Komentář: Bublající motorky k létu přece patří. Jenže v kůži chalupáře to vidíte úplně obráceně

Před nedávnem jsme psali o tom, že se do rukou policistů v Olomouckém kraji dostala nová „zbraň“ proti hlučným výfukům – disponují mobilním hlukoměrem a na jezdecky oblíbených silnicích, například na Červenohorském sedle, číhají na ty, kterým se z výfuku motorky či upraveného auta line až příliš hlasitá symfonie. Znovu se tak otevřelo odvěké téma, kdy je bublající výfuk ještě akceptovatelnou kulisou bezstarostné letní jízdy, a kdy už naopak otravuje život místním a všem těm, kteří vyrazili z města do přírody užít si trochu klidu.

Hned v úvodu se přiznám, že sám nemám na popsanou situaci úplně jasný názor a s notnou dávkou nerozhodnosti se přikláním tu na jednu a tu druhou stranu. Z hloubi duše mám rád motory a bublající výfuk k výkonným autům či motorkám podle mě jednoznačně patří. Lze to vnímat i jako nedílnou část jejich podstaty. Jadrný zvukový projev vytočeného motoru je pro mě symbolem souznění precizní mechaniky s lidskou rukou na volantu a řadicí páce. Když řídím auto s potenciálem, jsem rád, že jej i slyším a bez mučení ješitně přiznám, že mi i dělá dobře pozornost okolí, byť poněkud akusticky vynucená.

Mám tedy i pochopení pro motorkáře, jakkoliv sám jím nejsem, a chápu, že syté bublání či vysokootáčkový ryk musí při jízdě rovněž přinášet mimořádně příjemné pocity. Rád se za hlučným strojem otočím, výrazný zvuk k motorce podle mě esenciálně patří.

Jenže pak je tu druhá strana mince, kterou ani já nemohu přehlížet. Když se totiž potuluji přírodou nebo si užívám klidu někde na chalupě a poblíž to s otevřeným výfukem protáhne nějaký dobrák, který mě vyruší z příjemného klimbání, alespoň v duchu ho zasypu peprnými nadávkami. Rázem je ze mě poměrně radikální odpůrce toužící po klidu a plně chápající protesty těch, kteří žijí či se rekreují poblíž silnic v atraktivních lokalitách. Často si při toulkách Českem říkám „taková pěkná chalupa, ale ten provoz tady při hezkym počasí je strašnej. To nechceš.“

A tak naše policie premiérově vzala do ruky svůj čerstvě pořízený hlukoměr a vyráží chránit ušní bubínky občanů žijících blízko (a někdy i docela daleko) od klikatých horských silnic. Zejména u motorkářů tato akce moc pochopení nenachází, protože poladěný výfuk u nás mají i jinak spořádaní fotříci od rodin hákující přes týden v obleku v prestižním korporátu, nezřídka na pozicích, z nichž vyžadují striktní dodržování nastavených pravidel. O víkendu se však na svých strojích promění nejen vizuálně, ale i charakterově. STK si na svůj stroj nějak pořešili a teď je ta správná chvíle k odreagování na horské silničce. Z policisty s nějakým podivným mikrofonem u krajnice se stává zbytečný prudič, který omezuje svobodu: „to fakt nemáte nic jinýho na práci? Chytejte radši zloděje, nebo vožralý…“

Ale děda za plotem v Koutech nad Desnou v chaloupce u silnice číslo 44 naopak nadšeně volá: „mámo, pojď se mrknout, už toho prdlavku konečně chytili.“ Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Situace s hlučnými výfuky je o to pikantnější, že se docela často jedna osoba může ocitnout na obou stranách sporu – záleží na situaci. Nechci a ani nemůžu být arbitrem – ať hodí kamenem, kdo nikdy neporušil žádné pravidlo, ale faktem zůstává, že čeho je moc, toho je příliš.

Své o tom vědí zejména v Rakousku a Německu, kde už více jak pět let platí sezónní zákaz vjezdu hlučných motorek do vybraných míst zejména v Tyrolsku. Omezení se týká motocyklů, které mají v technickém průkazu zapsanou hladinu hluku při stání (stacionární hluk) vyšší než 95 dB(A), což nemusí být doména pouze upravených strojů, ale i některých sériovek. Pokuta? Až 220 eur. To u nás hra teprve začíná a pravidla úplně striktní nemá.

Až tedy uvidíte policistu s mikrofonem, vězte, že podcast asi nenatáčí…