Dlouhodobý test: Toyotu Corolla s hybridním pohonem jsme protáhli na Col de Turini i po riviéře

Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Francie - když testovat, tak pořádně. Pokud tedy máme v rámci dlouhodobého testu zodpovědně zhodnotit projev Toyoty Corolla při jízdě na dlouhou vzdálenost, nestačí jen vyrazit z Prahy do Brna. A tak jsme s tímhle kompaktním sedanem podnikli pořádný road trip na podzimní francouzskou riviéru, přičemž jsme samozřejmě nezapomněli si užít i několika velmi atraktivních silniček. Už slyším, jak si říkáte, že hybrid s bezstupňovou převodovkou a hodně civilním vzezřením, které se snaží zatraktivnit jen pár černých doplňků výbavy GR Sport, nám přece moc emocí za volantem nepřinese. Jenže, nesuďte den před večerem. Tohle auto mě samotného dost překvapilo. 

Jízdy po dálnici jsem si během road tripu na francouzskou riviéru užil dosyta. Začnu postřehy od našich západních sousedů. Jakmile to německá dálnice umožňuje, jde plyn k podlaze. Motor vytočeně „kňučí“ v ustálených otáčkách a auto zrychluje. Projev bezstupňové převodovky je v takovým situacích zvláštní, protože elasticita autu nechybí, jen ji maskuje. V levém dálničním pruhu se tedy neztratíte, ale zvukový projev motoru je něco, čemu jsem nepřivykl. Ukazatel rychlosti se zastavuje na hodnotě 186 km/h, což odpovídá výrobcem deklarované reálné maximálce 180 km/h. Mimochodem tachometr corolly docela proměřuje – i při 130 km/h je reálná rychlost pouze 124 km/h. Stejně tak je trochu zvláštní, že při jízdě na tempomat s deaktivovanou adaptivní funkcí, ukazuje tachometr velmi často a dlouho rychlost o 1 km/h vyšší, než mám nastaveno. Pokud, stejně jako já, jezdíte reálnou rychlostí na samé hranici limitu pro radary po zohlednění všech tolerancí a proměřování, může to být ze strany corolly taková malá pastička.

Když autu takhle stojíte na krku a po Německu si to valíte v rozmezí 160 – 180 km/h, počítejte se spotřebou mezi 8 až 9 l/100 km, když zvolníte na 140 – 160 km/h, což je dle mé zkušenosti u corolly mnohem příjemnější cestovní rychlost, bude spotřeba kolem 7,5 l/100 km. Hybridní pohon logicky v dálničním provozu moc zásadních výhod z hlediska apetitu nepřináší, ale na druhou stranu jeho spotřeba není ani v takhle dlouhodobě dynamickém režimu kdovíjak přehnaná. Na nějaké přetahování se se silnějšími vozy to v Německu samozřejmě s výkonem 104 kW není, ale cesta s corollou i tak ubíhá rychle. Výtku nemám ani k brzdové soustavě, která je dostatečně dimenzovaná a zvládá bez problémů i zpomalování z vysokých rychlostí. Stejně tak se brzdný účinek plynule dávkuje, pozvolenému zpomalování jsem někdy pomáhal přeřazením voliče převodovky do režimu B, tedy silnější rekuperace.

S bezstupňovou převodovkou se musí řidič sžít, pochopit jí a umět jí vyhovět. Často jsem z hlediska pružného zrychlení dosáhl nejlepšího efektu, když jsem plyn přidával plynule a poměrně pomalu. Tak či onak jsem si během cesty mnohokrát posteskl, že nemá corolla alespoň normální převodovku, když už ne pár koní výkonu navíc. Pak by totiž byla opravdu velmi povedeným automobilem, na kterém by mi vadily jen detaily.

Po pár kilometrech ujetých po rakouské dálnici v okolí Bregenzu přejíždím do Švýcarska a s tím přichází výrazné zklidnění mého jízdního stylu. Corolla se tak ocitá v režimu, který jí začíná být velmi blízký. Cestovní rychlost do 120 km/h proložená častými dalšími rychlostními omezeními či okresní silnicí znamená, že má průměrnou spotřebu 5 l/100 km. Teď už se kvality hybridu projevují a corollu lze srovnat s úsporným turbodieselem. Mimochodem, úsek silnice zasazené mezi alpské štíty mezi Churem a Bellinzonou patřil z hlediska „kochačky“ v odpoledním podzimním světle k jednomu z nejlepších, který jsem kdy absolvoval.

Pomalé tempo a na sedadle spolujezdce spící manželka jsou ideální k dalšímu rozjímání o autě. Uvědomuji si totiž, že navzdory bezstupňové převodovce se mi s corollou jede opravdu velmi dobře. Podvozek i řízení jsou naladěny přesně podle mého gusta (ještě se k nim vrátím), optimální pozici za volantem jsem si našel hned, ovládací prvky jsou sice typicky japonské – tedy od dotykového displeje, přes klasická tlačítka až po „prehistorické“ kolíbkové spínače vyhřívání sedadel, ale vše funguje a já to rychle najdu. Jsem stará škola, tohle mi vyhovuje. Příjemně překvapen jsem i ze sedadel, která mají ve výbavě GR Sport tak akorát sportovní šmrc, ale jsou pohodlná i na delší cestě. Nebolela mě záda ani zadnice, přesto sedačky nebyly zbytečným izolantem od podvozku a pěkně mi zprostředkovávaly, co se pode mnou děje.

Nakonec si po desítkách hodin za volantem říkám, že bych při jízdě na dlouhou vzdálenost ocenil tak o pět litrů větší nádrž, i když ta 43litrová stačí, a lepší by mohlo být odhlučnění podvozku, především podběhů kol, u nichž člověk slyší každý odražený kamínek. Obecně je valivý hluk od pneumatik u tohoto auta vyšší. Mě to nijak zásadně nerušilo, beru to jako akceptovatelnou daň za nízkoprofilové osmnáctipalcové pneumatiky, ale kdyby byla corolla v tomto ohledu tišší, nezlobil bych se.

Pokaždé, když jsem na jihu Francie v okolí Mentonu a Monaka, se snažím vyjet do okolních hor. Na legendárním Col de Turini jsem byl už několikrát a corolla je určitě jedním z těch nejobyčejnějších aut, která jsem po zdejších úzkých a klikatých silničkách protáhl. Jenže už cestou mi došlo, že se i tak těším. Corolla má totiž překvapivě dobře naladěný podvozek a přesné řízení, že je pro člověka, který rád auto „cítí“, radost ji řídit. Ano, vím, že to zní při pohledu na obyčejný kompaktní sedan se zprofanovaným jménem corolla divně, ale dám za to ruku do ohně. Jen pro pořádek doplním, že nemluvím o dynamice a výkonu, ale o agilitě, lehkosti, čitelnosti, poslušnosti, ochotě jít do zatáčky a přesnosti vedení stopy.

Podvozek je spíše sportovnější, příjemně tuhý, ale ne tvrdý, takže při přejezdu nerovností nic nebouchá a auto neodskakuje. Řidič ale cítí každý detail povrchu vozovky, čemuž přispívají i velmi dobré pneumatiky Falken Ziex ZE914 225/40 R18. Auto je s nimi opravdu dobře sladěné a velmi mě překvapily i svými schopnostmi na mokré vozovce, když jsem cestou zpět do Česka jel více než osm hodin za silného deště. Stále jsem měl potřebnou jistotu od podvozku, kterou by mohl corolle závidět i kdejaký větší a luxusnější vůz.

Silnice ze Sospelu je úzká s často spadanou kamennou sutí, takže na Col de Turini nejedu kdovíjak rychle. Koneckonců, ve spontánní dynamice ještě navíc směrem do kopce má corolla rezervy, byť mám aktivovaný režim Sport, který se variátoru navzdory snaží alespoň přiostřit reakce na plyn. Přesto je každá zatáčka zábavou a když na zkoušku párkrát přitopím pod kotlem, je toyota stále nezáludná, statečně držící stopu a včas dávající najevo, že se blížíme k limitu.

Na každý pohyb volantem auto ihned reaguje, řízení je fakt přímé a přesné, vůz je čitelný, kola jedou přesně tam kam chci a já vše cítím ve volantu, který má ve výbavě GR Sport naprosto ideální tvar i tloušťku. Znovu si říkám: „…vždyť je to vlastně úplně normální volant, proč jsem z toho tak hotovej?“ Protože Japonci zkrátka u tohoto auta nevymýšleli za každou cenu nějaké novoty, nepřeposilovali řízení a nedali volantu šišatý tvar. Naopak odvedli špičkovou práci ve všech základních oblastech, které jsou důležité. Dalo by se říct, že se jim u corolly podařilo dotáhnout normálnost do dokonalosti.

Poslední postřehy přidám ze samotné francouzské riviéry. I po ní jsem v přeplněném provozu nakonec ujel stovky kilometrů. A právě v tomto prostředí se corolla cítí jako ryba ve vodě. Je mrštná, je tak akorát velká, při parkování či manévrování je z ní dostatečně dobře vidět a s doplňky GR Sport nakonec i v lesku Côte d'Azur vypadá docela dobře. Hlavně je ale mimořádně úsporná. Zde hybridní pohon naplno ukazuje, čeho je schopen. Zhruba stokilometrová cesta z Antibes do Saint-Tropez tak znamená, že z nádrže ubylo jen 3,7 litru benzinu. Ani při dalším pojíždění včetně historických vesniček nad riviérou nejde spotřeba přes 4,5 l/100 km. Přesně pro takový režim byla corolla stvořena, a tak se nedivím, že tuhle modelovou řadu tu má každý druhý taxikář.

Bohužel neumím francouzsky, takže se nemohu chlapíků na štaflu, kteří mají také corollu v sedanu, zeptat, jestli je stejně jako mě tak strašně vytáčí mechanizmus zavírání víka kufru, který zasahuje do prostoru pro zavazadla, takže člověk musí pořád myslet na to, že na obě strany zavazadelníku nemá nic dávat. Lepšímu dojmu by určitě pomohlo i to, kdyby kufr neměl vzadu a nahoře jen holé plechy s docela ostrými hranami.
I tak mi ale corolla po více než 3300 ujetých kilometrech přirostla k srdci víc, než jsem na začátku čekal. Tedy popravdě? Já na začátku nic takového ani nečekal…