Retro: I takto krásné auto mohlo vzniknout v době tvrdého komunismu. Nikdo neví, kde je

Kubinský v padesátých letech pracoval pro brněnskou Karosu. Podnik byl původně nakloněn myšlence stavby zajímavého vozu, na kterém by se ukázalo, že i československá auta stojí za pozornost. Záhy se ale situace měnila a tak Kubinský přesunul projekt do vlastní garáže, kde na něm pracoval ve volném čase. I proto ho dokončil až za pět let.

Auto stálo na prostorovém rámu svařeném z trubek. Podle některých pramenů si je konstruktér pořídil v nedalekém železářství. Přední nápravu požil z německého vojenského vozidla KdF, zadní pak byla typu De Dion. Překvapením je instalace italské techniky, ať už bubnových brzd z vozu Lancia Aurelia nebo motoru Alfa Romeo. Šlo o řadový šestiválec s objemem 2,5 litru a výkonem 90 koní.

Přímo mistrovským dílem je pak karoserie. Ta vznikla ruční výrobou z oceli, se kterou Kubinskému nadšeně pomohl jeho kolega Jan Heger. Auto dostalo na tu dobu typické GT vzezření s dlouhou přídí, vystouplými světlomety a přívětivě tvarovanou maskou chladiče. Nad ponton karoserie vystupovala malá bohatě prosklená kabina. Nápadné bylo dvoubarevné provedení a chrom použitý na mnoha detailech.

Jak je patrné, na začátku neměl vůz s Tatrou vůbec nic společného. A i když se Kubinský zabýval myšlenkou instalace tatrovácké pohonné jednotky, musel si počkat na dokončení jejího vývoje. Nakonec se mu podařilo získat vzduchem chlazený osmiválec z nákladního vozu Tatra 805, kterým nahradil původní šestiválec. Mohl se tak zbavit chladicího okruhu a i když byl motor větší než italská jednotka, nakonec se pod přední kapotou našlo místo také pro rezervu. Motor dodával výkon 105 koní.

Takové auto Kubinský v roce 1956 ukázal Světu motorů. Vůz se objevil na první stránce s oslavným titulkem: „Také to dovedem!“ Vedení Tatry bylo nadšené a Kubinskemu nabídlo nejen možnost přejít do Kopřivnice, ale ještě zafinancování pětikusové výroby. Nadšení ale dlouho nevydrželo.

Poměry v tvrdém komunismu se rychle měnily, a tak z produkce nakonec nebylo nic. Kubinsky si ale nestěžoval, přechodem k Tatře se mu totiž do rukou dostal ještě výkonnější osmiválec, který měl 140 koní. Díky tomu prý auto uhánělo rychlostí až 200 km/h. Mimochodem, vůz se chlubil i vynikajícími jízdními vlastnostmi. Měl například dvě palivové nádrže vzadu a motor umístěný až za osou předních kol. Díky tomu oplýval ideálním rozložením hmotnosti.

Vůz se sice do produkce nikdy nedostal, ale z dobových pramenů je patrné, že byl stejně splněným snem svého konstruktéra. Ten si ho nechal pro sebe a dalších 13 let s ním brázdil silnice Československa. Za volantem krásného kupé s registrační značkou OZ 97-25 se nechal i hrdě fotit.

Pak se rozhodl vůz prodat. Komu a za kolik není jasné. Po vozu se od té doby slehla zem. Objevovaly se ale informace o tom, že by se mohl skrývat v garáži tajemného sběratele, který logicky nechce o svých vzácných vozech veřejně hovořit. Pak prosákly i informace, že se už pracuje na jeho renovaci. Ty se ale nikdy nepotvrdily a tak to, jestli se vůz dochoval do dnešní doby, vlastně není zřejmé. Pokud ano, je záhadou i to, kde se skrývá.