je podobný jako z jiných modelů značky. Stejně tak páčka pro řazení je stejná, a já si na ni stále neumím udělat ten správný názor. Jednoduše mi přijde nevzhledná a ještě z lesklého materiálu. Tak třeba příště! Velkým pomocníkem mi na této cestě byl adaptivní tempomat, který fungoval na jedničku. A přestože je to funkce, kterou v autech příliš nevyužívám, tady jsem si ho docela oblíbila.

Z Prahy do německého Landhotel Kirchberg cesta ubíhala poměrně rychle. Přestože jsem z hlavního města vyjížděla s téměř nabitou baterií, zastavila jsem na jedno rychlé nabíjení na Rozvadově před hranicemi. Pak už jsem se vrátila zpět na dálnici a svištěla dál.

Nemínila jsem elektromobil nikterak šetřit, protože jak se říká, auto má sloužit řidiči a ne naopak, proto se moje rychlost na „pomyslném“ tachometru ustálila na 130 km/h a místy na německé dálnici sklouzla trochu výš. Posléze mě potrestala vyšší spotřeba, ale protože jsem věděla, že před ubytováním budu ještě nabíjet, tak mi to bylo trochu jedno.

Upozorňuji, že jsem elektromobilista začátečník, a tak je pro mě trochu nervy drásající dojíždět k nabíječce s méně jak 15 procenty. Zejména proto, že kdyby nabíječka náhodou nefungovala, potřebuju mít jistotu, že dojedu s energií ještě k jiné. Nastavila jsem si tedy v aplikaci, že minimální hraniční hodnota je pro mě 20 procent. Prostě jsem nechtěla nic zbytečně riskovat.

Do prvního ubytování jsem tak dorazila zhruba s 66 procenty baterky, což mi poskytovalo dobrý výchozí bod pro další den. Hotel, který jsem si vybrala byl kousek od dálnice v klidné vesnici. Parkovacích míst tu bylo dostatek. Když jsem přijela, nebyl tu téměř nikdo, takže jsem mohla zaparkovat na krytém stání. Zjistila jsem, že je zde k dispozici také nabíječka.

V úterý to pro mě bylo nejnáročnější, takže jsem z hotelu vyrazila už kolem osmé ranní. Kromě nabíjení mě v Německu čekala ještě jedna zajímavá zastávka, kterou si užil zejména Tavascan. Za obcí Baden-Baden jsem si zapla sportovní režim a dravě se společně s vozem vrhala do táhlých a ostrých zatáček. Tavascan na pokyny reagoval přesně, dynamicky, při sešlápnutí pedálu poskytl okamžitý výkon tak, jak bych to od elektromobilu čekala a při prudší zatáčce se příliš nenakláněl. Stejně tak sebejistě se choval při nečekaných situacích – jako bylo potkání jiného auta v celkem úzkém místě výjezdu. Po chvíli zábavy za volantem jsem se dostala až k zámku Hohenbaden.

Parkoviště zelo prázdnotou, kromě jednoho odjíždějícího auta, jsem tu zbyla sama. Takže 4,6 metrů dlouhé auto nemělo sebemenší problém s parkováním. Tavascan zde posloužil jako model pro pár videí a fotek, protože bylo fakt krásné počasí. Příliš času na průzkum zámku jsem neměla, ale rozhodně to je jedno z míst, kde nepotkáte moc turistů a můžete se hezky ztratit ve zdejší atmosféře minulosti.

Bylo načase se rozloučit s Německem a vyrazit k francouzským hranicím a městu Mulhouse. A zatímco u našich přímých sousedů nemusíte řešit žádné mýto, ve Francii je to jinak. Na dálnici funguje uzavřený systém placení mýta. Prostě si v jedné bráně vezmete lístek a v té druhé už platíte. Některé úseky jsou zpoplatněné jednorázově. Rozhodně se vyhýbejte piktogramu písmene T (telepass), tento průjezd slouží pouze pro místňáky. Výběr mýta se odráží ve zkvalitnění silnic a je to vidět hned po prvních kilometrech, Tavascan na nich seděl jako přibitý a kopíroval jen jejich reliéf.

Z dálniční 130 km/h jsem musela ubrat na 120 km/h. Rychlost doporučuji dodržovat, protože na řadě míst je měřená. Cesta ubíhala docela rychle a z rutiny ji vytrhly jen nabíjecí přestávky. Dneska mě už nečekalo žádné dobrodružství, tedy to jsem si myslela. Měla jsem zapnutý adaptivní tempomat, poslouchala jsem Bělovlasý podcast a najednou se objevila hláška na displeji s prosíkem, ať vyměním baterii v klíčku. Ta už na mě vykoukla předešlou noc, ale příliš jsem jí nevěnovala pozornost - možná jsem měla. Trošku ve mně hrklo. Jednak jsem to nikdy nedělala a jednak by člověk neřekl, jak těžké je ve Francii sehnat obyčejnou knoflíkovou baterii.

Instrukce od Cupry přišly poměrně rychle a kolega z redakce mi poradil, jak vyjmout baterii. To byl první úspěch, ten druhý mě stál asi hodinu času navíc. Myslela jsem si, že baterii koupím na první čerpací stanici, jak se ale ukázalo, nic takového tam vůbec neměli – a to jsem byla na třech různých. Nakonec mi jiný kolega poradil, ať sjedu a koupím to v běžném obchodě. Jasně, proč mě to nenapadlo dřív? Protože panika! Sjela jsem tedy z dálnice do jedné bohem zapomenuté francouzské vesničky jménem Auxonne, kde mi nefungoval na telefonu signál, ani mobilní data.

V místním obchůdku, který bych přirovnala k miniaturnímu Hornbachu, se zadařilo. Domluvila jsem se s mou chabou francouzštinou. Lepší ale než na ně mluvit anglicky, když vám vůbec nerozumí nebo ani rozumět nechtějí. Měla jsem tedy baterku i nástroj, kterým tu původní vyndám a nic nebránilo pokračovat v cestě dál. Jenže z původních „dorazím do ubytování v sedm večer“, se stala půl desátá. Naštěstí v Domaine de Bonaveau na mě čekali shovívaví hostitelé. Mimochodem pokud někdy pojedete na dovolenou do Francie, tak tohle ubytování je skutečně kouzelné. Až mi bylo líto, že tu jen přespávám.

Vzhledem k nočnímu příjezdu jsem mohla vyzkoušet, jak Tavascan svítí. Světlo je jasné a bílé, při zapnutých dálkových pohotově vykresluje protijedoucí auta, aby je neoslňoval. Obzvlášť mimo hlavní silnici jsem je ocenila, pomohla mi zavčas odhalit dvě srnky a jednoho zajíce na silnici. Hlavně jsem si v té nekonečné tmě nepřišla tak sama.

Čekal mě poslední den této dobrodružné cesty do Barcelony. Měla jsem za sebou polovinu trasy a počítadlo spotřeby ukazovalo překvapujících 19 kWh. To mi přišlo jako moc pěkná hodnota, vzhledem k tomu, že jsem existovala prakticky jen na dálnici a rozhodně se nedržela úsporných 110 km/h. Hádám, že jízda po městě by přinesla ještě nižší hodnoty. Jen kdyby ta nabíjecí architektura byla výkonnější. Přeci jen maximální nabíjecí výkon je 135 kW. Není to málo, ale mohlo by to být lepší. Naštěstí má Cupra předehřev baterie, takže nehrozí mrzení u nabíjecí stanice.

Středa byla hodně o zastavování. Z Valance jsem se přesunula do Avignonu, kde jsem chtěla navštívit středověkou pevnost Saint-André. Myslela jsem si, že v okolí auto pěkně vyfotím - naivka! Z leteckých map vypadá všechno trošičku jinak, než je realita. Navigace mě vedla hezky, ale při finálním průjezdu jsem počítala každý milimetr. Silnice byla tak úzká, že jsem se fakt bála, že tu nechám minimálně zrcátko.

Kdo nechce začít podobnou infarktovou situaci, tak pod pevností je obří neplacené a nehlídané parkoviště. Já jsem tímto odvážným krokem dostala za odměnu parkování doslova hned u pevnosti. Zatímco zaparkovaný Tavascan v trávě rozdýchával naší cestovatelskou etudu, já jsem se vydala na průzkum. A řeknu vám, tady bych se klidně ztrácela celý den. Pevnost je gigantická, při průchodu branou jsem si skutečně přišla jako mravenec.

Čas mě ale tlačil, a tak jsem se po krátké procházce volně přístupnými místy vydala zpět k vozu a vyrazila na další místo. Tentokrát to byl římský viadukt Pont du Gard. Bylo něco kolem půl jedné a lidí tu bylo docela dost. Od parkoviště vedla krátká, asi pětiminutová procházka k hlavní atrakci. Buď můžete zůstat v parku nebo se projít na druhou stranu. Silně doporučuji neztratit lístek, který jste si vzali při vjezdu. Při odchodu ho budete potřebovat k zaplacení parkovného a vstupu, které je devět euro.

Jedna z posledních francouzských zastávek se odehrála ve čtyři odpoledne. Chtěla jsem vidět pevnost de Salses u stejnojmenného města. Už mě ale trochu tlačil čas, tak jsem si říkala, že zaparkuji na druhé straně, kde mělo být velké parkoviště a podívám se na ni z dálky. Víte, jak jsem mluvila o těch mapách…? Jaké bylo mé překvapení, když jsem po příjezdu zjistila, že z této strany uvidím velké kulové. Kolem dokola to bylo zarostlé vysokými, hustými stromy. No nevadí, malá zajížďka mě sice stála čas, ale i o tom občas cestování je.

Hranice se Španělskem byly už docela blízko a mě čekalo poslední placení mýta. Dohromady mě průjezd Francií stál zhruba 90 euro, nevím to přesně, protože ne z každé mýtné brány jsem si vzala účtenku. Pokud budete jako já pokračovat na Barcelonu, pak už vás žádné mýto nepotká. Na pobřežní dálnici – tak jsem si ji pojmenovala – bylo mýto zrušeno a zůstaly tu jen pozůstatky mýtných bran. Nevím, zda tento krok byl zrovna ku prospěchu, protože se to dost podepsalo na kvalitě povrchu. Naštěstí Tavascan má dobře naladěný podvozek, takže kdejaké výmoly a nerovnosti na vozovce jsem téměř v kabině nepocítila.

Cupru Tavascan jsem měla vrátit až ve čtvrtek v poledne, proto jsem si ráno přivstala, abych mohla vyrazit na naše poslední dobrodružství. Cíl byl jasný – moře. Nejprve jsme zamířili na východ na pláž a pak z Barcelony na západ serpertinami, se kterými si auto poradilo moc dobře. Výhodou je, že směrem po pobřeží Baleárského moře je mnoho odpočinkových míst, kde se dá auto zastavit a kochat se nekonečností moře.

Na jedné takové jsem zastavila také. Nastal čas zhodnotit tuhle cestu. Cupra Tavascan mě skutečně mile překvapila. Nikdy jsem si nemyslela, že tak dlouhá cesta elektromobilem může být příjemná a především zvládnutelná. Všechny funkce a asistenti v autě běží na jedničku, oceňuji zejména tempomat, udržování v pruhu a také hlídání mrtvého úhlu. Sedačky bych si možná představovala o něco komfortnější, ale není to vysloveně prudérní. Zato mají vysloveně atypické perforování. Po 1841 kilometrech mě bolel zadek jen při tom dlouhém přejezdu. 

Na druhou stranu tohle mé nepohodlí mohl ovlivnit fakt, že jsem po operaci páteře, takže ne s každou sedačkou jsme kámoši. Dynamický vzhled a rozhodně odlišná kabina od konkurence jsou dalšími body, které se mi na elektrické novince líbí. Je to prostě „moje sklenička sangrie“. Kabina je přes designové prvky stále vzdušná a dozadu se v pohodě vejdu sama za sebe. Jízda je jinak předvídatelná, když jsem potřebovala, auto vystřelilo jako z praku, aby taky ne, když má výkon 240 kW. Na celé trase jsem nezažila moment, kdy by něco nefungovalo, zlobilo nebo dokonce vrzalo. 

Potěší využitelná kapacita baterie 77 kWh, která v běžném kombinovaném provozu zajistí přes 560 kilometrů dojezd, v mých podmínkách evropského výletu to bylo ale o něco méně - zejména zapříčiněno dálniční rychlostí. Výsledná spotřeba 18,5 kWh je pro mě uspokojující vzhledem k tomu, že tahle cesta byla všechno jen ne úsporná. Musím ještě zmínit, že při středečním průjezdu Barcelonou jsem špatně odbočila, takže jsem si dala průjezd místními uličkami. Ani to nebyl problém, dokud byla silnice dostatečně široka pro dvě auta, v opačném případě jsem raději počkala až druhé SUV projede a neriskovala tak kosmetická poškození auta.

Nakonec jsem Tavascan odvezla v pořádku. Rozloučila jsem se s ním v průmyslovém areálu poblíž přístaviště a musím se přiznat, že mi tohle auto bude docela chybět. Pak už mě čekala jen cesta domů - do Prahy. Tentokrát však okřídleným strojem!