Tatra nezná bratra aneb den, kdy legendární 613 vrazila do dějin formule 1. Doslova

I v tak finančně náročné a tedy vysoce seriózní disciplíně jakou je bezesporu formule 1, se čas od času vyskytnou momenty, které jsou jednoduše k popukání. Chce to samozřejmě příhodný mix událostí na daném místě a v daném čase, jež se neobejdou bez hlavního hrdiny, který je tak trochu něčím jako chodící pohromou. Dne 13. srpna 1995 se v Maďarsku takto osudově protnuly životní amplitudy českého záchranářského speciálu Tatra 623 a japonského závodníka Takiho Inoueho. 

Jak asi mnozí víte, maďarská velká cena formule 1 byla v roce 1986 vůbec prvním závodem prestižního seriálu za tehdejší železnou oponou, v socialistickém státě. Snad jsme měli trochu smůlu, kvůli o něco pozdější (1987) dostavbě nového autodromu v Brně, hlavní roli ale tehdy sehráli vřelé osobní vztahy Bernieho Ecclestonea a maďarských činovníků. Že je Brno hezčím okruhem asi není třeba řešit, pozoruhodné ovšem je, že nedaleko od Budapešti se F1 od onoho roku jezdí každým rokem nepřetržitě dodnes! To nedokázali ani mnohem tradičnější velké ceny Francie, San Marina či Belgie.

U slabších týmů je dodnes běžnou praxí, že minimálně jedno místo v kokpitu není obsazováno špičkovými jezdci, ale spíše těmi, kteří si ho mohou zaplatit. To byl svého času i případ jinak velmi sympatického a sebeironického ("Byl jsem asi jedním z nejhorších pilotů formule 1 všech dob") závodníka jménem Taki Inoue. 

V roce 1995 si po krátké epizodě u Pacifiku milý Taki takto koupil sedadlo u kdysi tradičního britského týmu Arrows/Footwork. V kvalifikacích se notoricky umisťoval na chvostu startovního pole a nejinak se mu vedlo i v závodech - z pěti dokončených závodů (z 18) se nejlépe umístil jako osmý a po sezoně se jeho úloha v F1 po právu uzavřela. Do dějin královny motoristického sportu přesto penetroval nezapomenutelným způsobem.

Předehru "maďarským událostem" obstarala kvalifikace na Velkou cenu Monaka. Inoue tam tak jako několikrát předtím dostal hodiny, při nichž sice do ničeho nevrazil, nicméně motor Hart v zádi jeho monopostu zhasl, což je ve formuli 1, jak známo, problém. Taki z bezpečnostních důvodů (nebylo kam utéct) zůstal sedět v kokpitu a setrval tak i naložen na odtahovém voze. Pár vteřin poté se však zpoza zatáčky u bazénu vyřítil známý rallyman Jean Ragnotti, který toho času divákům předváděl demonstrativní jízdu se soutěžním Renaultem Clio.

Následoval tvrdý zadní náraz do naložené formule i s nebohým Japoncem uvnitř. Monopost byl na odpis, Inouemu se naštěstí nic vážného nestalo. Pak ale přišlo peprné Maďarsko...

Inoue si na neoblíbené zatáčkovité trati vedl na jeho poměry velmi dobře - do závodu se kvalifikoval jako 18. z 24 závodníků a na podobných místech startovního pole se držel až do 13. kola, kdy jeho vozu (už zase) vypověděl službu motor. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, auto prostě odstavíte na bezpečné místo mimo trať, vystoupíte a jdete počkat za svodidla na sběrný mikrobus. Ne tak Taki Inoue.

Na místo poruchy se promptně řítila Tatra 623 (upravená T-613) záchranného systému Narex/Autoklub Bohemia Assistance, která bezpečnost na maďarské trati zajišťovala od jejích počátků. Tamní pořadatelé totiž neměli za socialismu lepší auto k dispozici a Tatra se svými posádkami se výborně osvědčila, takže při velkých cenách zdatně sekundovala ještě dlouho po pádu železné opony.

V momentě, kdy se přítomní pořadatelé chtěli s hasicími přístroji ujistit, že odstavená formule nezačne hořet se Inoue - již skoro v bezpečí za svodidly - také rozhodl, že pomůže s případným ohněm a ve zlomku vteřiny otočil směr svojí chůze zpět k odstavenému vozu. Na jeho pohyb však už nestihl zareagovat řidič rychle přijíždějící záchranné Tatry a během finálního dobrzďování nebohého Japonce podťal jako soušku. Naštěstí vše víceméně dobře dopadlo a slavný incident tak mohl vstoupit do dějin mnohem veseleji než jiná nehoda s hasicím přístrojem.

V roce 1977 při Velké ceně JAR přebíhal trať za nepřehledným horizontem na cílové rovince mladý pořadatel s hasicím přístrojem k nepojízdnému vozu. Špatně však odhadl svoje schopnosti a uprostřed rovinky se ocitl právě ve chvíli, kdy se na vrcholu klesání zjevily monoposty jedoucí tou dobou 280 km/h. Následky byly tragické. Vůz Toma Pryceho se nestihl vyhnout a pořadatele doslova přeťal na polovinu. Samotný závodník schytal úder těžkým hasicím přístrojem do hlavy a na místě byl rovněž mrtev, přičemž monopost s jeho tělem ujel po rovině setrvačností ještě dalších pětset metrů...