Když jsem si před časem dovolil připomenout zcela evidentní problémy elektromobility v článku nazvaném „Komentář: Až malé dítě vám naplno ukáže, jak moc špatná může být v praxi technologie elektromobilů“, dozvěděl jsem se o sobě spoustu zajímavých věcí a fanoušci elektrické mobility mne neváhali označovat třeba i na LinkedInu, aby mi tam vyčinili do „blbců“. Přitom článek jen shrnuje objektivní nevýhody, které cestování s malým dítětem pouze zdůrazní. Člověk má krásný energický den do doby, než mu něco nabourá jeho předem stanovený plán. To může být rozbitá nabíječka, stejně jako nějaká okolnost, kvůli které nakonec nemůže dobíjet tak, jak si to naplánoval. Třeba právě plačící dítě.
Na delších cestách se s tím dříve či později setká každý elektromobilista. Kdo tvrdí opak, ten regulérně lže, nebo to v zápalu elektromobilního nadšení toleruje. Nic proti tomu, každý ať jezdí autem, které mu vyhovuje, faktem ale je, že tyhle potíže s benzinovým nebo naftovým vozem neřešíte. Častým argumentem, proč jsem nevzdělaný blb, byl ten, že přece při cestě s malým dítětem stejně člověk zastavuje mnohokrát a tudíž vůbec není problém během toho nabíjet. Vzpomněl jsem si na to nedávno při naší první zahraniční cestě s pětiměsíčním kojencem a mohu všechny ubezpečit, že takhle jednoduché to není ani náhodou. Tahle aktuální zkušenost mne ubezpečila v tom, že mé původní tvrzení je zcela správné. Až malé dítě vám opravdu ukáže, jak moc špatná může být v praxi technologie elektromobilů. Když ne při cestách po ČR, tak při cestách do zahraničí určitě.
Jeli jsme z Prahy do polských Niesulic. Cestu jsme zvolili tu nejkratší, tedy na Liberec, podél hranic s Německem do Zhořelce, kousek po dálnici, pak po silnici č. 297 na sever, následně opět po dálnici, abychom u města Sulechów sjeli a po silnici č. 227 dorazili do Nieslulic. Celkem zhruba 350 km. Jeli jsme Renaultem Trafic s „ošklivým sazometem“ pod kapotou.
První zastávka proběhla už u Chrastavy na benzince EuroOil, protože nastal čas krmení a děcko začalo brečet. Po zhruba 40 minutách jsme pokračovali dál, ale po 40 km jsme museli zastavit znovu, protože děcko mělo opět nějaký problém a začalo brečet. Stavěli jsme na benzince u obce Radomierzyce. Půlhodinová pauza a pak opět hodinová jízda, během které jsme zvládli necelých 100 km, než jsme museli zastavit kdesi v lesích mezi obcemi Leszno Dolne a Szprotawa. Důvod stejný, asi hlad, asi dlouhé sezení v sedačce, prostě nespokojenost naší ratolesti. Odsud to bylo do cíle 100 km, což jsme chtěli dojet na jeden zátah, ale po další půlhodině a 30 km bylo nutné zastavit po čtvrté, vyvětrat děcko, uklidnit ho a pak pokračovat.
Do toho už nám začal volat pan domácí z chatky, kterou jsme měli objednanou, kde jsme, že musí ještě jít někam pracovat a že jsme mu slibovali příjezd ve tři. Nakonec jsme po nějakých šesti hodinách na cestě dorazili v pět s tím, že poslední část trasy vedoucí znovu po dálnici a pak po okreskách už probíhala ve velmi expresním tempu. Děcko se nám s vypětím všech sil podařilo během jízdy uklidnit a uspat, ale bylo jasné, že to nebude na dlouho. Naštěstí se to podařilo a vlastně celá cesta byla relativně bez problémů.
Mimochodem, po dojezdu nám v Renaultu Trafic zůstalo pořád víc než půl nádrže a dojezd nějakých 550 km. I tak jsme z téhle cesty byli všichni celkem unavení.
Nechme stranou fakt, že v první řadě bychom nemohli vzít všechno, co jsme vzít chtěli, protože jet elektrickou dodávkou velikosti Renault Trafic, by bylo dost hrozné. S výjimkou modelu ID.Buzz na trhu žádný normální takhle velký elektromobil není. Ale prostě řekněme, že bychom jeli nějakým elektromobilem. Necelých 400 km není až tak daleko, ale určitě bychom museli alespoň jednou nabíjet a museli bychom jet po dálnici tak 100 km/h. Dálnice elektromobilům nesvědčí a velkým elektromobilům nesvědčí už vůbec.
Ze všech čtyř zastávek, které si vyžádalo naše dítě, byla nabíječka pouze na benzince EuroOil u Chrastavy, kde bychom náš fiktivní elektromobil určitě během zastávky dobili do 100 %. Následně bychom za příznivých okolností už dojeli do cíle bez dobíjení. I když je to s plně naloženým autem trochu otázka. Na zbývajících třech zastávkách nabíjecí stanice nebyla. V okolí bychom určitě něco našli, někde i rychlou 350 kW, ale znamenalo by to v situaci, kdy vám brečí malé dítě a spolu s tím stoupá nervozita manželky, řešit, jestli nabíjení potřebuji, jak velkou zajížďku taková nabíječka představuje, jak je rychlá a jestli mi tam bude fungovat karta. Je to docela hodně otazníků. Aplikace v autech nebo v chytrých telefonech určitě pomohou, jenže je to prostě zbytečná starost navíc. Nedovedu si dost dobře představit tohle řešit ve chvíli, kdy dítě v autě řve.
S elektromobilem bychom současně určitě po dálnici nemohli jet tak rychle, protože to by pak zavánělo problémem s dojezdem. Jenže zase když dítě spí, tak toho člověk chce ujet na podobných trasách co nejvíc. Je klidně možné, že v našem případě bychom na závěr cesty museli řešit dilema, zda budeme spěchat, abychom do cíle dojeli, než se děcko vzbudí, jenže tím budeme riskovat vybití auta. Nebo zda pojedeme obligátních elektromobilních 100 km/h po dálnici a bude hrozit, že se dítě znovu vzbudí a ještě budeme muset opět zastavovat. Po dojezdu bychom s elektromobilem museli samozřejmě také řešit nabíjení v místě. Na zahradu k domu zajet nejde, ale nějaký prodlužovák by to asi vyřešil. Nebo v přilehlém městě Šwiebodzin nějaké veřejné stanice jsou.
Jako ano, i s naším dítětem bychom tuhle cestu zvládli také elektromobilem, ale naftovým Traficem to bylo o poznání jednodušší. Cestování s elektromobilem na dlouhé trasy umí být dost otravné, cestování s malým dítětem umí být také hodně otravné, kombinovat obě tyhle věci je minimálně velmi nešťastné. Dieselové auto jednoduše nemá na vaše plánování ani zdaleka takové nároky jako elektromobil. A to nechme stranou fakt, že tenhle Trafic stojí 900 tisíc v „plný palbě“ s dieselovým dvoulitrem a je schopný letět po dálnici 180 km/h. Za stejnou cenu schopný elektromobil budete hledat jen hodně obtížně.
Tohle byla naše první takováto zahraniční cesta s naším skvělým kojencem. Odnesl jsem si z toho především poznatek, že premisa „stavím kvůli dítěti = možnost vesele dobíjet“ je dokonalý nesmysl. U dítěte nevíte dne ani hodinu, kdy si vzpomene, že mu něco vadí, plánovat podle toho zastávky nejde a jak ukázal i náš případ, jednou zvládne v klidu 1,5 hodiny, aby následně začalo dělat virvál po dalších 30 km.
Dnešní elektromobil není na dlouhé cesty zdaleka tolik vhodný, jako normální auto a už vůbec vám nedá svobodu cestování, jako úsporný diesel. Nadšenci do elektrické mobility tohle dobře vědí, protože to nelze nijak rozporovat, takže vám začnou vysvětlovat, že vy dojezd 900 km nebo snad i více nepotřebujete. A já vám říkám, že pokud chcete jezdit občas na dovolenou a máte malé děti, tak právě takový dojezd potřebujete a chcete. Protože poklidné rodinné soužití na všeobecně náročné cestě je víc než sosání ze sluníčka, to si buďte jisti. Takže díky za každý naftový Trafic a jiná velká rodinná MPV osazená „fujky fuj“ dieselem. Mám velké obavy, že současná technologie elektromobilů není schopná speciálně tyhle kategorie automobilů nahradit. A pro dlouhé rodinné cesty na trhu bohužel nic lepšího není.
