Moto Guzzi Stelvio je lehce ovladatelná cestovní motorka. Obětovala kvůli tomu ale trochu emocí

Moto Guzzi je klasická italská značka z Janova, která na silnice posílá své stroje už 105 let. Má auru jakési unikátnosti, hlavně díky odlišnému stylu a syrovosti motocyklů, které produkuje. Patřilo mezi ně i původní Stelvio z roku 2007 poháněné ikonickým dvouválcovým véčkem původem z Grisa s nezaměnitelným zvukem a vibracemi, které jezdce masírovaly do pozadí při každém otočení plynu. A také designem se dvěma masivními světlomety na přídi. Nové Stelvio je ale trochu jiné, klidnější, uhlazenější, ale pro mnohé také méně nebezpečné. Drží se i přesto svých genů? To jsme zjišťovali v testu.

Stelvio je takový mix mezi endurem a cestovním motocyklem, víc směřujícím právě k „cestovnosti“. Láká k tomu, abyste na něj naložili kufry, nasedli a vydali se na týdenní projížďku třeba právě na italské Stelvio. Nabízí vysoký pohodlný posaz, velmi široká řídítka vytažená směrem k jezdci a v základu i elektricky nastavitelný plexi štít.

Při pohledu z boku i zezadu má velmi pěknou postavu, takovou robustní, ale dynamickou zároveň. Velká škoda ale je, že přišla o svůj jasný rozpoznávací znak v podobě dvou masivních světlometů, díky kterým jste okamžitě věděli, na co se díváte. Kdepak, nové Stelvio už není tak výstřední, místo toho dostalo celkem standardní střih LED světlometu. Ano, vzhledem navazuje na další nové guzziny, ale na druhou stranu se s ním Stelvio stává trochu anonymním. Kdo ho uvidí jen zepředu, obtížně si ho někam zařadí. A to je škoda.

Ovládání jízdních režimů, funkcí, zmíněného elektrického plexi i palubního počítače zajišťuje pětipalcový TFT displej, který má velmi vysoký kontrast a je velmi dobře čitelný. Tady se myslelo i na italské sluníčko. V menu se budete navigovat přes čtyřsměrný ovladač na levém řídítku, jde to velmi snadno a naučíte se to hned. K dispozici je USB-A přípojka, v dnešní době bychom si už představovali spíš „céčko“.

K testu jsme měli základní provedení, které je k mání za 399 900 korun. Za 30 tisíc navíc si ale můžete vzít kousek vybavený systémem PFF Raider Asistance Solution. Jde v podstatě o radar, který hlídá vaši bezpečnost. Upozorní na mrtvý úhel, hrozící střet nebo dokonce může utnout plyn. Motorkáři jsou většinou na takové věci hákliví, ale třeba by to mohlo někomu dodat větší pocit bezpečí.

Zatímco na vzhledu Stelvio mezigeneračně tratilo, totéž se naštěstí nedá říci o jeho motoru. Pořád je tu slavné véčko, tentokrát ale vodou chlazené a s vyvažovací hřídelí. Jednotka prošla kompletní proměnou, má trochu nižší objem 1042 ccm. Z něj ale produkuje solidní výkon 115 koní a točivý moment 105 Nm. Je ale potřeba mít na paměti, že tohle není právě nejlehčí kus motorky. Plně natankovaná (do nádrže se vejde 21 litrů, tedy o 11 méně než u minulé generace) váží bez pár kil čtvrt tuny.

Konstruktéři ale výrazně zapracovali i na převodovce, která díky tomu poskytuje mnohem hladší řazení, než jak tomu bylo u starých "guzzin". Jasně, jednička vás mírně nakopne, pak je to už ale naprostá pohoda. A i když námi testovaný kousek nebyl vybaven quickshifterem, šlo tam sázet vyšší rychlosti bez spojky. Naopak směrem dolů se zase velmi snadno dělal meziplyn.

Motor si stále zachovává část svého charakteru, třeba při stání na neutrál jsou cítit vibrace a když pustíte řídítka, klepe se předek jako ratlík v chumelenici. Pod plynem se pak ozve drsné „rrrrRRRR!“, o které už také některé motorky dávno přišly. Pořád máte ten dobrý pocit, že pod vámi motorka žije, dýchá, kope… Ano, není to tak ostré jako dřív, ale pořád to tam máte.

Velká pochvala musí směřovat k podvozku. Přední tlumiče Kayaba i zadní Sachs mají shodné zdvihy 170 mm, přičemž zadek si můžete nastavit otočným voličem pod sedlem ke své libovůli prakticky kdekoliv. Vpředu se nastavuje jen pravá vidlice klíčem, levá se jí přizpůsobí. Stelvio nabízí dobrou rovnováhu mezi pohodlím a tuhostí. Není tak houpavé jako některá endura, ale spíš naladěné na asfalt, kde pod sebou cítíte každou spáru. Nikoliv ale ve zlém, spíš informativně.

Motorka se velmi pěkně vodí do zatáček, poslouchá na slovo. Uvolněná pozice za řídítky tak může zůstat i při ostřejším svezení a jezdec v podstatě žije s tím, že kam se podívá, tam Stelvio jede. To jde i za ideálním těžištěm. Ale pozor, Stelvio už nenabízí svezení jen pro zkušenější jezdce. Má k dispozici třeba náklonové ABS, takže v nejhorším případě můžete korigovat svou rychlost i uprostřed zatáčky. Můžete, ale spíš se tomu vyhněte. Jinak se brzdí Brembem s kotouči 320 mm vpředu a 280 mm vzadu.

Za jízdy lze tlačítkem na pravém řídítku přepínat mezi pěti jízdními režimy. Jsou tu Tour, Rain, Street Road a Off-Road, přičemž se mění hlavně mapa elektronického plynu a pak zásahy trakce a ABS, což lze samozřejmě také nastavovat samostatně v menu. Pokud jedete dálku, dáte Tour a o nic se nestaráte. Pokud chcete víc adrenalinu, dáte Road a motorka jede ostřeji. Tak jednoduché to je.

Při výletu za pěkným rybníkem na Jičínsku jsme si vyzkoušeli i šotolinovou cestu, která se pak změnila spíš v kamenitou. Stačilo si stoupnout a nechat motorku pracovat pod stehny. I tady byla dobře čitelná. Ne, není to žádná „crosska“, ale rozhodně nemusíte jančit, když se asfalt změní na nezpevněnou cestu. A mimochodem, samozřejmě jsme zapomněli přepnout jízdní režim na off-road. Bylo to jedno.

Skalní fanoušci se možná budou žinýrovat. Stelvio už nepůsobí tak výjimečně, už není tak drsné! Jenže se z něj podařilo vykřesat motocykl, kterého se nemusíte tolik bát, je pohodlný a dobře ovladatelný a navíc má i velmi dobrou výbavu. A to je v dnešní době žádoucí. Je důležité rozšířit cílovou skupinu třeba i proto, aby tahle legendární značka mohla fungovat dál.