Komentář: Neomezená rychlost na dálnici je bezpečnější než limit. Dokazuje to americká zkušenost

Česká vláda už před časem schválila, že na vybraných úsecích českých dálnic bude možné zvýšit maximální povolenou rychlost na 150 km/h. Není ale od věci zamyslet se nad tím, zda nezrušit limity úplně (samozřejmě tam, kde je to možné). Světová zkušenost totiž ukazuje, že zrušení limitů nejenže nezpůsobí vyšší nehodovost, ale dokonce ji i sníží.

Neomezená rychlost platila v řadě zemí až do ropné krize v sedmdesátých letech, pak ji státy postupně začaly omezovat a po skončení krize se k ní už nevrátily – kvůli bezpečnosti. V roce 1995 v USA skončil federální rychlostní limit a jednotlivé státy si mohly vybrat na svých dálnicích vlastní. Poměrně pustý stát Montana se hlavně kvůli zdlouhavé jízdě nudnou krajinou rozhodl, že limit na dálnicích zruší úplně.

Od roku 1998 tak zde platilo pravidlo „Reasonable and Prudent“, v překladu rozumně a opatrně. Řidiči se tedy nemohli řítit dálnicí jak chtěli, policie je mohla zastavit třeba tehdy, když měla podezření na příliš vysokou rychlost za špatného počasí nebo v hustší dopravě. Od ledna 1999 už neplatilo ani toto, a tak řidiči mohli jezdit, jak chtěli. V tu samou dobu ale soud shledal neomezenou rychlost jako neústavní a Montana musela od června 1999 zavést limit 75 mil v hodině, tedy 120 km/h.

Bezpečnost na silnicích samozřejmě sledovali statistici, kteří zkoumali počet obětí. V první polovině roku 1999, kdy platila zcela neomezená rychlost, zemřelo na dálnicích 11 lidí, což bylo nejméně v měřené historii (průměr 2,2 měsíčně). Naopak v prvním pololetí roku 2000, kdy už platil limit 120 km/h, zahynulo 28 lidí (průměr 4,7 měsíčně), což byl nejhorší výsledek v měřené historii. Tomuto jevu se říká Montanský paradox.

Jistě, americký stát Montana je pustý, nemá tedy tak hustou dopravu, jakou zažíváme ve střední Evropě. Stejně tak jde o hodnoty staré 25 let. Jenže není potřeba chodit na druhou stranu polokoule, abychom pozorovali benefity neomezené rychlosti. Stačí popojet do Německa, které si jako jediná země v Evropě zachovalo neomezenou rychlost.

Samozřejmě, že neomezená rychlost neplatí na všech úsecích dálnic, ale jenom tam, kde je to bezpečné. Řada odpůrců neomezené rychlosti také často argumentuje tím, že stav českých dálnic něco podobného neumožňuje. To ale rozhodně není pravda. Dokládá to dálnice A17, která je pokračováním české D8 směrem do Drážďan. Hned za hranicí platí neomezená rychlost. A zatímco v Česku má tato komunikace na řadě míst nový povrch, německá vozovka je tvořena z betonových bloků. Stejný případ je i na západě, kde se z české D5 stává A6. A zatímco po rovných českých úsecích řidiči musí jet 130 km/h, hned za hranicemi v poměrně ostrých zatáčkách není limit žádný.

I díky opravené D1 a řadě nových úseků, jejichž kvalita patří mezi evropskou špičku, by se jistě dalo na řadě míst české dálniční sítě nejen zvýšit limit na 150 km/h, ale třeba ho i zcela zrušit. Bezpečnost by se tím nezhoršila, možná by smrtelných nehod i ubylo. Problém je ale někde jinde. Investice do dálničních stíhačů, které pokutují řidiče za rychlost, za kterou by si jich jejich němečtí kolegové ani nevšimli, by se totiž vrátila mnohem později.