Cayman GT4: Štírek se zadním pohonem projíždí zatáčky v neuvěřitelném tempu jako po kolejích

Ne, nechtějte, abych vám popisoval interiér dvoumístného kupátka, kvalitu sedadel přístrojové desky nebo kaslíků na nápoje. Jediné, co stíhám, je vnímat úžasně hebkou alcantaru na volantu a vstřebávat pokyny v angličtině.

"V žádném, případě nevypínejte stabilizační systém," hřímá náš instruktor.

OK, stejně ani nemám čas to tlačítko najít. Už jsme na trati. První kola jsou zahřívací pro gumy a motor, a také pro hlavu, aby si zapamatovala nádherný okruh, který Porsche na Hockenheimringu pro své účely vytvořilo.

Trať se vůbec nekříží s okrhem, na kterém jezdí formule 1. Je mnohem kratší, užší a techničtější. Cayman GT4 má šestistupňovou manuální převodovku, takže brzy zjišťuji, že si na okruhu vystačím s dvojkou a trojkou, přesto se na rovinkách dostávám lehce přes 200 km/h. A je mi jasné, že tady si ani na vteřinu nevydechnu. Zatáčka střídá zatáčku, rovinky jsou krátké, ukončené prudkými šikanami a lemované zdí, do které to fakt nechceš naprat poté, cos podepsal spoluúčast na pět tisíc eur.

Naprosto dokonalou pasáží je klopená zatáčka, na jejíž spodní část vytvářející dojem z jízdy na centrifuze se musí na začátku naskočit přes terénní zlom a na jejím konci zase přes tento zlom vyskočit.

Kolo od kola zrychlujeme. Řev atmosférického šestiválce mě přes uši proniká celým tělem. Právě kvůli tomu, že tenhle motor nemá turbo, musí se na okruhu neustále točit, což milerád dělám. Znáte plody některých rostlin, kterých se stačí dotknout, a ony se prudce, a někdy i hlasitě rozprsknou? Přesně takhle reaguje motor nového Porsche 718 Cayman GT4 na pokyn plynového pedálu.

Se zvyšujícím se tempem vnímám dokonalou souhru pohonu zadních kol a elektroniky, která ho krotí. A dokonalé rozložení hmotnosti vyplývající z motoru uloženého uprostřed vozu. Vůbec nelituji, že nesmíme vypnout stabilizaci, protože její práce je fascinující. Umožní mi létat i z té klopené zatáčky ven bez ubrání plynu. Oko na okamžik zaznamená probliknutí oranžové kontrolky, ale tělo vnímá pouze to, že auto jede tam, kam ruce otáčejí volant. Auto s sebou na terénním zlomu lehce smýkne, ale s řevem pokračuje přesně na nejvzdálenější bod, do kterého právě zabodávám oči.

Strašně mě baví, jak je auto neuvěřitelně agilní a skladné do zatáček, čiperné a mrštné. Výkon 420 koní mi na okruhu připadá tak akorát, po několika kolech už zašlapuji plynový i brzdový pedál do podlahy nejvíc, jak to jen jde. Brzdy nevadnou a nevadnou. Instruktor nás chválí, kolegové se snaží, místy to připomíná závod, kdy brzdíme před nájezdem do zatáčky jen několik metrů za zády auta před námi. Auto je nejen neuvěřitelně zábavné, ale také ovladatelné a řiditelné. Je to jako avatar, kterého si oblékneš. Máš pocit, že ten motor je najednou součást tvého pohybového ústrojí stejně jako poháněné nápravy nebo brzdy zakusující se do kotoučů.

Dvakrát se mi stane, že trojku netrefím hned napoprvé. Snažím se tam totiž sázet kvalty v maximální rychlosti, ale nádherně technicisní řazení vyžaduje pořádné prošlápnutí spojky, ne pouhý náznak.

Tři čtvrtě hodiny uteče za pět minut. Půl nádrže je pryč. Soukáme se z auta, tlemíme se jako malí kluci a hlasitě se překřikující sdělujeme jeden druhému své dojmy. Může být nějaké auto na okruhu lepší než tenhle štírek s velkým šestiválcovým srdcem?