Od těžby až po tankování: Palivo projde dlouhou cestou, kterou běžný motorista nevidí

Motoristé běžně přemýšlejí o cenovkách na totemech nebo o tom, zda tankují benzin či naftu. Zřídka si ale uvědomují, jak složitou cestu palivo urazí ještě předtím, než dopadne první kapka do hrdla nádrže. Výroba začíná hluboko v rafinériích, kde se surová ropa mění na finální produkt splňující evropské normy. Přidává se k tomu důkladná laboratorní kontrola, aditivace i rozsáhlá logistická síť, která zásobuje čerpací stanice po celé zemi. Teprve poté přichází na řadu provoz samotné čerpací stanice, jejíž technický stav dokáže výslednou kvalitu zásadně ovlivnit. Jak to celé funguje? O tom Autosalon hovořil se zástupci jedné z největších světových palivových společností.

Výroba paliv začíná už v chemickém procesu známém více než 150 let. Ropa se v rafinériích zahřívá a rozděluje na frakce podle bodu varu. Následuje řada dalších úprav, jejichž cílem je vytvořit finální produkty odpovídající přesným požadavkům. Výsledkem jsou paliva, která musí splňovat normu EN 228 u benzinu a EN 590 u motorové nafty. Pod těmito standardy se skrývají také metodiky popisující odběr vzorků, postupy testů i způsoby řešení odchylek.

V rafinérii kromě výroby probíhá i první úroveň aditivace. Ta připravuje paliva na celoroční provoz – například sezónní úpravy zimní nafty. Základní produkt je v této fázi shodný pro všechny odběratele, což však neznamená, že řidič u všech značek tankuje totéž. Výrazné rozdíly přicházejí až při nakládce cisterny v terminálech.

Právě zde vstupují do hry takzvaná sekundární, tedy značková aditiva. Ta jsou pro jednotlivé společnosti unikátní. „Vlastnosti značkových paliv vznikají jako poslední krok, při nakládce cisterny v terminálu na výdejní lávce. Právě speciálními aditivy, které si například Shell vyvíjí sám v laboratořích v Hamburku, se tato paliva stávají unikátními a získávají své výjimečné schopnosti,“ vysvětluje Markéta Jakoubková, která odpovídá za kvalitu paliv Shell v několika evropských zemích. U prémiových paliv zmiňuje například schopnost odstraňovat usazeniny z klíčových částí motoru, chránit proti korozi nebo pomáhat čistit EGR systém u dieselů.

Aditivační jednotky pracují automaticky a přesně. Okamžitě rozpoznají, o jaký typ paliva jde i v jakém objemu se nakládá, a tomu přizpůsobí dávkování. Součástí procesu je i udržování teploty kolem 15 °C, aby se aditivum v palivu dokonale rozptýlilo a vytvořilo jednotnou směs. Jde o krok, který je pro výslednou kvalitu zásadní a přímo určuje, co nakonec přijde na výdejní pistoli.

Hotové palivo se následně přesouvá z rafinérií dál. V Česku zásadní roli hrají produktovody spojující Litvínov, Kralupy a slovenský Slovnaft. Díky nim lze zásoby posouvat efektivně po celém teritoriu a minimalizovat dobu od výroby k dodání. Pokud pochází palivo z širšího regionu, využívá se často železniční přeprava. V obou případech končí cesta v terminálech, kde se palivo plní do autocisteren.

Tyto autocisterny dokážou vézt až 40 tisíc litrů paliva. Bývají rozdělené do pěti samostatných komor, takže jedna cisterna zvládne obsloužit více typů paliv najednou, aniž by riskovala jejich smíchání. „Systém zaručuje, že nemůže dojít ke kontaminaci. Palivo cestuje v uzavřeném systému, kde se minimalizuje kontakt s vlhkostí a vzduchem, což chrání jeho kvalitu,“ popisuje Markéta Jakoubková.

Cisterny mají i mechanismy, které umožňují takzvané bezezbytkové vyprazdňování. To brání tomu, aby v cisterně zůstaly zbytky dříve přepravovaného produktu, které by mohly nový náklad znehodnotit. Do nádrží čerpacích stanic pak palivo proudí čistě gravitačně. Jde o jednoduchý, ale ověřený systém, který snižuje riziko nežádoucích interakcí.

Samotné čerpací stanice palivo nevyrábějí, mohou ale zásadně ovlivnit jeho kvalitu. Rozhoduje péče o podzemní nádrže i technologické vybavení. Většina stanic dnes používá dvouplášťové nádrže vybavené čidly sledujícími hladinu, teplotu i přítomnost možných netěsností. Pokud systém odhalí problém, jsou automaticky informováni jak obsluha, tak centrální dispečink.

Důležité jsou ale i pravidelné odběry vzorků. „Kvalita paliva Shell je kontrolována i na samotné čerpací stanici pravidelnými odběry vzorků přímo z nádrže nebo výdejní pistole. Průběžná údržba nádrží a výdejních stojanů je naprosto klíčová,“ říká Markéta Jakoubková. Tento postup má zajistit, že se ke spotřebiteli dostane palivo ve stejném stavu, v jakém opustilo rafinérii a prošlo aditivačním procesem.

Stanice musí také dbát na ochranu před vlhkostí a nečistotami. Moderní stojany jsou vybavené filtry i systémy, které hlídají přesnost dávkování. V případě prémiových sítí doplňuje státní kontroly také sledování kvality na základě vlastních programů, například Pečeť kvality společnosti SGS.

Když motorista tankuje, ocitá se teprve na konci dlouhé cesty, která začala v rafinérii a pokračovala přes produktovody, železnice, cisterny i podzemní nádrže. Každý z těchto kroků je pod dohledem státních i soukromých kontrolních mechanismů. Palivo prochází laboratorními testy, aditivací a fyzickými inspekcemi. Pro zákazníka je to ale často „neviditelný svět“, který odhalí až technický odborník.

Preciznost je podle Markéty Jakoubkové klíčovým prvkem celého řetězce: „Motoristi si možná neuvědomují, že paliva Shell, která proudí do jejich nádrží, jsou výsledkem spolupráce technologického orchestru, kde musí panovat dokonalá souhra, protože i malá chyba by mohla znamenat problém – a právě proto je u nás celý proces nastaven s maximální precizností.“

Tankování tak není pouze rutinní úkon. Je to finální krok komplexního systému, který má za úkol dodat bezpečné, čisté a stabilní palivo bez ohledu na to, zda míří do městského hatchbacku, rodinného SUV, nebo dodávky na dlouhou služební trasu.