Dnes se podíváme na podivuhodný automobil, který je mimo jiné zajímavý tím, že jej na veteránských srazech za hranicemi skoro nepotkáte. Mimořádného rozšíření se mu totiž paradoxně dostalo na naší straně železné opony a majitelé si jej dodnes pěstí. Francouzsko-anglo-americký Chrysler byl u nás navzdory ne příliš progresivní technice brán za symbol západního blahobytu, pročež byl velmi oblíben mezi občany s privilegovaným povoláním. Prostě kdo měl „Krajzlera“, to už byl někdo.
Původ Chrysleru 180 GC a jeho k nám nedovážených sourozenců 160, 160 GT a 2 litres je komplikovaný a značně nepřehledný. Souvisel s peripetiemi okolo převzetí tradiční francouzské značky Simca americkým Chryslerem, a rozdělením produkce mezi Francii, Velkou Británii a
Španělsko. Vývoj Chrysleru-France, jak se model zpočátku jmenoval, probíhal ve
Francii i Anglii současně, ale přednost nakonec dostala verze z britského Coventry. Originálně střižené auto nebylo podobné ničemu jinému na evropském trhu své doby. Ukázalo to spíš jako negativum.
Zaoblený vůz impozantního vzhledu debutoval
v říjnu 1970 na pařížském autosalonu a na francouzský trh byl uveden pod frankofonním
názvem Chrysler Simca. Nabídka začínala základním modelem 160, opatřeným
čtyřválcem o výkonu 80 koní a pokračovala lépe vybavenými typy 160 GT a 180. Oba
používaly shodné motory o výkonu 97 koní, ale „gétéčko“ se ukázalo jako
obchodně neúspěšné a zakrátko bylo staženo. Špičková modifikace přišla v roce 1972 pod názvem Chrysler 2 litres. Luxusní výbava i okázalý exteriér ale na Západě přesto okouzlily málokoho a nepomohlo ani to, že se vůz dodával se s americkou třístupňovou automatikou TorqueFlite.
Rok 1977 přinesl radikální řez, z Chrysleru se stává Chrysler Simca
1609 (160) a 1610 (180), ale už o dva roky později se názvy mění na Talbot Simca
1609 a 1610. To už byl konec celé řady na dohled, koncern chystal překvapení v
podobě luxusního Talbotu Tagora. Dny u nás populárních „cháček“ byly sečteny v
roce 1982.
Každopádně nesmí chybět zmínka o ostatních montovnách – ve Španělsku se Chrysler montoval firmou Barreiros, dokonce i ve verzi kombi a s nabídkou lenivých naftových motorů, podle dobových testů ovšem výkonově zcela nedostatečných. Jako taxíky byly ale velmi populární. Z jiného konce na to šli Australané, kteří pod názvem Chrysler Centura implantovali do zvětšeného motorového prostoru řadový šestiválec Hemi se čtyřlitrovým objemem.
Vzhledem ke komplikovanému vývoji, nejasným vlastnickým vztahům, častým změnám názvů a rovněž i vinou příliš „cizího“ původu se vůz pro vlastenecky orientované Francouze, se vůz stal nechtěným dítětem. Dnes jej v zemi Galského kohouta nepotkáte ani na veteránském srazu - nehlásí se k němu příznivci vozů SImca, Talbot ani Chrysler. Vyjma zmiňovaného Španělska a českých zemí to není o moc lepší ani jinde.
Někdejší Československo bylo doslova
Chryslerovou velmocí. První 180 k nám přišly v roce 1972 a do poloviny 70. let
se jich prodaly řádově stovky kusů – za koruny i tuzexové poukázky. Pravidelné
zásilky luxusních korábů pokračovaly až do roku 1978, kdy byly dovezeny poslední kusy. Podle stránek Chysler clubu byl v roce 1974 nový Chrysler v Mototechně k mání za mocných 99 000,- Kčs a v Tuzexu za 24 475 TK, tedy bonů. Novopečený majitel takového korábu se ovšem mohl pochlubit opravdovým skvostem, který mezi přidušenými embéčky a žigulíky vypadal jako zjev z jiné planety.
Ani dnes se noblesní chrysler neztratí, jen je škoda jeho hanlivých přezdívek.
Krásný sedan za ně samozřejmě nemůže, na vině byla spíš česká závist a
nepřejícnost.
Chcete-li si prožít „chryslerovskou“ dobu na
vlastní oči, doporučujeme filmy „Pumpaři od zlaté podkovy“, "Vrchní, prchni!" či „Kamarád do deště.“
Ceny zachovalých exemplářů se však už dávno odlepily od naprostého dna, takže za pěknou stoosmdesátku dáte dnes přinejmenším 150 000 Kč.
