Zobrazený automobil se zachoval jako zázrakem. Před válkou totiž bylo zvykem již nepotřebné prototypy prodávat. Takto se „kapka“ dostala v roce 1939 do soukromých rukou. Až v roce 1968 automobilka začala konečně budovat muzeum a inzerovala, že vykupuje staré či zajímavé škodovky. A právě typ 935, získaný od slovenského zemědělce, orezlý a v ne zcela původním stavu, nicméně kompletní a pojízdný, patřil mezi prvních 10 takto sehnaných exemplářů.
Na renovaci ovšem čekal až do nového tisíciletí, nicméně dnes můžeme obdivovat pojízdný kousek v plné nádheře Třem dospělým ve druhé řadě nechybí nic, co v té době potřebovali k velmi pohodlnému cestování. „Sebevražedné“ přední dveře umožňují pohodlné a nebývale elegantní nastupování i vystupování. Moderní proudnicová karoserie sice ještě spočívá na výdřevě, avšak povrchové panely jsou nejen z oceli, nýbrž také z aluminia.
Konstrukční úroveň snese srovnání s vozy o 30 let novějšími: nezávisle zavěšená všechna kola, hydraulické brzdy, čtyřstupňová poloautomatická převodovka Cotal a vodou chlazený boxer před zadní nápravou. Aerodynamická konstrukce umožňovala dvoulitru o mocnosti 54 k atakovat 140 km/h, na rozdíl od dobových Tater bez rizika náhlého převrácení. Potenciál tvůrců dokazuje řada originálních detailů. Zejména palivová nádrž přímo v centrální nosné rouře podvozku.
Odtamtud se sice kvůli zavzdušňování potrubí později přestěhovala do přídě, kde zabrala část kufru, avšak šlo o velmi pokrokový prvek. Další novotou, která vydržela zadomotorovým škodovkám až do 80. let, byla vpředu uložená rezerva, započítaná do deformačních zón. Vozu bez nárazníků se dost hodila.
Usedli jsme do mimořádně prostorného a elegantně zařízeného salónu, původně určeného pro pět dospělých, avšak díky zcela rovné podlaze bez výstupků schopného naložit i šestého, a nemohli neobdivovat, jak propojil pohodlí s prostorem a estetikou. Dřevo na palubce je sice kašírované, vše ostatní včetně bohaté škály přístrojů, však nese známky pečlivých řemeslnických rukou a vybraných materiálů.
Pastvou je pohled na motor pod zadním oknem. Díky extrémně dlouhému rozvoru nezabírá místo posádce a rychle rozptyluje obavy ze špatného přístupu. Zejména boční dvířka by při výměně svíček velebil každý majitel boxeru. Symetrická palubka počítala s možností levostranného řízení, elektrické stěrače používají dva samostatné motorky, které lze při poruše jednoho z nich snadno zaměnit.
Startování chvilku trvá, motor s krásným zvukem však poté běží bez vibrací a uvnitř je slyšet na svou dobu velmi slabě. Maticové řízení je trochu tuhé a volné, škoda že nedošlo na hřeben, který už Škodovka tehdy montovala do Popularů. Největší atrakce ale čeká vpravo pod volantem: nezvyklá páčka slouží k elektromagnetické předvolbě rychlostí. Stačí jedním prstem přepnout, pak pustit plyn, zmáčknout spojku a je tam. Bez námahy a bleskově. Funguje to skvěle, jako celý zbytek auta.
