Pot, křik, mrazivé mlčení i radost. Sachsen Classic se Škodou Tudor z roku 1948 byl intenzivní

Veteránské rallye, během kterých se vybrané úseky měří s přesností na setinu sekundy, jsou oblíbenou kratochvílí spousty majitelů historických aut. Díky týmu Škoda Classic, který postavil na strat jubilejního 20. ročníku německého podniku Sachsen Classic hned sedm aut ze Škoda Muzea, jsem měl po delší době zase možnost se na tuto mojí oblíbenou rallye vrátit. A comebacku nechybělo vůbec nic – od čisté radosti až po (téměř) čiré zoufalství.

Do startovní listiny byla naše posádka zapsána se Škodou 1101 Tudor Cabriolet z roku 1948. Původně v tom byl i jistý kalkul, protože jsme si s mým týmovým kolegou Víťou Kodymem ze Škodovky říkali, že starší auta budou mít svou kategorii a my, jakožto posádka, která už má něco za sebou, tak budeme mít možná větší šanci uspět alespoň ve své třídě. Nakonec nám ale pořadatel trochu udělal čáru přes rozpočet, protože navzdory zvyklostem z minulých ročníků tentokrát vypsal naší třídu v poměrně širokém rozpětí roků výroby 1946 až 1965. Z plánované výhody se tak stala jistá nevýhoda, ale tohle nám vrásky na čele neudělalo. Během tréninku před startem jsme se docela sžili s autem a vyzkoušeli různé metody počítání času na mechanických stopkách, které jsou pro tuto rallye jediné dovolené.

Ve čtvrtek patnáct minut po poledni vyrážíme se startovním číslem 27 z cvikovského náměstí do závodu. Nálada je výborná, divácká kulisa taktéž, už se těšíme na první test. Jenže horké počasí a popojíždění ve městě Tudoru moc nesvědčí. Stačily opravdu jen jednotky kilometrů a je jasné, že ze čtyř válců jdou v lepším případě tři, někdy jen dva. Jako téměř nepřekonatelné se ukazuje i mírné stoupání, které skoro nejsme schopni vyjet na jedničku. Ovládání „umírajícího“ auta v běžném provozu není pro Víťu úplně jednoduché, do toho pozdě hlásím jednu odbočku, takže kufrujeme. Nedaří se. Voláme servisní tým Škoda Muzea. Během deseti minut se s ním potkáváme a probíhá co nejrychlejší výměna všech svíček.

Za zhruba 12 minut jedeme dál, motor běží bezvadně. Uf. Čtvrteční trasu a šest testů přesnosti pak už zvládáme bez větších problémů. Poradili jsme si i s prudkým stoupáním po dlažebních kostkách „Steile Wand“ v obci Meerane. A na Sachsenringu, kde si člověk sám musí změřit referenční kolo a následně tento čas dvakrát zopakovat s co nejmenší odchylkou, jsme s Tudorem na místě 44, přičemž před námi není žádné starší auto. Jen škoda, že nakonec pořadatel tento test zrušil, kvůli některým situacím, které ve startovním poli 180 vozů vznikly.

Ve čtvrtek se nám podařilo dodržet svůj plán a neudělat žádnou velkou chybu. Konkurence je zde veliká, není výjimkou, že na čistou nulu zajedou test přesnosti třeba i tři posádky. Po prvním dni jsme na solidním 29. místě (427 trestných bodů), šestí ve své třídě a před námi je jen jedno starší auto. Naše odchylky považujeme za akceptovatelné a s optimizmem vyhlížíme páteční etapu. Den sice začal dost chaoticky a v nervu, ale nakonec usínáme s úsměvem na rtech… protože netušíme, co se nám stane v pátek.

Do páteční etapy, která měří přes 200 kilometrů, vstupujeme dobře. Výsledkově se na jednotlivých testech držíme povětšinou od 30. do 50. místa a daří se neudělat zásadní chybu. I komplikovanější složené testy zvládáme s  „ hratelnými“ trestnými body. Jenže pak přichází test číslo 9, je složený ze třech úseků a první dva nejedeme vůbec špatně. Těsně před koncem toho třetího nám však vypadává rychlost a Víťa se marně snaží zařadit jedničku nebo alespoň dvojku. Nejde to. Zastavujeme před cílovou fotobuňkou, takže vyfasujeme 500 trestných bodů za zastavení a také dalších 500 za nestihnutí předepsaného cílového času o více než 5 sekund.

Nebudu tvrdit, že jsme tento moment lakonicky okomentovali jen slovy „a sakra“. Z otevřeného Tudoru se totiž line do německého vzdušného prostoru celá plejáda peprných slov. Je nám jasné, že pokud by člověk hledal v takové rallye moment, kdy má po závodě, tak tohle byl on. Následující mrazivé ticho protínají jen moje nesmělé navigační pokyny. Naštěstí jsme ale s Víťou oba cholerici, takže naštvání rychle vyprchá – po pár minutách na sebe koukneme, zasmějeme se, pohladíme Tudora a jedem zvesela dál vstříc novým zážitkům. V dalších testech se docela vracíme k našemu standardu, ale koncentrace už není taková. Zá pátek jsme na 115. místě a v kumulovaných průběžných výsledcích jsme se propadli na 72. příčku.

Sobotu zahajujeme měřeným couvacím testem s pěknou odchylkou 0,13 sekundy od cílového času, což nám v nabité konkurenci zajišťuje až 22. místo. Postupně se v extrémně horkém počasí probíjíme dalšími testy a trasa nás, jako již tradičně při tomto podniku, zavádí i na české území kolem Krásné Lípy. Je zde skvělá divácká kulisa, zajímavý paralelní měřený test a jízda „na kochačku“ malebnými vískami Českého Švýcarska nám dodává i jistý pocit hrdosti – máme to tu u nás pěkné! V sobotních sedmi testech a jednom tajném získáváme celkem 622 trestných bodů, jen za sobotu jsme tedy v cíli v Drážďanech na solidní 41. příčce. V celkovém pořadí jsme si trochu polepšili na konečné 58. místo a v naší třídě jsme patnáctí. Není to propadák, vždyť jsme s poměrně starým autem ve třetině startovního pole a před námi jsou jen dvě starší auta. Jsme zpocení, šťastní a vysmátí. Vzpomínáme na start, kdy jsme po pár kilometrech ani nevěřili, že vůbec uvidíme cíl.

Stejně se ale nemůžeme ubránit tomu „kdyby“… a jen tak pro naše uspokojení počítáme a odhadujeme naše umístění „kdyby“ nebylo problémů v devátém testu. Do celkového pořadí totiž promlouvá i tzv. škrtání nejhoršího měřeného úseku (v našem případě oněch 500 bodů za pozdní průjezd cílem), takže není úplně snadné se dopočítat konkrétního umístění, ale pravděpodobně bychom byli do třicátého místa. Na „kdyby“ se nehraje a koneckonců takové akce jsou i o něčem jiném a je důležité si je hlavně užít. Takže nás nakonec nejvíc hřeje u srdce, když za námi přichází Stefan a Tanja z krásného Jaguaru XK120 SE OTS (1953), že by se s námi chtěli na památku vyfotit. Sympatický pár totiž startoval o dvě místa před námi, a tak jsme se během tří dnů na trati často potkávali, pomáhali jim tlačit Jaguara ve frontách na časovou kontrolu, aby se zbytečně nepřehříval motor a oni na oplátku stále sledovali, jak se nám daří, zdali navzdory dílčím problémům pokračujeme do cíle a jestli nepotřebujeme s něčím pomoc. A přesně o tom to celé je!