Tento předválečný obr měl dobýt Antarktidu. Zradily ho ale hladké pneumatiky, musel couvat

Před druhou světovou válkou si snažily mocnosti rozdělit Antakrtidu, která je sice nehostinným prostředím pro člověka, ale skrývá obrovské množství zajímavých surovin. Proto nejrůznější státy podporovaly výpravy k jižnímu pólu. Američané zašli dokonce tak daleko, že postavili pojízdnou základnu nazvanou Snow Cruiser. Šlo o obrovský stroj s hybridním pohonem a nosičem průzkumného letadla, který mohl vyrazit klidně na rok do drsného prostřední Antarktidy. Místo toho ale přinesl jen obrovské zklamání.

S nápadem na stavbu pojízdné základny přišli polárníci Richard E. Byrd a Thomas Poulter. Byrd byl díky svým výpravám na Antarktidu známý, a tak se těšil všeobecné důvěře. Na stroji kolegové pracovali dva roky a v dubnu 1939 je přinesli do Illinoisského technologického institutu ve Washingtonu. Odtud věci nabraly neobyčejně rychlý spád. Americká vláda měla v plánu vyslat expedici na Antarktidu už v říjnu téhož roku a Snow Cruiser se dokonale hodil. Na jeho stavbu tak zbylo jen několik málo měsíců.

Přesto se konstruktérům během jedno léta podařilo gigantický vůz postavit. Auto měřilo na délku 17 metrů, široké bylo šest metrů. Poháněl ho hybridní systém se dvěma šestiválcovými naftovými motory, které ale nebyly přímo spojené s koly. Místo toho produkovaly energii pro elektromotory, jimiž bylo každé kolo osazeno. Tím se ušetřil tolik potřebný prostor. Na palubu se totiž muselo vejít 9500 litrů paliva a pět lidí včetně zásob pro jeden rok jejich života. Dozadu byly ještě umístěna rezervní kola a nechyběl ani nosič s jeřábem pro průzkumné letadlo.

Loď vyrážela z Bostonu, a tak bylo rozhodnuto, že Snow Cruiser dojede z Chicaga po vlastní ose a tím vlastně vykoná i testovací jízdu. To vyvolalo ohromnou senzaci všude, kde se tento obr objevil. Jenže také hned první ostudu. Když začalo pršet, Snow Cruiser se musel zastavit, protože vozovka byla příliš kluzká. Pak se zaseklo řízení, auto se zřítilo do potoka a několik dnů ho museli tahat ven. Zásadním problémem se ale ukázala jeho nízká rychlost. Vůz měl jet až 48 km/h, ale kvůli extra slabým elektromotorům (každý měl jen 75 koní, dohromady tedy rovných 300) a hmotnosti 37 tun byl výrazně pomalejší. Nedaleko Bostonu se mu tak podařilo způsobit do té doby největší dopravní zácpu v historii, která čítala na 70 tisíc aut.

Místo několika dní trvala cesta z Chicaga do Bostonu téměř tři týdny. To spolu s řadou potíží, které vozidlo určené pro překonávání nehostinného terénu na běžných silnicích Spojených států zaznamenalo, mělo napovědět, že nejde o právě vhodný vůz do antarktického prostředí. Jenže jeho stavba stála daňové poplatníky 300 tisíc dolarů (ekvivalent dnešních 125 milionů korun) a zrušení výpravy by byla neuvěřitelná ostuda. A tak v polovině října 1939 vyplul Snow Crusier na palubě lodi North Star směrem k Antarktidě.

Tam skutečně na začátku roku 1940 dorazil, když loď zakotvila u základy Little America na Rossově šelfovém ledovci. Problémy ale Snow Crusier neopustily. Už při vyloďování se pod ním propadla dřevěná rampa, přičemž se málem těžce zranilo několik polárníků, kteří při vyloďování pobíhali po střeše kolosu. Vůz ještě několik metrů samovolně popojel dál a pak se zastavil. A pak už ho nedokázali rozjet vůbec.

Nebyl ovšem problém s motorem. Achillovou patou se staly pneumatiky společnosti Goodyear. Masivní gumy velikosti 3x1,7 metru neměly žádný vzorek. Vycházely totiž ze zábavných strojů do bažin, testované byly na písku. A vývojáři se mylně domnívali, že na sněhu se budou chovat obdobně. To byla ale fatální chyba, která působí z dnešního pohledu opravdu šíleně. Zoufalá posádka zkusila nasadit na zadní kola sněhové řetězy a přední doplnit o dvě rezervy. Nic ale nepomohlo a stroj pro pokoření Antarktidy se ani nehnul.

Pak se ale ukázalo, že hladké gumy nejsou jediným problémem. Bylo to i špatné rozložení hmotnosti. Snow Cruiser se pro jízdu dopředu sice nedokázal rozjet, ale dozadu už to šlo. Posádka se tedy rozhodla, že bude couvat. Chvíli se uvažovalo i o tom, že vůz celou cestu na jižní pól odcouvá, to ale polárníci rychle zamítli, protože Snow Cruiser byl při zpátečce ještě pomalejší. Vidina toho, že s vozem zůstanou zaseknutí mimo dosah základny také nebyla příjemná. Nakonec tak auto odcouvalo 148 kilometrů v bezprostředním okolí. Pak ho odstavili a z vozu se měla stát jen další součást základny.

Příchod druhé světové války znamenal rychlý návrat domů. Část expedice odjela zpět do USA ještě na konci ledna 1940. Zbytek se vrátil o pár měsíců později. Po válce nebyly finance na dobývání Antarktidy a i zájmy světových mocností se obrátily jinam. Snow Cruiser tak seděl na ledovci zcela opuštěn.

V roce 1946 na něj narazila expedice Operation Highjump. Hlásila, že by šlo auto mírně opravit a bylo by provozuschopné. Nechala ho ale na místě. V roce 1958 dorazili na místo další polárníci a částečně zasypaný stroj odkryli bagrem. Nic víc s ním ale neudělali. Od té doby ho nikdo neviděl. Buď čeká pod nánosem sněhu na své objevení, nebo se při utržení ledové kry v oblasti základny Little America propadl a skončil na dně moře.