Malá škola driftu se Subaru BRZ: Na jedničku to brzy zvládl i začátečník. Dvojka už je vyšší dívčí

To bylo ještě před koronavirem, milí čtenáři. Auta se netestovala virtuálně, ale létalo se na nejrůznější místa po světě. Jako třeba se Subaru do Finska za polární kruh do města Rovaniemi letos začátkem února. V té době už tam sice měli prvního nemocného, ale nikdo ještě netušil, co všechno virus způsobí, takže jsme v klidu v Laponsku na sněhu a ledu vyzkoušeli všechny modely značky a ještě absolvovali krátkou školu driftu s modelem BRZ.

"Teda ty s tím volantem děláš věci, ale když ti to tak funguje a vyhovuje," kroutí hlavou trochu udiveně a rezignovaně instruktor Jarkko Miettinen, mistr Rumunska v rallye z roku 2008. Moje ruce totiž dávno opustily ideální polohu kolem tři čtvrtě na tři. Občas drží volant zespodu, občas vůbec a nechávají ho samovolně zběsile točit, aby ho pak ve správný okamžik znovu zkusily zachytit. Důležité je, že subaru na oválu pokrytém sněhem a ledem jakž takž plynule klouže bokem i na druhý rychlostní stupeň.

Nebudu ze sebe dělat začátečníka, jezdit všemi možnými auty bokem občas zkouším už více než pětadvacet let, ale doteď jsem to dělal jen jako samouk. Myslel jsem si, že to celkem zvládám a s hrůzou zjišťuji, kolik chyb při tom vyrábím. Je to podobné, jako když se sami bez trenéra rozhodnete, že začnete hrát tenis.

V rámci akce Subaru Snow Drive Days se mě teď během asi pěti minut zkouší Jarkko naučit správným návykům. "Nelež za tím volantem. Seď vzpřímeně, ruce nesmí být ani moc blízko, ani moc daleko. Volant drž v poloze tři čtvrtě na tři, nikam neschovávej palce," cepuje mě.

Asfaltový povrch je pokrytý vrstvou sněhu a ledu, na pneumatikách máme krátké hřeby, sedíme v Subaru BRZ s manuálním řazením - zkrátka máme ideální podmínky na trénování driftu, které nemůže ublížit autu ani jeho pneumatikám.

Za normálních okolností bychom asi řešili, jak dostat auto do smyku. Jestli zapojovat ruční brzdu nebo spojku, ale tady stačí zařadit jedničku, otočit volantem a sešlápnout plyn. Zadek auta s pohonem zadních kol začne okamžitě předbíhat předek.

Na jedničku nemám problém. Motor řve, auto jede poslušně bokem, ruce držím ve správné poloze. Je to ale na můj vkus trochu pomalé a ukřičené, takže rychle řadím dvojku. A to už je jiné kafe. Rychlost se značně zvyšuje, není vůbec lehké trefit ideální otáčky motoru. Na některých ledovatějších místech se auto přetáčí, na těch s více sněhem zase nedotáčí.

Snažím se při kroužení po oválu bokem soustředit na ideální polohu rukou, ale v tu chvíli zapomínám na všechno ostatní a buď končím v divokých hodinách, nebo naopak jedu nedotáčivě ven. Kašlu tedy na ruce a snažím se auto zadkem vnímat a hrát si s plynem a volantem tak, jak jsem zvyklý. "Spojku, zapoj do toho víc spojku. A pořád se snaž koukat co nejdál ve směru, kam chceš jet," radí Jarkko a jsou to rady nad zlato. Jen ty ruce, z těch bych si upletl vánočku, takže kroužím ve smyku vítězoslavně se svou oblíbenou polohou, kdy volant většinou držím jednou rukou zespodu.

"Chtělo by to aspoň půl hodiny, pak by si to zvládl i s těma rukama, ale nemáme čas, tak si to užij," komentuje to smířlivě můj instruktor s typickým severským klidem a nechá mě hoblovat ještě několik kol.

"A kde mám v Česku sehnat okruh pokrytý sněhem a ledem a auto s hřeby na pneumatikách?" může se oprávněně čertit driftuchtivý čtenář.

V českých podmínkách je ideální najít si málo frekventovaný plácek s co nejjemnějším asfaltem a počkat si na déšť. Na suchu jsou zase nejlepší místa s kočičími hlavami ideálně pokryté trochou prachu nebo písku - taková místa existují například v některých bývalých vojenských prostorech.

Hlavně nezkoušejte driftovat na suchém hrubém asfaltu, nebo se s pneumatikami rozloučíte během několika málo minut. A zapomeňte na první oblouky v provozu někde na kruhovém objezdu mezi ostatními auty.