Na způsob rychlovarné konvice
Smysl nezávislého topení je zcela jasný. Bez nutnosti nastartovat motor, který se zahřívá velmi dlouho a na volnoběh ještě déle, vyhřát kabinu a případně i motor samotný. Cenově nejdostupnější nezávislé topení pro auto je elektrické vyhřívání motoru v řádu tisícikorun. V zásadě jde o topnou spirálu, která se namontuje do bloku motoru, kde ohřívá chladicí kapalinu.
Další možnost představuje umístění topného elementu přímo do olejové vany. Zařízení je speciální zásuvkou napojeno na rozvod 220 V třeba v domě. Právě toto řešení a zásuvku v předním nárazníku má řada ojetin dovezených ze Skandinávie. Tam na podobné zásuvky narazíte běžně na parkovištích. Zařízení se spustí buď pomocí termostatu, nebo časových hodin. Doplnit lze i speciálním přímotopem, který se napevno umístí do kabiny a je vybaven bezpečnostními senzory proti přehřátí.
U obytných vozidel je potom typické použití LPG či propan-butanu. Zůstaneme-li ale u osobních automobilů zbydou nám už jen dvě možnosti - a to ty vůbec nejrozšířenější: horkovodní a horkovzdušné topení, která jsou v obou případech poháněna palivem, na něž vozidlo jezdí. Základ je vždy podobný, liší se dění okolo. Ve spalovací komoře se rozžhaví svíčka. Dmychadlo začne do prostoru vhánět vzduch, vstřikovač palivo. Poté se vzniklý mix zažehne či vznítí, čímž vzniká teplo.
V případě horkovzdušného topení je teplo odebíráno dalším větráčkem od rozehřátých žeber kondenzátoru přímo do interiéru. Přičemž u horkovodního je okolo spalovací komory prostor, jímž protéká chladicí kapalina. Tím vlastně uměle supluje rozehřátý motor, protože čerpadlo následně žene ohřátou kapalinu do celého okruhu včetně výměníku topení. Poté stačí, aby řídící jednotka sepnula ventilátory do exteriéru.