Rychlostní rekordy na německých dálnicích nejsou novinkou. Předválečných 432 km/h platilo do nedávna

Nedávná rekordní jízda českého podnikatele Radima Passera s Bugatti Chiron po německé dálnici rozvířila debatu o bezpečnosti a oprávněnosti takového počínání. Podle německých úřadů nadšenci do rychlých aut hrozí až dvouleté vězení, neboť jel podle litery německého zákona o provozu na silničních komunikacích "bezohledně za účelem dosažení co nejvyšší rychlosti." Dnes si ale pojďme připomenout, že rychlostní rekordy na Autobahnech jsou starší než drtivá většina z vás.

Ona přezdívka v mezinadpisu nepatří nikomu jinému než legendárnímu předválečnému pilotovi Mercedesu, Rudolfu Caracciolovi, trojnásobnému mistru Evropy ve velkých cenách. Německo se po Hitlerově nástupu k moci v roce 1934 rychle stávalo průmyslovou velmocí a mimo jiné vynikalo v konstrukci rychlých a kvalitních automobilů. Už tehdy mezi nimi hrál první housle Mercedes, roli hlavního rivala (alespoň na závodních tratích) třímala automobilka Auto Union, ze které se o mnoho později vyvinulo dnešní Audi.

Do plánů na budování tisícileté říše byly kromě budování mamutích urbanizačních celků zahrnuty také dálnice, tedy čtyřproudové rychlostní komunikace, v mateřštině Autobahny, tedy něco jaké dráhy pro auta. Za první dálnici vůbec je považován závodní okruh AVUS v Berlíně z roku 1921 (dnes součást dálnice 115), první delší dálnice v Německu, která spojovala dvě města, byla uvedena do provozu 1932 mezi městy Kolín nad Rýnem a Bonn.

Demonstrací úspěchu říšského budování v obou odvětvích měl být (a byl) program rychlostních rekordů uskutečňovaný právě na dálnicích, tedy veřejných komunikacích. Na rozdíl od Passerovy jízdy s Bugatti však byly zvolené úseky pro rekordní jízdy pro běžný provoz vždy uzavřeny. 

Na nově stavěných, německých dálnicích a závodních drahách (např. na závodní dráze Dessau, na dálnici Frankfurt-Darmstadt) vytvořil Caracciola postupně 17 světových, rychlostních rekordů. Sedlal přitom vždy tovární vozy Mercedes-Benz, z nichž nejúspěšnější úlohu sehrál vynikající monopost pro grand prix - typ W125.

Jeho rychlostní varianta W125 Rekordwagen vycházela ze závodní verze, prošla však mnoha úpravami. Bodem číslo jedna byla lehká aerodynamická karoserie s koeficientem odporu vzduchu pouhých 0,157. Na jejím vývoji se podíleli letečtí inženýři Ernst Heinkel a Willi Messerschmitt, konstruktéři vynikajících letounů pro Luftwafe.

V útrobách stroje se v přední části ukrýval vynikající motor V12 o objemu 5,6l, který ze sebe pomocí kompresorů vyprodukoval 765 koní, točivý moment činil děsivých 1000 Nm!  Motor určený k nasazení do rekordních jízd také neměl klasický chladič, ale byl ochlazován směsí ledové vody a ledu, čerpané ze zvláštního zásobníku, což je řešení, které by při nižším výkonu a rychlostech při běžných závodech nestačilo.

Ideálním úsekem  pro dosažení rekordu se ukázala být 35 km dlouhá rovina na ještě neotevřené dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem. Tato část Autobahnu měřila skoro 35 kilometrů s nulovým převýšením.

Dne 28. ledna 1938 se Caracciola se svým vozem postavil na chladný betonový povrch a za děsivého kvílení Rootsova kompresoru pokořil hned při prvním pokusu průměrnou rychlost 432,69 km/h. Zapsal se tak do dějin s rekordem, který vydržel v platnosti téměř 80 let – tedy do roku 2017, kdy se na veřejné silnici dokázal rychleji Niklasem Lilja za volantem Koenigseggu Agera RS, který jel průměrem 445,6 km/h.

Caracciola však nebyl jediný kdo se onoho chladného lednového dne pokoušel stát se králem rychlosti. Jeho konkurentem byl nesmírně talentovaný závodník Bernd Rosemeyer, který sice pořádně závodil teprve od roku 1935, za krátkou dobu toho však na závodních drahách stihl obdivuhodně mnoho. Samo sebou řídil konkurenční Auto Uniony z dílny Ferdinanda Porscheho, které se vyznačovaly motorem umístěným za řidičem. Do příchodu Nuvolariho do německé stáje si s jejich nevyzpytatelnými jízdními vlastnostmi dokázal poradit dokázal poradit právě jenom nebojácný Rosemeyer.

V roce 1937 vytvořil Rosemeyer na Auto Unionu tři světové rychlostní rekordy. Jako prvnímu člověku v historii se mu v roce 1937 podařilo překonat na veřejné silnici rychlost 400 km/h (406 km/h). Když však jeho věčný soupeř Caracciola ustanovil nový rekord dosažený na veřejné silnici, byl Rosemeyer první, kdo mu stiskl ruku.

Ve snaze zlepšit rekord na ještě lepší hodnotu, navzdory hlášení, že se vítr zesiluje, Rosemeyer usedl do vozu. Po dvou zkušebních jízdách při třetím a posledním pokusu však ďábelský Auto Union neukočíroval a vyletěl mimo vozovku. Vůz se nejprve sklouzl doleva na středová svodidla, potom doprava a mimo hlavní silnici, kde se vznesl do vzduchu a narazil nešťastně na pilíř dálničního mostu. Rosemeyer byl vymrštěn z auta, když se vznášelo směrem k mostu. Ač na pohled nezraněn, byl na místě mrtev.  

Jako národní hrdina měl Bernd Rosemeyer coby nikterak fanatický člen SS pohřeb s celou řadou politických řečníků, i když si jeho žena Elly přála malý, komorní obřad. Ještě dnes je považován za jednoho z největších německých automobilových závodníků všech dob. To co dokázal za tři roky, mnozí  nestihli za celý život.