Poklady českých stodol a garáží: Tatra 603 měla krycí jméno Valuta. Dnes stojí jako nové BMW M3

Nejen škodovkami, žigulíky či polskými fiaty byly ve druhé polovině 20. století živy československé silnice. Mnohem méně početnou, avšak o to více výraznou skupinu představovaly zpravidla černé limuzíny ve státních službách. Když zrovna nešlo o Volhu, Pobědu, Čajku nebo dokonce ZIL, nesly vždy značku Tatra.

Tradici založily už předválečné modely 77, 87 a 97, po válce ji rozvinul Tatraplan a jejím symbolickým vyvrcholením se stal právě typ 603. Svého času obávané až nenáviděné, dnes mimořádně ceněné a mezinárodně uznávané reprezentativní vozy prosluly vzadu umístěnými chlazenými osmiválci a úhlednými aerodynamickými karoseriemi.

Šimek s Grossmanem v jedné ze svých povídek naznačují docela netradiční rozdělení dějinných epoch: pravěk, starověk, středověk, novověk a léta padesátá. V poválečném Československu šlo o jednu z nejtemnějších historických etap, jak už to tak ale bývá, dávají podobná údobí vzniknout mimořádně progresivním technickým dílům.

Platilo to o německých raketových střelách V1 a V2 ze druhé světové války a platilo to i o kopřivnické Tatře 603 z padesátých let. V šílené době, kdy byli fyzicky likvidováni nevinní lidé, obraceny toky řek, v horách byla pěstována vinná réva a fotbaloví Bohemians se jmenovali Spartak Stalingrad.

Jak vidno z uvedených příkladů, pro podobné zásahy do přirozeného řádu věcí byla zcela nepodstatná alespoň elementární logika, která byla rozhodným způsobem nahrazována zvrácenými ideologickými poučkami. Tak se stalo, že automobilce Tatra, nejstaršímu výrobci aut na našem území, bylo na počátku oné ponuré dekády odejmuto právo dále vyrábět osobní automobily. Výroba se v době, kdy Hanzelka se Zikmundem uzavírali po světě stovky kontraktů na nové osobní osmiválce, měla přeorientovat na těžké nákladní vozy v čele s legendárním modelem 111. 

S nastalou situací se naštěstí nemínila smířit konstrukční skupina v pražské kanceláři Tatry pod vedením Vladimíra Popeláře. Ve smíchovské továrně spolu s výtvarníkem Františkem Kardausem vytvořili základní koncepci a tvarové řešení budoucího auta. Zpočátku jej trefně pojmenovali Valuta ve vyjádření naděje, že případný export a z něho získané marky či dolary by mohly obměkčit duté hlavy ve stranickém sekretariátu. I stalo se.

Po smrti Stalina s Gottwaldem zjara 1953 nabral režim přece jen o něco lidštějších kontur a potichu se zbavoval nejextrémnějších výstřelků bolševické ideologie. Mimo jiné to znamenalo uvědomění si, že sovětské ZISy jsou pro tuzemské funkcionáře s výjimkou těch nejvyšších nedostupné, a rychle dosluhující Tatry 87 či Tatraplany musí nahradit něčím modernějším. Jejich oko se proto opět zaměřilo do podhůří Beskyd, kde se rozkládá Kopřivnice.

Vývoj limuzíny se narychlo stěhoval z Prahy do Kopřivnice. Nový osobní vůz převzal nejen dvouapůllitrový osmiválec z monopostu T 607, ale i jeho typové označení T603. Výstavní premiéra proběhla na výstavě československého strojírenství v Brně roku 1955, v průběhu roku 1956 pak následovala ověřovací série prvních devíti kusů. Ruční výroba v dosti zastaralých dílnách však probíhala velmi pomalu a tak se o sériovou produkci jednalo spíše až na počátku 60. let. O novince se svého času vyjádřil i prezident Antonín Zápotocký a tak mu k jeho 72. narozeninám dovezli známí tatrováčtí piloti Pavelka a Veřmiřovský jednu z prvních 603 jako dárek přímo na Pražský hrad. Povídá se, že takovou drifterskou show první nádvoří ještě nikdy nezažilo - a nejspíš už ani nezažije.

Ze zahraničí se začaly hromadit objednávky a nutno říci, že první kusy Tatry 603 slavily značné úspěchy. Nejprve třeba v průběhu zimních olympijských her v Cortině d’Ampezzo, kde sloužily českým sportovcům, později především na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, kde československá expozice slavila obrovský úspěch – odtud lidové označení první generace „bruselka.“

Konstrukčně byl vůz Tatra 603 přímým potomkem slavných typů T77, 87 a Tatraplan, měl však modernější a hlavně výrazně větší proudnicovou karoserii s velkou prosklenou plochou a šesti místy k sezení. Kromě osmiválce v zádi a centrální nosné roury tu bylo charakteristické také nezávislé zavěšení kol s kyvadlovými polonápravami, starající se o patřičný komfort jízdy.

V porovnání se svými předchůdkyněmi měla T603 výrazně lepší jízdní vlastnosti dané zejména lepším rozložením hmotnosti mezi obě osy, i tak ale většina šoférů vozila v předním zavazadelníku pytel cementu pro lepší stabilitu a odolnost proti bočnímu větru. Vrozená přetáčivost se projevovala především na kluzkém povrchu, soudě ale dle dobového reklamního filmu „Šťastnou cestu“, šlo o nezáludné a dobře ovladatelné auto – alespoň v rukou zkušeného závodníka, mistra sportu Jaroslava Pavelky, jako v tomto snímku.

V praxi běžných uživatelů jízdní vlastnosti odpovídaly koncepci s motorem za zadní nápravou s výkyvnými hnacími polonápravami, takže vozidlo bylo citlivé na boční vítr a při ostré jízdě v zatáčkách přetáčivé. Maximální rychlost T 603 byla 160 km/h (údaj výrobce), ve skutečnosti však byly vozy rychlejší a díky své aerodynamické karosérii s nízkým součinitelem odporu (Cw=0,354) dosahovaly rychlost přes 170 km/h. 

První "bruselky" oplývaly jedinečným designem zevnějšku i interiéru, který s jeho americkým designem plným chromu, nápaditých řešení a filigránských ovladačů přežil i ve druhé sérii vyráběné do roku 1968. Po roce 1968 přibylo černých plastů a ovladačů z jiných československých aut. Přístrojová deska jakož i jiná zákoutí kabiny se staly ponuřejšími a méně elegantními.

Na technické frontě bylo nicméně v průběhu let dosaženo značného pokroku. Brzdy, zpočátku bubnové, od konce roku 1968 nahradily licenční kotoučové brzdy na všech kolech, které byly vyráběny v licenci Dunlop. Od roku 1973 vozidlo používalo v té době revoluční bezkontaktní elektronické kondenzátorové zapalování PAL.

Zlepšení jízdních vlastností napomohlo zavedení torzního stabilizátoru přední nápravy u typu T2-603, jakož i pozdější zavedení radiálních pneumatik Barum rozměru 180/90-SR15 s dezénem OR17, které byly vyvinuty speciálně pro T 603. Vozy měly velmi dobře vyřešeno odpružení s poměrně vysokým zdvihem kol a nízkou vratnou frekvencí, takže jízda s nimi byla pohodlná i na horších silnicích.

Šestsettrojka sice vznikala dlouhých dvacet let, 20 422 celkem vyrobených vozů ale dává představu o skutečné sériovosti a pracnosti výroby. Největší roční produkce bylo paradoxně dosaženo až závěru výroby - v letech 1973 a 1974 bylo vyrobeno až 1600 vozů za rok. 

Tatry 603 nebyly v celém průběhu výroby prakticky vůbec exportovány (přes velký zájem o tento vůz) s výjimkou několika desítek kusů pro země bývalého východního bloku (Sovětský svaz, NDR, Bulharsko, Maďarsko, Jugoslávie). Dnes už je situace úplně jiná a zachovalé šestsettrojky se ve významných počtech kromě rodné hroudy vyskytují nejen v západní Evropě, ale také v USA a Kanadě a jejich ceny stále rostou.  

T 603 nebyla levným autem ani jako nová. V roce 1959 stála 98 tisíc Kčs, zatímco ruská Volga M 21 se i s rádiem dala pořídit za 55 tisíc a tuzemská Škoda Octavia Super za necelých 33 tisíc. Běžný měsíční plat se tehdy pohyboval kolem 1500 Kčs. O deset let později, v červnu 1969, byla cena Tatry 2-603 stanovena na 195 tisíc Kčs, tedy na čtyřnásobek ceny tehdy běžného vozu Škoda 1000 MB. K soukromníkům se T 603 nedostaly jako nové prakticky vůbec, pár kusů se dostalo dál až po konci ve státních službách.

Ceny hezkých šestsettrojek začínají okolo 1,5 milionu korun, vzácné vozy první série se třemi světly jsou ale klidně o milion dražší - mnoho jich totiž v průběhu služby dostalo novější čtyřokou karoserii, takže je jich opravdu málo. Kvalita zkrátka něco stojí. Jednoduše řečeno: jestli vlastnit nějakého poválečného československého veterána, pak rozhodně šestsettrojku, jediné auto světového formátu vyráběné za socialismu.