Retro: Východoněmecký Simson byl vlhkým snem všech puberťáků. Kdo měl verzi enduro, byl králem

Kluci, kteří vyrůstali v 80. a částečně i 90. letech, ještě neměli moc pojem o tom, co jsou to počítačové hry nebo nedej bože mobilní telefon. Ti, kdož nečutali do mičudy, bývali přirozeně fandy do aut a motorek. No a oficiálně v patnácti, ale reálně mnohem dříve už bylo možné nabývat slastné pocity pomíjivé svobody za řídítky ryčně vrčícího a modře dýmícího stroje. Zajet k dívce před dům, zazvonit, dotázat se otce, zda může ven a když se náhodou zrovna nenechala zapřít, vyrazit třeba k rybníku nebo do bijáku. Na čem? Samozřejmě na stroji s dvoutaktním motorem do 50 cm3. Když pomineme jednosedadlový a tedy nevhodný Stadion či Jawu Pařez, byly logickou volbou domácí Pionýry a Mustangy. Kdo ale jednou okusil zahraniční výrobek značky Simson, zpátky na Jawu už nechtěl.

Východoněmecký auto-moto průmysl má u nás většina lidí spjata s výrobky značek Trabant a Warburg, případně IFA. Ve své době snad slušnými, po desítkách let výroby však beznadějně zastaralými vozidly. Motocykly Simson, to byla úplně jiná káva a typ S51 vyráběný v 80. letech měl naprosto soudobé konkurenční parametry. O něm ale až za chvíli.

Počátek aktivit výrobce z východoněmeckého Suhlu je třeba hledat v polovině 19. století a až do bankrotu a úplného zániku měla mnoho majitelů a ještě více jmen. Jeho zakladatelem byla každopádně židovská rodina Simsonových. Firma se zabývala výrobou motorů, zbraní, kol, později motocyklů a automobilů. Simson Supra byl vůz dostupný ve více verzích od sportovního s malým motorem až po luxusní křižník s velkým osmiválcem.

Do historie firmy zasáhli nejprve nacisté. Vzali společnost z rukou původních majitelů a připojili ji k ostatním znárodněným firmám. Stalo se tak v roce 1936. Ještě v témže roce se podařilo fabrice vyrobit první motocykl. V prostorách společnosti byly vedle motorových vozidel nadále vyráběny i zbraně. Po válce se firma ocitla na východní straně Železné opony a opět došlo k jejímu přejmenování. V portfoliu továrny ze Suhlu se zprvu objevily motocykly AWO 425 se čtyřdobými motorizacemi o objemu 250 až 350 cm3. Dvoudobé mopedy a malé motocykly přišly do výrobního programu až na začátku 50. let a u nich také po zbytek existence firmy zůstalo.

První Simson byl jednoduchý moped SR1 (Simson Rheinmetall číslo 1), tedy motorové jízdní kolo s pedály, poháněné dvoudobým jednoválcem 47,6 cm3 o výkonu 1,1 kW (1,5 k) s dvoustupňovou převodovkou, který dodával výrobce kancelářských strojů VEB Büromaschinenwerk Rheinmetall ze Sömmerdy.

V roce 1964 se představila známá „ptačí série“. Jejím nejznámějším zástupcem byl legendární moped Schwalbe (vlaštovka). Byl to motocykl s dvojsedlem, s dobrým jízdním komfortem a jeho motor se vyráběl v mnoha variantách - 3 nebo 4 rychlostní, 2 nebo 4 koňový, dmychadlový nebo vzduchový chladič atd. Pak přišli na řadu další opeřenci - Spatz (Vrabec), Star (Špaček), Sperber (Krahujec) a Habicht (Jestřáb).

Třetí generace  šikovných padesátek debutovala v roce 1975 v podobě typu S50, který přinesl řadu novinek. Radikální byla oproti "ptákům" především změna designu, takže malý Simson teď vypadal jako velmi povedená zmenšenina úspěšných japonských motorek z té doby. Koncepce páteřového rámu zůstala zachována, ale vpředu se objevila teleskopická vidlice. Ta největší pecka ale měla teprve přijít. Asi už víte.

Jmenovala se Simson S51 a při debutu na veletrhu v Lipsku v roce 1980 hned získala zlatou medaili. Fajn na Simsonu také bylo, že se dal, byť v omezených počtech, sehnat také v Mototechně. Verze S51 se od svého předchůdce vizuálně lišila v drobnostech, znatelná je však na první pohled. Největší změnou bylo implantování nového agregátu.

Díky technickým obměnám, změnám zdvihu pístu a řadě dalších drobností byl agregát spolehlivější a výkonnější. Na rovině byla S50 dostatečně rychlá, ale ve stoupáních jí docházel dech. S51 na tom byla mnohem lépe, jakkoliv 3,5 koně, které dvoudobá padesátka produkovala, nevypadá příliš optimisticky. V autoškole jsme nicméně jezdili ve dvou a taky to šlo. Hlavním rozdílem oproti jawám byla vedle moderního designu čtyřstupňová převodovka, díky které poskytoval simson citelně lepší dynamiku, byť na rovince pionýru neujel.   

Základním modelem typové řady byl typ N, které neznamenalo nic jiného než "NORMAL", často označované jako NIC. Tento model disponuje minimálním elektronickým vybavením - slabé světlomety a chybějící blinkry. Dále je odlišnost v převodových stupních - má jen tři a nedisponoval zámkem zapalování. Tento typ Simsonů byl určen pro lesníky a rolníky, kteří hledali cenově dostupný motocykl, se kterým by se mohli v klidu prohánět po polích a lesích.

Následovala lépe osazená verze Elektronik určená pro pohodlnou jízdu po silnici a konečně mytické Enduro. Šlo o velmi pohledný dvoumístný stroj  přizpůsobený do lehkého terénu díky svému zvednutému výfuku, vyztuženému rámu a tvrdším zadním pružinám s možností nastavení. Silniční verzi také schází vyztužení rámu dvěma trubicemi od krku rámu kolem motoru k hlavní ose rámu, díky čemuž je ale lehčí a podle uživatelů o něco rychlejší - udávaná maximálka je u všech variant S51 60 km/h.   

Kromě padesátek se začala vyrábět také verze převrtaná na 70 cm3, se kterou si výrobce dělal čáku na konkurenční kapitalistické stroje o objemu 80 cm3. V roce 1987 ještě vyjel velmi povedený skútr SR50 s totožnou mechanikou jako S51, to už se ale hlásila vlna politických změn, která sice výrobu motocyklů v Suhlu nesmetla hned, ale ne úplně šťastné vedení podniku přivedlo firmu po takřka 150 letech pozvolnému zániku. Poslední motorky opustily fabriku v Suhlu v roce 2002.

V Československu se Simson S51 stal kultovním i díky tomu, že výroba malých Jaw v roce 1982 bez náhrady skončila a pionýry s mustangy už byly prostě staré. Enduro stálo v roce 1981 v Mototechně 5760 Kčs, domácí mustang byl ve stejné době za 4180 Kčs. Simsony jsou dnes stále občas k vidění a vŽabovřeskách nad Ohří je jim zasvěceno i celé muzeum. Pěkný původní kousek dnes stojí klidně 50 000 Kč.