Retro: UAZ-469 na vojně důvěrně poznali všichni dnešní muži od sedmdesátníků po třicátníky

Mezi hospodskými vyprávěními dospělých chlapů se zvláštní oblibě těší ty z vojenského prostředí. Do roku 2004 byla u nás vojenská služba pro zdravé dospělé muže povinná. Sice už pouze jednoletá (za socialismu dvouletá), přesto mám pocit, že kdyby dnes někdo dospívajícím pubescentům nařídil odhodit civil, nechat si oholit hlavu a na rok se vzdát veškerého pohodlí, s velmi zlou by se potázal. Je-li dnešní stav věci ideální či nikoliv, nechám na laskavém čtenáři.

Základní vojenská služba v armádě přes všechna negativa skýtala přece jen jisté kouzlo pro milovníky techniky, kteří se zcela zdarma dostali k naučení se ovládání obrovského spektra dopravních prostředků. Ti nejlepší se usadili za knipl nadzvukových MiGů, jiní řídili tanky a "ótéčka" a úplně všichni přišli do styku se základním armádním vozidlem alias "gazíkem." Jeho přezdívka samozřejmě vychází z poválečného soka prvních Jeepů, GAZu 69, který se rychle rozšířil do mnoha zemí nejen socialistické soustavy. Ono oblíbené označení nicméně zůstalo i jeho nástupci, který ho právě před padesáti lety plynule vystřídal - UAZ-469. Vyrábí se prakticky dodnes.

Už jsem zmínil, že po poválečné všehochuti se od roku 1953 stal základním terénním typem v armádách východního bloku i mnoha rozvojových zemích GAZ 69, nezdolný dvoudveřový teréňák, který sloužil doslova do roztrhání těla - v lepším případě nikoliv dělostřeleckým garnátem někde v Afghánistánu. 

I tento nezmar ale rychle stárnul a v ožehavé tenzi studené války bylo nezbytné srovnat krok s nepřítelem a vyvinout zbrusu nový off-road. Úkolu se tentokrát zhostily Uljanovské Automobilové Závody, ve kterých už od počátku 60. let na novém projektu pilně pracovali. 

Zásadním praktickým vylepšením proti GAZu byl jeden pár dveří navíc a také modernější, byť stále dostatečně primitivní a tedy odolná technika. Pohon tedy zprvu obstarával benzinový motor z GAZ-Volgy o objemu 2,4 litru a výkonu 55 kW, jednoznačným krokem vpřed však byla plně synchronizovaná čtyřstupňová převodovka s redukcí.

Nové auto dostalo definitivní podobu prakticky už v polovině 60. let, ale zpožděné státní prostředky na výstavbu moderní výrobní linky způsobily zpoždění sériové výroby. Ta se po náročných jízdních zkouškách (auto bylo prioritně vyvíjeno pro rudou armádu) nakonec rozjela až v létě 1972. Tehdy se ovšem soudruhům povedl masjtrštyk -  15. prosince byl vyroben poslední GAZ 69 a současně první sériový UAZ 469. Na toto datum kupodivu nespadalo žádné významné výročí.

Do výroby se dostaly dvě základní verze – UAZ-469 (vojenská verze) s připojitelným pohonem všech kol, redukcemi v nábojích kol, světlou výškou 300 mm a motorem upraveným pro spalování nekvalitního benzínu a UAZ-469B (civilní verze) s připojitelným pohonem všech kol, ale bez přídavných redukcí v nábojích kol a světlou výškou sníženou na 220 mm.

K pohonu modelu UAZ-469 sloužil atmosférický benzinový čtyřválec o objemu 2445 cm3 (vycházel z agregátu Volgy GAZ-24), rozvodem OHV, výkonem přibližně 53 až 55 kW (dle kvality paliva) a točivým momentem 167 Nm. Byl spojen se čtyřstupňovou manuální převodovkou, kterou doplňovala dvoustupňová redukční.

Základní verze měly skládací plátěnou střechu a sedm míst k sezení (dvě přídavné sedačky otočené stranou ke směru jízdy byly v zavazadlovém prostoru). Požadavkem armády bylo, aby se čelní sklo dalo v případě potřeby sklopit směrem dopředu na kapotu a vrchní část bočních dveří zcela demontovat, čímž z UAZ vznikl otevřený automobil, ve kterém se dalo bez omezení manipulovat s velkými zbraněmi.

Pohotovostní hmotnost vojenské verze byla 1650 kg, měla základní rozměry 4025/1805/2050 mm a na zpevněném povrchu se dokázala rozjet na 100 km/h. Automobilka jí udávala průměrnou spotřebu 15 l/100 km, v praxi však zejména v hlubokých mrazech běžně žrala 20 až 25 l/100 km. Není proto náhoda, že palivové nádrže (byly dvě) měly celkem objem až 78 litrů.

V srpnu 1974 se tři vozy UAZ-469 dostaly během zkušebních jízd až na horu Elbrus do výšky 4 200 m.n.m. Jednalo se o téměř neupravené vozy, celá cesta byla dle pamětníků velice náročná jak pro automobily, tak pro lidi. Cesta na vrchol vedla kamenitá, hned nalevo byla propast do hloubky kilometru, napravo všude skály.

Řidič musel šlapat jen na pedál plynu, v žádném případě na brzdu, protože tím by se spojení s povrchem zhoršilo a auto mohlo spadnout do propasti. Problémy byly také s prokluzem kol a slabým výkonem motoru, který v této nadmořské výšce vydával ještě o 20 až 30 koní méně! Do 4 kilometrů, již na zasněženou plochu, se vůz dostal za necelých 40 minut. Druhý den ráno si cestu zopakovali až do výšky 4200 m.n.m.

Během roku 1974 byly UAZy-469 nakupovány pro potřeby ČSLA převážně v modifikacích B a BI (bez redukcí v kolech oproti základnímu typu UAZ-469) a postupně nahrazovaly u útvarů legendární „Gaziky“. Československá armáda UAZy zařadila u všech útvarů po celém území státu, kde plnily roli všestranného automobilu s dobrou průchodností a spolehlivostí v terénu.

Tuto roli stále plní i v dnešní Armádě České republiky, v průběhu let došlo pouze k částečnému nahrazení terénním vozem Land Rover Defender. V listopadu 2020 byla podepsána rámcová smlouva na vozy Toyota Hilux, které v AČR nahradí UAZy i Land Rovery. Třeba slovenská armáda jejich nahrazování ještě vůbec nezačala.

V roce 1985 proběhla modernizace a přejmenování dle normy GOST na model UAZ-3151. Od roku 2003 se vyráběly jen některé verze, protože tou dobou se přecházelo na výrobu "nového" vozu UAZ Hunter.

Modernizace okolo roku 1985 zahrnovaly jiné ukazatele směru, jiná zadní světla, upravený kardan, hydraulické ovládání spojky, elektrický ostřikovač čelního okna, podvěsné pedály spojky a brzdy, bezpečnější tyč řízení, spolehlivější topení, některé vozy měly plně synchronizovanou převodovku a posilovač řízení, motor se dostal na výkon 80 koní a maximální rychlost na 120 km/h.

Od roku 1996 nemají vozy UAZ-31512 dělené sklo. Rok předtím byla zahájena výroba verze s pevnou střechou UAZ-31514 a verze s pružinami místo listových per na přední nápravě 31512-10.  Od roku 2003 je v produkci takřka identicky vyhlížející model Hunter. Nejdříve s plastovou černou maskou a plastovými nárazníky, po roce 2011 již bez plastových doplňků, ale s moderními motory. Vznětové i zážehové čtyřválcové motory o různých objemech jsou vybaveny moderními technologiemi. Vozy pro český trh splňují EURO-5, jsou vybaveny ABS a dalšími doplňky. Vybírat lze z pevné, nebo sundavací plátěné střechy. Dováží-li se však vozy i po vpádu Rusů na Ukrajinu se redakci Autosalonu nepodařilo zjistit.

Vývoz vozu probíhal postupně do více než 70 zemí na všech kontinentech kromě Austrálie. Na konci 80. let vznikl obojživelný prototyp UAZu Jaguar. Jedním z největších konkurentů byl po celou dobu a stále je Land Rover. A to nejen v české armádě, ale i v civilním sektoru.

Znak UAZu ve tvaru písmene U v azbuce, představuje dle autora a konstruktéra UAZů 469, Alberta Rachmanova, vlaštovku, mnozí lidé však mají za to, že je to racek.

UAZ-469 drží světový rekord jako nejprostornější vůz, do kterého se vešlo 32 lidí, což je kapacita menšího autobusu. Vůz zatížený 2 tunami nákladu lidí, musel ujet 10 metrovou vzdálenost. Překonal tím sedan Kia Spectra, do kterého se vměstnalo 23 lidí.

Zdroj: Autorský článek