Prodej nových aut byl v socialistickém Československu výrazně odlišný od dnešní situace. V tuzemsku byly nové vozy dostupné výhradně prostřednictvím státních podniků Mototechna nebo Tuzex a koupě vytouženého auta nebyla samozřejmostí. Mnohdy si ho pracující lid musel zasloužit budováním úspěšného státu, vystát si dlouhou frontu, zapsat se do pořadníku, složit zálohu a pak přežít dlouhou čekací dobu, která na nejoblíbenější modely byla i několik let.
Tuzemská nabídka nových aut navíc nebyla moc velká a běžný člověk si mohl koupit některou z téměř stejných škodovek, pár lepších modelů ze zemí bývalého východního bloku, a když měl hluboko do kapsy, musel si vystačit s laciným duroplastovým trabantem z východního Německa. Jen málokdo si u nás však mohl dovolit pořízení některého z luxusnějších vozů za ceny přesahující i 100 tisíc korun. Ty byly opravdovým luxusem a ani když jste měli všechny peníze světa, některé pro vás pořád nebyly dostupné. V následující prezentaci si můžete prohlédnout výběr šesti z nich.
Nejoblíbenější Volha měla oficiální pojmenování GAZ-24 a v Československu byla v sedmdesátých a osmdesátých letech prestižním sovětským automobilem. Nejčastěji se objevovala ve službách státních orgánů, podniků a Veřejné bezpečnosti, ale v roce 1977 byla dostupná také v nabídce Mototechny, a dokonce ve dvou karosářských variantách jako základní limuzína i prostornější kombi.
Pro běžný československý lid však Volha byla hůře dostupným autem, protože se řadila k luxusnějšímu zboží a ve srovnání s nejlevnější škodovkou stála téměř dvojnásobek. Jenže nemožností provozu jednoho z nejsilnějších aut v tuzemsku své doby lidé ušetřil spoustu peněz, protože volhy byly hladové po benzinu a pomáhaly v likvidaci zásob světové ropy. Velkou oblibu měly zejména pro svou velkou prostornost, robustnost a mechanickou odolnost. GAZ-24 limuzína se v Mototechně prodával za cenu 105 tisíc korun, zatímco kombík byl o 12 tisíc korun dražší.
V informativním ceníku vozidel Mototechny pro roky 1977 až 1978 se dokonce objevuje i vysoce luxusní Čajka, neboli automobil s továrním označením GAZ-14. Ten v Rusku vznikl, aby vyplnil pomyslnou mezeru mezi Volhou a obrovskou vládní limuzínou ZiL a pod kapotou měl velký 5,5litrový vidlicový osmiválec. V roce 1977 se přitom jednalo o žhavou novinku od sovětských inženýrů, protože se v tom roce GAZ-14 představil jako nástupce předchozí slavné limuzíny GAZ-13 Čajka.
Národní podnik Mototechna sice Čajku na oko nabízel i běžným lidem, ale jen málokdo si ji mohl koupit. Prodávala se totiž za cenu 118 tisíc korun a byla více než třikrát dražší než základní Trabant. V Československu těchto vozů údajně jezdilo jen kolem třiceti, jak uvádí Jan Tuček v knize Auta východního bloku. Dodnes je jasné, že si ji nikdo z normálních zájemců nemohl dovolit vlastnit. I tento vůz byl určen především nejvyšším státním a stranickým funkcionářům.
„Cháčko“, jak se v socialistickém Československu přezdívalo Chrysleru 180, bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech symbolem luxusu a západního stylu. První vozy se u nás objevily v roce 1972. V roce 1974 byl nový Chrysler k mání Mototechně za 99 tisíc korun i v Tuzexu za 24 475 bonů, neboli tuzexových poukázek. V ceníku Mototechny z roku 1977 pak byl o tisícovku levnější, avšak pořád stál skoro dvojnásobek oproti škodovce.
V tuzemsku byl Chrysler 180 oblíbeným autem občanů s privilegovaným povoláním, a kdo měl „Krajzlera“, to už byl někdo. Veřejnosti se líbil pro svůj americký styl a přes vyšší spotřebu paliva i horší dostupnost náhradních dílů byl považován za jedno z nejatraktivnějších zahraničních aut na tehdejším československém trhu. Kvůli tomuto modelu se navíc tiskly i prospekty v českém jazyce, v nichž lákal na závodní motor, prostornost i na svou dobu pokročilou bezpečnost.
Velkou konkurencí Chrysleru 180 byl na československém trhu Saab 99. I v západní Evropě byl volbou řidičů, kteří chtěli vystoupit z davu a spíše než obyčejná tuctová auta si vybírali třeba i cestovní lancie, čtyřdveřové triumphy nebo alfy romeo. Už tehdy navíc měl Saab pověst výrobce spolehlivých bezpečných aut, oproti nimž domácí automobily i zbytek produkce z východního bloku vypadaly jako z minulého století.
Saab 99 se prodával i v Tuzexu, kde cena při neoficiálním kurzu při nákupu bonů mohla vystoupat až ke 120 tisícům korun. V Mototechně byl tenhle vůz dostupný až ke konci období svého dovozu za 125 až 132 tisíc korun, v závislosti na zvolené karosářské variantě – čtyřdveřová byla dražší než dvoudveřová karoserie. V tuzemsku se tato rarita prodávala v řádu několika desítek vozů ročně a ve výsledném součtu jich bylo kolem 500 kusů.
Francouzská Simca byla na československém trhu velmi populární značkou a v tuzemsku byl dokonce k dostání i dnes už zapomenutý evropský Vůz roku 1975/1976. Simca 1307 se k nám začala dovážet v roce 1976 a během následujících šesti let se k nám dostaly necelé dva tisíce vozů. V sedmdesátých letech to byl moderní rodinný hatchback, který zaujal příjemným komfortem, dobrým využitím vnitřního prostoru i jízdními vlastnostmi.
Tenhle vůz se rovněž objevuje v našem ceníku Mototechny, ale ve skutečnosti pro ni bylo určeno jen čtyřicet kusů za cenu od 115 tisíc korun. Zbytek se prodával prostřednictvím Tuzexu za 38 tisíc tuzexových korun. Zajímavostí tohoto modelu navíc byla skutečnost, že se k nám postupně dostával s různými jmény, protože v pozdější fázi produkce značku koupil koncern PSA, Peugeot ji zrušil a raději vzkřísil historickou značku Talbot.
Československá luxusní Tatra 613 v ceníku Mototechny z let 1977 až 1978 vyčnívá, jako by to byl Rolls-Royce. Je úplně poslední položkou na seznamu za ohromujících 284 tisíc korun, což byl více než pětinásobek nejlevnější škodovky nebo téměř osminásobek ceny trabantu. O tom, že si ji běžný lid nemohl dovolit snad nemůže být sebemenších pochyb. Tato luxusní limuzína byla vyhrazena pouze pro „nejdůležitější osoby v zemi“.
Reprezentační tatra stála zhruba 112násobek tehdejší průměrné mzdy a byla určena prezidentům, státním orgánům, komunistickým papalášům a podnikovým ředitelům. Se vzduchem chlazeným osmiválcem vzadu byla absolutním technickým vrcholem domácí automobilové produkce. Nabídka tohoto vozu v Mototechně byla pouze symbolickým gestem, že jsme na tom všichni stejně, protože sociální rovnost mezi lidmi byla hlavní myšlenkou komunismu. Realita však byla úplně jiná.
