První jízdní test nové Škody Octavia Combi v Česku očima pěti různých řidičů. Chválí ji i kritizují

První jízdy s novou Škodou Octavia Combi to byl pro mne lahodný koktejl namíchaný z atraktivního designu, moderního interiéru a fantastických jízdních vlastností. A právě na ty jsem se zaměřil.

Po prvních stovkách ujetých metrů mě na rozbitých okreskách překvapil komfortní podvozek, který mi svým projevem připomněl ten z posledního vydání Superbu. Připadal jsem si jako na lodi, která si sebejistě pluje po hladině a nic ji jen tak nerozhází. Až na drobné vibrace procházející do kabiny jsem k podvozku neměl žádné výtky. Ba naopak, byl jsem z něho nadšený.

Po chvíli mě však přestala nudně pohodlná jízda bavit, zašlápl jsem tedy plynový pedál a letěl vstříc ostrým zákrutám. Oslnila mne dynamika dieselového motoru 2.0 TDI EVO. Nechtělo se mi věřit papírovému výkonu jen 110 kW. Naftová pohonná jednotka auto svižně zrychlovala i z vyšších rychlostí. Dokonce jsem si chvílemi myslel, že nám podhodili model s poladěnou motorizací chiptuningem.

U vozu s pohonem předních kol jsem se bál nedotáčivosti, která ale ani při ostrých průjezdech nepřišla. Absolvoval jsem jeden oblouk za druhým a auto bylo stále jako přibité k vozovce. Ani nerovnosti nedělaly nové Škodě Octavia Combi v zatáčkách žádný problém. Zprvu jsem si dokonce myslel, že disponuje pohonem všech čtyř kol. Až tak byla "Ovce" na klikatých okresních cestách jistá.

Také se mi líbila spolupráce vznětového agregátu se sedmistupňovou automatickou převodovkou DSG. Řadila takřka neznatelně, rychle a logicky. Na druhou stranu žádný dojem na mne neudělalo řízení ani brzdy. Takový standard mezi rodinnými kombíky.

Nová Octavia na můj vkus trochu víc zvážněla a, inspirována kolegy z koncernu, nabrala i trochu elegance. Na druhou stranu ničím nevyčnívá, jak tomu bylo například u předchozí verze s dělenými světlomety. Design je vždy subjektivní záležitost, a tak důležitější, než rozdmýchávat filozofické debaty o tvarech a prolisech, je zodpovědět si otázku, zda je nová generace lepší než ta minulá. To jsem se snažil zjistit během našeho testování ve stylu Quentina Karanténa, tedy pěkně v rukavičkách.

Na úvod je dobré říci, že pod ruce se nám dostala ta nejvyšperkovanější verze Style, navíc s několika prvky spadajícími do příplatků. Podtrženo, sečteno, testované provedení by vyšlo na více než 950 tisíc korun. Není proto divu, že se ihned po nasednutí dostavil pocit komfortu.

Kožená sedadla dostatečně obepínají tělo a drží v zatáčkách, volant z kůže je tvarovaný přesně tak, jak se očekává, i když mu od posledně chybí rameno, a hlasem ovládaný 10“ infotainment dominuje středovému panelu.

Jako spolujezdci mi přišlo sedadlo tvrdší než na straně řidiče, asi moc pozadí ještě neviděla. Vnitřní obložení kombinuje měkké a tvrdé plasty a tlačítka do nich vložená jsou přehledně uspořádaná a vždy po ruce. Líbilo se mi dotykové ovládání hlasitosti rádia na liště pod obrazovkou, jsem přejetím prstu ze strany na stranu navyšoval nebo snižoval zvuk. Ten byl mimochodem díky audiosoustavě parádní.

Zato k ovládání palubního počítače mám výhrady. Přepínání mezi režimy spotřeby je zdlouhavé a zpočátku chaotické. Naštěstí se s otočným ovladačem dobře pracuje.

Testovaný motor se pojil se sedmistupňovou automatickou převodovkou DSG. Řadící páčka sice svůj úkol plní, ale za mě je celá kulisa ohyzdná.

K fungování automatu nemám námitky. Jednotlivé převody sázel bez výrazného škubání a cukání a rozjezdy díky tomu byly plynulé, stejně tak i dynamické zrychlování. V normálním režimu naftový agregát zbytečně nevytáčel, až mi občas přišlo, že řadí brzy.

Na předjíždění tu je ovšem písmeno S jako Sport neboli Slimákům-zdar. To vyžene motor do otáček a nechá tak vyznít 150 koní pod kapotou. Když se takové stádo rozvášní, dává o sobě dost slyšet a nepomůže ani dobře odhlučněná kabina. Celkově je naftový dvoulitr poněkud hlučnější, obzvláště při studeném startu. Vyniká ale dostatečným výkonem a pružností, a to nemluvím o spotřebě. O té zas příště.

Teď ještě k podvozku. Tam Octavia zabodovala nejvíce. Nemalý vliv na tom měla jeho adaptivnost označovaná DCC s volitelnými režimy Eco, Comfort, Normal a Sport, spadající do příplatků. Nový kombík si poradil s jakoukoli zatáčkou s grácií a nerovnosti skvěle žehlil. To, co se dělo pod koly, bylo poměrně slyšet, ale do sedadel a volantu se hrboly a díry nijak výrazně neprojevovaly, obzvláště v režimu Comfort. Sportovní naladění už tak hodné na pozadí nebylo.  

Potěšilo i řízení bez jakékoli vůle ve středové části. Volant odporoval v přijatelné míře a zatáčení tak bylo komfortní a přesné, což jsem ocenil hlavně při rychlejší jízdě, kdy lehce strádaly gumovější brzdy.

Nová Octavie Combi je za mě plnohodnotný nástupce svého předchůdce a předjíždí jej jak jízdně, tak technologicky.

Celý život bojuju s jedním problémem. Nějak se mi nedaří dospět. A myslím, že Octavia na tom byla ve svých předchozích třech generacích podobně. I když ji v Česku v drtivé většině pořizovaly firmy a jde o suverénně nejčastějí vůz i na nižších manažerských postech, do elegance a statusu manažerského auta ji stále něco chybělo. Nikdy ze sebe nedokázala úplně strhnout nálepku přerostlé, ale lacinější ségry Golfa. Po usednutí do testovaného kousku čtvrté generace Octavie Combi jsem tenhle pocit neměl ani v nejmenším. Octavia dospěla a Škodovka by mohla v tuhle chvíli klidně přestat vyrábět Superb.

Připadal jsem si jako za volantem moderního manažerského auta. Nejen díky designu interiéru a použitým materiálům, ale zejména díky naladění podvozku. Ten se totiž pohupuje přes drtivou většinu nerovností s komfortem luxusních aut. Jen občas jsem slyšel při přejezdu hlubších děr kopnutí do zadní nápravy a záplatované silnice interiér trochu rozvibrovaly.

Jenže brzy se zase projevila ta moje povaha a já se s novinkou vrhnul do zatáček nikoli jako rozvážný manažer, ale jako zastydlý puberťák, který celý život toužil jezdit rallye. A tady mě testovaná Octavia Combi potěšila možná ještě mnohem víc. I přes to, že se podvozek na můj vkus na okreskách občas až moc pohupoval, při vrhnutí se do prudké zatáčky se zachoval velmi elasticky a držel stopu způsobem až neuvěřitelným. Na titulní fotce celého článku můžete vidět, jak se mi podařilo zvednout zadní kolo, ale za volantem jsem nic takového vůbec nevnímal. Měl jsem neustálý pocit naprostého bezpečí a jistoty. Na jedné straně je to obdivuhodné, na druhé straně tím auto jasně dává najevo, že mu v první řadě nejde o souznění řidiče s vozovkou, ale o pohodlí. Přesto mě s ním projíždění zatáček bavilo a nemusel jsem se s ním vůbec prát.

Překvapil mě malý rozdíl v chování auta mezi krajními režimy Comfort a Sport u adaptivních tlumičů.

Velmi dospěle na mě nová Octavia Combi působila na dálnicích, i  když odhlučněním tady proti luxusním autům ještě malinko ztrácí. Naftový motor byl v kabině slyšet hlavně při vytáčení do otáček.

Dynamikou a silou mě dvoulitrový čtyřválec příjemně překvapil. Vůbec se nechoval přidušeně a tipnul bych mu mnohem vyšší výkon než 110 kW.

Spotřeba odpovídala údajům podle normy WLTP, která u ní udává údaje od 4,3 po 5,4 l. Běžným tempem se dá jezdit v pohodě pod pět litrů. Překvapilo ale, jak prudce vzrůstá při sportovnější jízdě. Dostali jsme se i nad 12 litrů, což bychom u dieselu nečekali. Podrobně si spotřeby v jednotlivých režimech jízdy rozebereme ve zvláštním článku.

Sedmistupňová automatická převodovka fungovala při běžné jízdě neprosto bezchybně. Většinou jsme vůbec nevěděli o tom, že řadí. Vše se ale změnilo v momentu, kdy jsme fotili průjezdy zatáčkou a já musel od zatáčky couvat, pak do ní prudce vyrazit kupředu, prolétnout ji, zabrzdit a znovu couvat. V tu chvíli se převodovka chovala tak, jak bych si představoval, že řídí aktivistka Greta. Naprosto zmateně, trhaně, nekoordinovaně.

Nejvíc mě ale při mé hodině za volantem (mimochodem ten dvouramenný je fakt krásný) vytočilo mazání krátkodobé spotřeby na palubním počítači. Úkon, který bych měl u starší octavie za dvě vteřiny vyřízený i uprostřed nejdivočejší jízdy, mi tady trval půl minuty a musel jsem kvůli němu zastavit. Údajně existují zkratky, na které jsem ale při prvním seznáme ní s autem nepřišel. Tlačítka a rolery za volantem jsou ale parádní.

Jo a dobře jsem si pokecal s ochotnou asistentkou Laurou. Myslím, že po mě trochu jede, starala se o mě jak o vlastního. Více na videu pod tímto textem.

Přebírám nový mladoboleslavský klenot a vyrážím na simulovaný metropolitní okruh, co má zhruba 15 kilometrů. I přes koronavirus špička vrcholí. Stojím v koloně kvůli havárii autobusu s nepozorným řidičem Audi Q7.

Všichni automaticky odvrací zrak od lidského neštěstí a pomačkaných plechů a  míří pohledy k mé nové Octavii. Popojíždějí, zastavují na mé úrovni a  fotí. Zdá se, že se paní Octavia líbí. Mě taky. Vyčítám jí pouze marketingově koncernovou stříbrnou barvu. Bílá nebo červená by jí slušela mnohem víc.

Uvnitř šokuje masivní palubní deska, sedím za volantem lehce utopen, což se mi, při mé výšce, moc často nestává. Na sklo promítá svá čísla a údaje head-up displej. Palubka v několika rovinách kombinuje řadu pečlivě zvolených materiálů nad kterými drží dozor obří obrazovka infotaimentu. Loketní opěrka super, sedadla jakbysmet.

Trochu mi vadí prázdnota, co zůstala po amputaci klasické páky voliče převodovky. Tu nahrazuje jakési mini-pádlo, co ve mě evokuje spíš než řízení videohru. Sunu se kupředu dvacítkou, třicítkou a trnu, do jakých výšek vyženu spotřebu.

Konečně se kolona rozjíždí a já pouštím z uzdy koně naftového dvoulitru. Příjemné a do sedaček zatlačující. Na voliči jízdních režimů dávám COMFORT a nechám se kolébat podvozkem, co se snaží vyrovnat s nástrahami opravovaných silnic.

Moc se mi líbí volant s pouhými dvěma rameny. Lehce se ale utápím v logice ovládání funkcí tlačítky, co na něj umístili. Bude to chtít cvik. Na první dobrou v čudlících plavu.

Dojem nemám jako z Octavie, ale jako ze Superbu. Myslím velikostně. Byť se nárůst rozměrů fakticky odehrál v rámci centimetrů, pocitově jde o  decimetry. Masivnost, co mě obklopuje, úplně přivolává verzi Scout a  pohon 4x4, kterou bych preferoval a favorizoval jsem ji i u předchozí generace.

Ani jsem se nerozkoukal a 15 kilometrů a moje půlhodinka jízdy uplynuly jak mávnutím kouzelného proutku. Na palubce svítí spotřeba pod 5 litrů.

Holka mladoboleslavská, moc se těším, až tě dostanu v rámci normálního týdenního testu. Užijeme si spolu. I když ne všechno se mi líbilo. Víc na přiloženém videu.