S Mazdou napříč Albánií: Země benzinek, šílených řidičů a nádherné přírody zaujme, ale také vystraší

Albánie je zemí benzinek, autoservisů a starých mercedesů. Zároveň ale nabízí nádhernou přírodu, úchvatné horské silnice a dobrodružství v podstatě na každém kilometru. Vydali jsme se ji prozkoumat za volantem omlazené Mazdy CX-30, která pro rok 2027 přiváží několik vylepšení.

Albánie je krásná balkánská země, kterou v posledních letech objevuje čím dál více turistů. A není se čemu divit. Nabízí nádherné pláže, vysoké hory, divokou přírodu i místa, kam masový turismus zatím příliš nepronikl. Právě do této atraktivní destinace nás pozvala japonská automobilka Mazda, abychom ji pořádně prozkoumali v rámci akce Epic Drive, kterou pořádá téměř každý rok na různých zajímavých místech světa.

Tentokrát jsme tedy vyrazili do Albánie, kterou jsme během několika dní projeli doslova křížem krážem. A protože šlo o automobilovou akci, většinu času jsme samozřejmě strávili za volantem. Naším společníkem byla Mazda CX-30 nového modelového roku 2027 s atmosférickým benzinovým čtyřválcem o objemu 2,5 litru, automatickou převodovkou a pohonem předních kol. Ideální příležitost zjistit nejen to, co všechno Albánie nabízí, ale také jak si japonský crossover poradí s místními silnicemi, které rozhodně nejsou vždy v takovém stavu, na jaký jsme zvyklí z Česka.

Že jsme dorazili do trochu jiného světa, nám došlo prakticky okamžitě po příletu. Samotné letiště nás přitom docela překvapilo. Příletová hala působila moderně a nově zrekonstruovaná budova vytvářela dojem, že jsme dorazili do běžné evropské metropole. Jenže stačilo vyjít před terminál a podívat se na místní silniční provoz.

Cesta z letiště do hotelu byla totiž zážitkem sama o sobě. Během poměrně krátkého přesunu jsme byli hned několikrát svědky situací, při kterých nám nebylo úplně do smíchu. Někteří místní řidiči předjížděli prakticky kdekoliv, bez většího zaváhání kličkovali mezi jízdními pruhy a s dodržováním bezpečných rozestupů si zjevně příliš hlavu nelámali. Minimálně třikrát jsme měli pocit, že od dopravní nehody nás dělí jen pár centimetrů. A to jsme ještě ani sami neseděli za volantem.

Rychle nám tak došlo, že řízení v Albánii vyžaduje trochu jiné schopnosti než v naší domovině. Nestačí jen sledovat silnici před sebou a dodržovat dopravní předpisy. Člověk musí mít oči doslova všude, neustále předvídat, co ostatní řidiči provedou, a hlavně počítat s tím, že se může stát prakticky cokoliv. Zkrátka pořádná divočina!

Ještě ten den jsme měli možnost poznat také další výraznou součást místní kultury, a tou je samozřejmě jídlo. Albánská kuchyně na nás působila poměrně rustikálně a rozhodně se nebojí zajímavých kombinací chutí. Na jednom talíři se klidně potkává sladké, slané i kyselé, což může být pro někoho fantastický gastronomický zážitek, zatímco jiný si na podobné kombinace bude zvykat jen těžko. Jedno se ale místní kuchyni upřít nedá – stejně jako celá Albánie rozhodně není nudná.

To hlavní nás ovšem čekalo až druhý den. Albánie totiž není jen o zajímavém jídle, chaotickém silničním provozu nebo temperamentních obyvatelích. Je především o přírodě. A právě kvůli ní nás Mazda poslala na dlouhou cestu z hlavního města Tirany až na samotný jih země, téměř k řeckým hranicím.

První část cesty přitom nebyla nijak zvlášť zajímavá. Z Tirany jsme vyrazili po dálnici a rychlostní silnici, na kterých jsme strávili přibližně dvě hodiny. Kupodivu měla velmi kvalitní asfaltový povrch a nejvyšší povolená rychlost zde činila 110 km/h. Člověk by skoro zapomněl, v jaké zemi se nachází. Tedy alespoň do chvíle, než se začal více rozhlížet kolem sebe.

Co nás totiž opravdu překvapilo, bylo neuvěřitelné množství čerpacích stanic. Prakticky na každém kilometru stála alespoň jedna benzinka, někdy dokonce hned několik vedle sebe. Podobné to bylo také s autoservisy, autobazary a pneuservisy, kterých jsme míjeli obrovská kvanta. Jestli něčeho Albánie rozhodně nemá nedostatek, pak jsou to právě místa, která jsou jakkoliv spojená s auty.

Možná to souvisí také se stářím místního vozového parku. Na albánských silnicích totiž stále potkáte spoustu opravdu starých aut, přičemž zvláštní postavení zde má Mercedes-Benz. Staré mercedesy všech možných generací jsou doslova všudypřítomné. Ostatně dříve se s trochou nadsázky říkávalo, že pokud vám někdo ukradne Mercedes, existuje poměrně velká šance, že se časem objeví právě v Albánii. Jestli na tom někdy bylo něco pravdy, těžko říct, ale místní záliba v této německé značce je nepřehlédnutelná.

My jsme ovšem do Albánie nepřijeli kvůli mercedesům, ale kvůli Mazdě. A ta nám na cestu připravila omlazený model CX-30, který je na trhu už několik let, přičemž japonská automobilka ho průběžně vylepšuje.

Mazda CX-30 se pro nový modelový rok dočkala spíše drobných úprav než nějaké zásadní revoluce. Automobilka zapracovala na kvalitě některých materiálů v interiéru, rozšířila možnosti multimediálního systému a vylepšila také bezpečnostní asistenty. Systém automatického nouzového brzdění například lépe rozpoznává motocyklisty a upravené adaptivní LED světlomety mají účinněji předcházet oslňování ostatních řidičů. V nabídce se navíc objevují nové barvy karoserie Aero Grey a Zinc Green i výbava Homura Plus.

Podstatně zajímavější je ale samotná technika. Pod kapotou pracuje atmosférický benzinový čtyřválec 2.5 e-Skyactiv G s výkonem 140 koní a točivým momentem 238 Nm. Jde o motor vybavený mild-hybridem, který v nabídce nahradil slabší dvoulitrovou jednotku. Na dnešní poměry je celkem neobvyklé, že Mazda stále sází na velkoobjemové atmosférické motory, zatímco většina konkurence používá malé přeplňované tříválce.

Skutečné kvality Mazdy CX-30 jsme ale začali objevovat až ve chvíli, kdy jsme opustili dálnici a vydali se do hor. Rovné silnice vystřídaly úzké klikaté okresky a konečně jsme si mohli pořádně vyzkoušet, jak se japonský crossover chová.

A musím říct, že právě tady mě Mazda opět přesvědčila o tom, že dělat dobře jezdící auta zkrátka umí. CX-30 si i po letech na trhu zachovává typický sportovní charakter značky. Přestože jde o crossover s vyšší karoserií, v zatáčkách působí velmi jistě, ochotně mění směr a příjemně reaguje na pokyny řidiče. Řízení je přesné, nabízí dobrou zpětnou vazbu a člověk má díky němu pocit, že je s autem jedno tělo. 

Velkou pochvalu si zaslouží také podvozek. Ten je naladěný velmi příjemně, dokáže skvěle žehlit nerovnosti a zároveň je stabilní při svižnějším stylu jízdy. Karoserie se sice mírně naklání, ale vůbec to není na škodu. Naopak. Člověk díky tomu lépe cítí, co se s autem děje.

Osobně bych CX-30 bez většího váhání zařadil mezi nejlépe jezdící SUV své třídy. A to je vzhledem k tomu, jak dlouho už je na trhu, docela velká pochvala.

Ale zpátky k Albánii. Jakmile jsme se dostali do horských oblastí, konečně jsme pochopili, proč se o této balkánské zemi v posledních letech tolik mluví. Krajina se začala postupně měnit a před námi se otevřely opravdu nádherné výhledy. Monumentální horské masivy, hluboká údolí, průzračné řeky a malebná jezera vytvářejí scenérie, které člověk jen tak někde neuvidí.

Na Albánii je krásné především to, jak přirozeně a místy až nedotčeně její příroda působí. Nejsou tu všude upravená parkoviště, turistická centra nebo davy lidí. Naopak jsme často projížděli místy, kde jsme měli pocit, že se za posledních několik desítek let téměř nic nezměnilo.

K tomu neodmyslitelně patří také hospodářská zvířata, která se zde zcela běžně pohybují volně po krajině. Ovce, kozy, krávy nebo koně nejsou žádnou výjimkou a občas je potkáte i přímo na silnici. Člověk tak musí být neustále ve střehu, protože za další zatáčkou se klidně může objevit stádo ovcí, které si zrovna usmyslelo přejít na druhou stranu.

Samostatnou kapitolou jsou ovšem místní silnice. Obzvlášť v horách totiž člověk nikdy neví, co ho čeká za horizontem. Můžete jet po nádherné, čerstvě vyasfaltované silnici, která by obstála i ve vyspělých evropských zemích, a najednou přijde úsek, kde asfalt jednoduše zmizí. Místo něj následuje třeba padesát metrů štěrku, hlubokých děr nebo rozbitého povrchu, který připomíná spíš tankodrom než běžnou cestu. A pak? Zničehonic zase začíná perfektní asfalt, jako by se vůbec nic nestalo.

Podobné situace jsme zažili několikrát a musím říct, že právě kvůli nim je potřeba jezdit v Albánii opravdu obezřetně. Pokud totiž pojedete příliš rychle a budete spoléhat na to, že krásná silnice bude pokračovat i za další zatáčkou, můžete si velmi snadno poškodit auto. Obzvlášť, pokud se před vámi nečekaně objeví hluboká díra nebo vysoký hrbol.

Aby toho nebylo málo, stále musíte počítat také s ostatními účastníky provozu. Někteří místní řidiči totiž jezdí opravdu agresivně a předjíždění v nepřehledných místech jim zjevně nedělá žádný problém. Dokonce jsme potkali auto, které nás předtím velmi riskantně předjelo, abychom ho o pár kilometrů dál našli nabourané ve svodidlech. Zkrátka místní styl řízení je úplně jiná liga než v Česku a připomíná spíše nějaké rozvojové země v Africe nebo Asii. Další věcí, které si v Albánii nejde nevšimnout, je obrovské množství rozestavěných budov.

Ať už jsme projížděli městy, vesnicemi nebo horskými oblastmi, prakticky všude stály domy bez dokončené fasády, s odkrytými cihlami nebo pouze jejich základní obrysy. Občas jsme měli pocit, že snad každá druhá budova ještě čeká na své dokončení.

Některé stavby přitom působily, jako by je majitelé opustili už před mnoha lety, zatímco v jiných se evidentně normálně bydlelo, přestože jejich horní patra zůstávala nedokončená. Je to poměrně zvláštní kontrast vůči moderním hotelům a novým stavbám, které se v turisticky atraktivních oblastech objevují stále častěji.

Epic Drive v Albánii byl nakonec zážitkem, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Tahle balkánská země mě překvapila snad ve všech ohledech. Někdy pozitivně, jindy trochu negativně, ale rozhodně jsem se ani chvíli nenudil (tedy až na dvouhodinový přesun po obyčejné dálnici). Nejvíc mě ale nadchla její příroda, která je na mnoha místech opravdu nádherná a podle mě rozhodně stojí za návštěvu.

Zajímavý byl také kontrast mezi samotnou Albánií a autem, se kterým jsme ji projížděli. Zatímco místní silnice, doprava i celková infrastruktura často působí trochu chaoticky a nedotaženě, Mazda CX-30 je přesným opakem. Jde o vůz, který automobilka během let postupně ladila a vylepšovala, až z něj vzniklo velmi příjemné, kvalitní a řidičsky povedené auto.

A právě v tom bylo možná největší kouzlo celé cesty. Sedět za volantem takhle dobře odladěného japonského crossoveru a projíždět zemi, která se stále rozvíjí, místy působí trochu nekontrolovaně, ale zároveň nabízí nádhernou přírodu a spoustu netradičních zážitků. Mazda CX-30 nám přitom ukázala, že k opravdovému řidičskému potěšení nepotřebujete stovky koní, tvrdý sportovní podvozek ani nejmodernější technologie. Stačí dobře naladěné auto, příjemný atmosférický motor a pořádná nálož hezkých klikatých cest. A těch měla Albánie skutečně na rozdávání.