Pokuta z radaru přišla majiteli auta. Musí platit, i když za volantem neseděl?

Mnoho řidičů se domnívá, že když auto v době přestupku neřídili, nemají s věcí nic společného. U radarů to ale bývá složitější. Český zákon totiž v některých případech umožňuje postihnout i provozovatele vozidla, tedy zpravidla toho, kdo je u auta zapsaný v registru. Rozhoduje však, co přesně z úřadu přišlo, v jaké fázi se věc nachází a zda jsou splněny zákonné podmínky pro přechod na odpovědnost provozovatele.

Pokud po zachycení radarem dorazí první dopis z úřadu, často nejde ještě o pokutu v pravém slova smyslu, ale o výzvu k uhrazení určené částky. Ta může působit stejně závazně jako výsledná sankce, ve skutečnosti ale ještě nejde o pravomocné rozhodnutí o vině. Smyslem výzvy je umožnit rychlé vyřízení věci bez plnohodnotného přestupkového řízení, typicky tehdy, když není na místě zjištěn konkrétní řidič. Tento postup upravuje § 125h zákona o silničním provozu.

Dopis proto obvykle přijde provozovateli vozidla, tedy osobě vedené v registru, nikoli nutně tomu, kdo skutečně seděl za volantem. Adresát pak stojí před několika možnostmi. Může určenou částku uhradit a věc tím zpravidla uzavřít. Může také sdělit údaje o totožnosti řidiče, případně uplatnit zákonné důvody, pro které za věc neodpovídá, například že vozidlo nebo registrační značka byly odcizeny nebo že už byla podána žádost o zápis změny provozovatele.

Důležité je ještě jedno praktické pravidlo: u výzvy nejde o klasické rozhodnutí o přestupku řidiče, takže se s ní standardně nepojí body ani zákaz řízení. První dopis po záchytu radarem je proto potřeba číst velmi pozorně. Rozhoduje, zda jde opravdu jen o výzvu, nebo už o příkaz či jiné rozhodnutí. Od toho se pak odvíjí další postup i možné lhůty.

Samotná věta „neřídil jsem“ zní logicky, ale u radarových přestupků obvykle nestačí jako hotová obrana. Zákon totiž v určitých situacích nestaví odpovědnost jen na tom, kdo seděl za volantem, ale také na tom, kdo je vedený jako provozovatel vozidla. Ten má podle § 10 zákona o silničním provozu zajistit, aby při užití auta byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu. Právě na tom je postavená odpovědnost provozovatele podle § 125f zákona o silničním provozu.

Neznamená to ale zdaleka, že provozovatel odpovídá automaticky vždy. Odpovědnost provozovatele nastupuje jen tehdy, když jsou splněny zákonné podmínky. Typicky musí jít o porušení pravidel zjištěné automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy nebo o neoprávněné stání či zastavení, jednání musí vykazovat znaky přestupku a zároveň nesmí jít o případ, při kterém dojde k dopravní nehodě. Současně správní orgán musí nejprve učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele. Teprve když se konkrétní řidič nezjistí nebo mu není spáchání skutku prokázáno, může úřad přejít na odpovědnost provozovatele.

Ústavní soud tento model potvrdil jako ústavně souladný a zdůraznil, že má preventivní smysl: provozovatel má zpravidla možnost rozhodnout, komu auto svěří. V praxi tedy platí, že tvrzení „nebyl jsem za volantem“ může být začátek obrany, ale samo o sobě většinou nestačí. Rozhodující je, zda úřad postupoval správně a zda byly splněny všechny podmínky pro postih provozovatele. 

Cílem zavedení objektivní odpovědnosti provozovatele bylo zamezit situacím, kdy se provozovatel auta podle starší právní úpravy vyhýbal postihu tím, že se odvolával na takzvanou osobu blízkou. Novela proto nastavila pravidla tak, aby přestupek nezůstal bez následků ani tehdy, když se nepodaří zjistit konkrétního řidiče. V takovém případě může odpovědnost dopadnout alespoň na provozovatele vozidla.

Jak jsme již výše naznačili, u radarových přestupků často nerozhoduje jen to, kdo skutečně řídil, ale hlavně jaký typ písemnosti z úřadu přišel. Jinak se postupuje tehdy, když dorazí jen výzva k uhrazení určené částky, jinak když správní orgán vydá příkaz, a jinak ve chvíli, kdy už běží klasické správní řízení. Právě nepochopení této procesní fáze bývá jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé zbytečně chybují.

Výzva je zpravidla nejmírnější varianta. Jejím cílem je nabídnout rychlé uzavření věci bez plného dokazování a bez standardního rozhodnutí o vině. Příkaz je naopak už rozhodnutím správního orgánu. Proti příkazu lze podat odpor do 8 dnů od jeho oznámení. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje běžným způsobem. Pokud ale odpor nepřijde včas, příkaz se stává pravomocným. Tento mechanismus vyplývá ze správního řádu a potvrdila ho i novější judikatura správních soudů.

Ve správním řízení už se pak naplno řeší důkazy, zákonnost měření, totožnost řidiče i to, zda byly splněny podmínky pro odpovědnost provozovatele. Teprve tady dostává prostor skutečná právní obrana a případné opravné prostředky proti rozhodnutí. 

Samotné tvrzení, že majitel auta neřídil, tedy ještě neznamená, že za radarový přestupek nenese odpovědnost. Pokud se nepodaří zjistit konkrétního řidiče a jsou splněny zákonné podmínky, může jej úřad postihnout.

Autorem článku je DostupnyAdvokat.cz