Hvězda Veselých Velikonoc: Vedle Belmonda ve filmu exceloval také Fiat Uno. Bylo to tuzexový sen

Je už takovým milým každoročním koloritem českých televizních Velikonoc, že na to či onom kanále se v hlavním vysílacím čase objeví světoznámá tvář Jean-Paula Belmonda v hlavní roli francouzské komedie Veselé Velikonoce. 

Stéphane Margel je velký milovník žen a žádná překážka není dost velká, aby mu zabránila uskutečnit jeho zálety. Až jednoho dne ho manželka přistihne ve společnosti půvabné dívky. Stéphane ji bez váhání představí jako svou dceru. V tu chvíli začne série zamotávání se do vlastních lží, skrývání a nečekaných překvapení. Zábava vrcholí asi čtyřminutovou šílenou jízdou, jejíž hlavním protagonistou je vedle Belmonda právě malá fiatka. Fiat malá auta vždycky uměl a tohle se vyrábělo dlouhých třicet let.

Příchod modelu Uno znamenal pro Fiat menší revoluci. Jeho moderní karoserie od Giugiara patřila k tomu nejzajímavějšímu, co v té době na silnicích jezdilo. V kombinaci s jemu vlastní elegancí podpořenou novými technologiemi mělo Uno v rukávu trumfy, které nedokázal překonat ani jeho největší soupeř Peugeot 205. Právě s ním se kompaktní Fiat setkal v souboji o titul auta roku 1984.

Nakonec vyhrálo Uno s tak těsným výsledkem, že se v zákulisí povídalo o "špinavé hře" a podplácení. Ať je pravda jakákoliv, jen dva roky stačily Fiatu na to, aby prodal první milion těchto vozidel. Na domácím trhu stačily automobilce na prodej jednoho milionu kusů dokonce jen tři roky. Fiat zkrátka zase jednou zažíval velmi úspěšné období.

Zatímco na západoevropských trzích Fiat sklidil úspěch a bodoval jako rodinné auto, v bývalém Československu se stal téměř modlou. Ještě v roce 1989 stál v síti obchodů Tuzex neuvěřitelných 26 000 bonů (stejně jako třídveřový Ford Escort). Když si člověk uvědomí, že na černém trhu stál bon přibližně 5 až 6 Kčs, až se mu zatočí hlava. Nemluvě o tom, že tehdejší průměrná mzda se pohybovala něco málo nad 3000 Kčs.

V roce 1983 mělo základní Uno pod kapotou motor o objemu 0,9 litru pocházející ještě z modelu 127. Agregát měl dvouventilovou techniku a rozvod OHV, což mu však nebránilo v tom, aby byl důstojným základním motorem. Kromě něj byly v nabídce i výkonnější motory 1.1 a 1.3. Všechny používali karburátory Solex nebo Weber.

Hned v prvním roce výroby (v květnu 1983) se pod kapotou Una objevil i naftový čtyřválec 1.3 D také z modelu 127. Konstruktéři museli upravit přední nápravu, která nad sebou nesla o 100 kg více (v porovnání s benzínovým 0,9 l) a mezi motor a posádku vměstnalo více zvukově izolačních materiálů. 

Rok 1985 znamenal pro Uno velkou změnu. Pod jeho kapotou se objevil zcela nový základní motor, který se stal základem pro několik generací úspěšných benzínových motorů. Dostal označení FIRE (Fully Integrated Robotized Engine), což vyjadřovalo skutečnost, že agregáty stavěly jen roboty. Jeho zdvihový objem narostl na 1,0 litru (999 cm3), rozvod OHV ustoupil modernějšímu OHC a počet jeho součástek oproti předchozímu motoru klesl (údajně z 368 na 273).

Dodnes ceněnou verzí je ale hlavně Uno Turbo i.e., která dokázala dynamikou ohromit i zkušené jezdce a mnohým na cestě nahnat strach. První exempláře byly poháněny motorem 1.3 Turbo (1299 cm3), brzy se však ve výrobě objevily stejně výkonné verze s objemem zvýšeným na 1301 cm3. Záhadný nárůst objemu má zajímavé vysvětlení. V roce 1985 v Itálii platilo pravidlo, podle kterého měly motory do objemu 1,3 litru omezenou maximální rychlost na dálnici. Fiat proto pohotově zareagoval a dovolil svému Turbu legálně okupovat levý dálniční pruh. Po modernizaci v roce 1989 motor dokonce narostl na objem 1,4 litru.

V roce 1989 debutovalo ve Frankfurtu nad Mohanem inovované Uno s aerodynamicky optimalizovanou karoserií (Cx 0,30), úpravami designu ve stylu novějšího Tipa, kvalitnějším interiérem a novými motory včetně čtyřválce 1.4 Turbo (87 kW). V modernizované podobě zůstalo Uno v nabídce až do roku 1995, kdy ho nahradilo nové Punto.

To však nebyl zdaleka konec jeho kariéry. Uno jako světový model totiž sjíždělo z výrobních linek i mimo Itálii a v Brazílii se udrželo ve výrobě skoro o dvacet let déle. Jen v Polsku vzniklo v letech 1995 až 2002 173 000 kusů. Jak sedan Duna se nadále vyrábělo ve španělské Córdobě a pod názvy Uno Mille či dokonce kombi Elba v Brazílii, která vyprodukovala zhruba dva miliony vozů. Několik desítek tisíc exemplářů smontovala i indická Tata Motors, ale i závody v Maroku či Jihoafrické republice v kooperaci s Nissanem. Celkově Fiat vyrobil přibližně 8,8 milionu kusů, z toho asi šest milionů v Itálii.
Dnes už je hezkých un k vidění minimum - většina byla zkrátka uježděna až do roztrhání těla nebo lehla korozí. Zachovalý kousek rozhodně nekoupíte pod 40 000 Kč, ale pokud už se rozhoupete, nebudete určitě litovat - uno i dnes nabízí velice soudobé svezení, prostorný interiér a hbité jízdní vlastnosti i se základním motorem.