Retro: Opel GT byl Chevroletem Corvette pro chudé. Proslulosti amerického vzoru Němec ale nedosáhl

Snad každá automobilka čas od času přijde s autem, které se zásadním způsobem vymyká zbytku její produkce. Opel sebral odvahu k takovému kroku poprvé v roce 1968. Historie malého sportovního modelu se začala psát už na podzim 1962, kdy designér Erhard Schnell a tým konstruktérů pod vedením Charlese Jordana začali pracovat na studii Opel GT Experimental. Výsledek byl představen o dva roky později na domácím autosalonu ve Frankfurtu ve snaze zlepšit image německé pobočky amerického koncernu GM. Zájem veřejnostibyl obrovský a automobilka čelila neustálým otázkám, kdy se auto začne vyrábět. To ale nebylo jen tak.

Největší překážkou spuštění sériové výroby nebyla technika, ale výrobní kapacity. Opel proto pro zhotovení karoserií najal francouzskou firmu Brissonneau & Lotz, nalakované a nastrojené skelety se následně v továrně Opelu v Bochumi už jen osadily agregáty.

Unikátně tvarované kupé, jehož finální design se inspiroval soudobým Chevroletem Corvette třetí generace, uvnitř skrývá díly a konstrukční celky posbírané z různých tehdejších Opelů, zejména z lidového Kadettu B. Co bylo výhodou při udržení výrobních nákladů v rozumných mezích je důležitou předností i dnes: tento model je relativně snadno provozovatelný i po bezmála šedesáti letech.

Jedinými opravdu unikátními díly jsou totiž části karoserie a interiéru. S technikou ale není problém. Specifický skelet skrývá tehdy běžné motory a zavěšením kol z normálního Kadettu – lichoběžníkovou nápravou s příčným listovým perem vpředu a tuhou nápravou odpruženou vinutými pružinami vzadu.

Základní motor o objemu 1,1 l (60 k) byl i ve své době podměrečný, proto nepřekvapí, že 97 procent vyrobených aut dostalo čtyřválec 1,9 l o výkonu 90 k. Naopak poměrně nečekanou skutečností je fakt, že se víc než polovina z celkových 103 tisíc vyrobených kusů prodala v USA. Šlo tedy opravdu o Corvette pro chudé.

Opel GT na první pohled zaujme nejen designem, ale i mimořádně nízkou karoserií s výškou pouhých 1,2 metru. Pozornost přitahují výklopné přední světlomety, které se ovládají mechanicky pákou vedle sedadla řidiče. Sedí se hodně nízko, skoro až na podlaze a nohy je potřeba natáhnout trochu zešikma.

Čtyřválec se totiž v pseudoamerickém kupé zabydlel až za přední nápravou a část prostoru pro nohy proto uzurpuje mohutný tunel převodovky. Manuální skříň je čtyřstupňová, což se při jízdě ukazuje jako poměrně výrazný́ handicap. Mezi dvojkou a trojkou je navíc dost velký odskok, který devadesátikoňovému motoru brání ve větším rozletu.

Osmiventilovému čtyřválci se obecně do otáček zrovna moc nechce a výkonu na rozdávání také nemá. Navzdory slibnému poměru výkonu a hmotnosti si proto musí řidič GT na sportovní dovádění nechat zajít chuť. GT prostě vypadá rychleji než jezdí, i když maximálka 185 km/h a zrychlení na stovku za 11,5 sekundy jsou na rok 1968 silně nadprůměrné, jde spíš  charakter motoru i podvozku. Není každopádně problém vychutnat si kouzlo nízkého posazu a ukázkového rozložení hmotnosti plnými doušky, navíc na vás každý bude hledět s otevřenými ústy.

Kariéra Opelu GT se uzavřela v roce 1973 po 103 463 vyrobených kusech. Přísnější předpisy na americkém trhu vyžadovaly důkladné přepracování modelu, mimo jiné zavedení gumových „pětimílových“ nárazníků a splnění přísnějších emisních limitů. Současně s tím byl externí dodavatel karoserií ovládnut konkurenčním Renaultem a ztratil zájem o prodloužení kontraktu.

O přízeň zákazníků se navíc tou dobou už ucházely nové atraktivní stroje, například srovnatelně velký Datsun 240Z osazený silnějším šestiválcem. Vzhledově atraktivní německé kupé postupně upadalo v zapomnění a dnes si na něj vzpomenou hlavně znalci a milovníci Opelů, kterých je u nás překvapivě hodně. Auta v původním zachovalém stavu už nicméně na trhu s veterány atakují půlmilionovou hranici, což je částka za kterou si pořídíte silnější i věhlasnější stroje. Opel GT bůhví proč nikdy nedosáhl tak kultovního statusu jako větší čtyřmístné kupé Manta.

Automobilce s bleskem ve znaku se na původní model nikdy nepodařilo navázat. Když pomineme na Vectře vystavěnou cestovně-sportovní Calibru, byl dalším skutečně sportovním Opelem až model Speedster v roce 2001, odvozený od Lotusu Elise. Nedosáhl však valných výsledků, protože byl všestranně horší než Lotus a ještě hůř dopadl eponymní pokus oživit Opel GT – sportvní roadster nenavazoval na svého prapředka ani ideově, ani vzhledem. Byl totiž typickým výsledkem „badge engineeringu“ v podání koncernu General Motors.