Lada přináší pocit svěžesti a dobré nálady. Socialistický katalog Žigulíku je plný bizarních hesel

„Lada je automobil těch, kdo znají hodnotu času.“ Když soudruzi v sedmdesátých letech připravovali československý katalog pro Ladu 2106 a vytvořili tento marketingový slogan, zřejmě si ani neuvědomovali, že jejich myšlenka je ještě víc nadčasová než čtyřkolový zázrak, co na výrobních linkách přežil od podzimu 1976 až do roku 2005. VAZ 2106, jak se původně jmenoval, v brožuře z roku 1978 působí jako dokonalé auto pro život.
Sportovnější varianta Žigulíku
V tehdejším Československu byla nabídka nových aut výrazně omezená, ale i přesto se na režimem regulovaném automobilovém trhu objevila velká konkurence. Vždyť nejsilnějším soupeřem ruského „Žigulíku“ u nás byla především tuzemská Škoda řady 742. Továrna AZNP Mladá Boleslav ji začala vyrábět ve stejném roce, kdy v Togliatti v Sovětském svazu začal vznikat i prezentovaný VAZ 2106.
Byl sourozencem o tři roky staršího modelu VAZ 2103 a podle tehdejších standardů byl lépe vybaveným a sportovnějším derivátem výchozího automobilu Žiguli s klasickou koncepcí s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Původ ruského sedanu přitom můžeme vystopovat až k prvotnímu italskému Fiatu 124, protože odtamtud si Rusové přivezli výrobní licenci, aby svou zemi postavili na kola.
VAZ 2106 přinesl jen minimum inovací oproti dřívějším předchůdcům – nejdůležitější novinkou byla čtyřválcová šestnáctistovka o maximálním výkonu 58 kW (78 k), s níž akceleroval z 0 na 100 km/h za 16 sekund. Nejvyšší rychlost byla 155 km/h a hmotnost plně natankovaného a vybaveného automobilu bez užitečného zatížení (400 kilogramů) byla 1045 kg, jak to uvádí dobová brožura.
Obdiv od západních novinářů
Socialismus měl lidskou tvář, díky čemuž jste pro tuto hodnotu ani nemuseli znát zbytečně komplikovaný výraz „pohotovostní hmotnost“, ten lidovější vám bohatě stačil. To a mnoho dalších informací si můžete odvodit při nostalgickém pohledu do námi objeveného katalogu z roku 1978, v němž nechybí ani citace nadšených novinářů západních médií. „Brzdící systém si zaslouží nejvyšší ohodnocení,“ údajně psal Motor-Kureir z Rakouska.
Skutečnost, že Čechoslováci neměli moc příležitostí si slibně znějící informace z katalogu ověřit, pochopitelně hrála prodejcům ruského sedanu do karet. VAZ 2106 navíc nabízel i příplatkové rádio a standardní výbavou byly elektrické hodiny nebo automatický zapalovač cigaret spolu s popelníky pro všechny cestující. Západní automobilový průmysl mohl jen tiše závidět.
Bohužel, historický katalog vydaný ve spolupráci s moskevským vývozcem vozů Avtoexport uvádí jen málo faktických informací, z nichž bychom si dnes neměli dělat srandu. I když s ohlédnutím na tehdejší ruskou infrastrukturu věříme minimálně zmínce o tom, že karoserie i motor „prošly testováním v těch nejtěžších podmínkách a na nejnáročnějších vozovkách.“
Až by to bylo možné nazvat moderním marketingem, protože hlavním cílem je zaujmout potenciálního zákazníka různými vyjádřeními, díky nimž nabyde pocitu, že lepší automobil snad ani neexistuje. Vždyť Lada 2106 podle uvedených informací přináší dobrou náladu a dělá jízdu zvlášť příjemnou. A dokonce vyžadovala jen minimální servis – co 10 tisíc kilometrů nový olej, co 20 tisíc kilometrů mazivo nábojů předních kol a co 30 tisíc kilometrů nový olej v převodovce a mazivo zadních náprav.
Mezitím zářila v přecpaných městských ulicích, kde slibovala slušnou dynamiku a skvělou ovladatelnost. A tou nejlepší vlastností je, že byla nehlučná při jakékoliv rychlosti. Upřímně, začínáme mít pocit, že lepší auto nekoupíte ani dnes. Vlastně ani není překvapením, že se Žigulík vyráběl až do roku 2012 (v ostatních variantách) s jen minimálními vylepšeními.