Royal Enfield Interceptor 650 s českým sidecarem Velorex tvoří ďábelsky přitažlivou kombinaci

Představte si auto, které nemá pravé přední kolo a všichni pasažéři sedí za sebou na levé straně. Tak nějak vypadá jízda na motorce s připojeným bočním vozíkem, kterému žádná motorista neřekne jinak než „sajda“ čili „sajdkára“ podle anglického „side car“, česky postranní vozík. Dnes už skoro zapomenutý dopravní prostředek se však díky tradiční firmě Velorex ze Žamberku v posledních letech vrací na domácí silnice, jakkoliv je jeho spatření v běžném provozu spíše hodno jevu zvanému fata morgana. Jako milovník všech motoristických perverzností jsem jej samozřejmě nemohl nevyzkoušet a nutno říct, že kombinace s indickým ingotem Royal Enfield Interpceptor jde Velorexu výborně k pleti.

Všechno to začalo už v roce 1956, kdy světlo světa spatřil dnes již legendární sidecar Velorex typ 560. Na dlouhé roky se tato  „lodička“ v typickém spojení s motocykly Jawa stala všestranným dopravním prostředkem. Uvezla manželku, babičku, děti, psa i materiál na stavbu domu. Do dnešního dne dochované Velorexy 560 jsou lahůdkou pro nadšené renovátory sběratele a v neposlední řadě i investicí. 

O něco modernější testovaný typ 563 je spolu s modely 562 a 565 dodnes základem výrobního programu žamberské firmy (nemá kromě jména nic společného s výrobou vozítek Velorex pro invalidy),  která se v roce 1992 transformovala z původního výrobního družstva. Hoši z Podhůří Orlických hor mají tvůrčí elán a dobré nápady. Tvrdí, že jejich „sajdku“ lze připojit prakticky k jakékoliv motorce, soudný člověk ale pochopí, že tak úplně jakákoliv to být nemůže - už jen proto, aby to nevypadalo nepatřičně. Toho se ovšem polotovární spojení s indickým Enfieldem rozhodně obávat nemusí, zvlášť, když se ještě motorka s vozíkem zvládne sladit i barevně jako v našem případě.

Ještě než se vrhneme za řídítka resp. do útrob  „lodičky“, povíme si krátce něco o technice.  Loďka sidecaru spočívá na trubkovém rámu je sestavena ze dvou laminátových dílů. Černý spodní díl má strukturovaný povrch odolný proti odlétajícím kamínkům. Vrchní díl a blatník je standardně lakován černou barvou nebo podle přání zákazníka. Odpružení  zajišťuje kyvná vidlice s progresivním tlumičem pérování s nastavením tuhosti. 16" kolo může mít, ale v našem případě nemělo bubnovou brzdu, ač to tak na snímcích vypadá. Ale opravdu tam nebyla. Zato nechybělo závaží poněkud sklidňující jízdní vlastnosti.

Sidecar je uvnitř vybaven prémiovým interiérem z prošívané syntetické kůže s vnitřními kapsami, odnímatelným podlahovým kobercem, opěrkou na nohy, madlem, 2x USB porty, 12V zásuvkou pro nabíjení elektroniky a LED osvětlením interiéru. Za sedadlem se nachází uzamykatelný zavazadlový prostor o objemu 55 l s odkládací kapsou, kobercem a LED osvětlením. Dále nechybí nízké plexi, předním ochranný rám, velká stupačka pro snazší nastupování a voděodolný zákryt vstupního otvoru. K mání je i  „boudička“, ve které je možné cestovat za deště. Pohodlné sedátko může být za příplatek vyhřívané.

Také  „tažný kůň“ vypadá přesně tak, jak správný retrostroj vypadat má, čili co nejúčelněji a přitom krásně. Royalu Enfield Interceptor 650 k tomu kromě širokých řídítek a kulatého světlometu stačí nepříliš pohodlné dvousedlo a po dvou výfucích a tlumících jednotkách na každé straně. Nechybí samozřejmě kola s drátěným výpletem a nevelkou šíří plášťů. 

Mezi nohami jezdce trůní na pohled impozantní vzduchový čtyřtaktní "twin", kterému byste od oka řekli víc než jeho 650 cm3. S výkonem 47 k a točivým momentem 32 Nm se i se sidecarem příjemně sbírá už z nízkých otáček a od 2500 ot./min už energicky zatahuje prakticky až do maxima okolo 7000 otáček. Záleží ale samozřejmě na zátěži - prázdná souprava motorky s vozíkem váží rovné tři metráky, uveze ale skoro jednou tolik, plných 280 kilo.

Běh koňského stáda se daří dobře usměrnit díky šestistupňové (první u Royal Enfield) skříni. Kvalty jsou poměrně těsně poskládané, takže se mi čas od času stalo, že už jsem měl hotovo, po pár kilometrech jsem si ale náhodně všiml, že jedu jen na pětku. Nádrž pojme 12,5 litru benzinu, což není nic moc, ale za krásu se holt musí trpět.

Jízda na motorce se  „sajdkou“ má tolik specifik, že by to klidně sneslo zákonný požadavek na speciální řidičské oprávnění. Pravda je ale taková, že jezdit s oficiálním výrazivem řečeným  „přípojným vozíkem“ je legální s klasickými „ačkovými“ papíry a nikoho pranic nezajímá, co nebo koho a jak v něm vozíte. Klidně tedy nemluvně nebo psa. Je to spíš o zdravém rozumu a odpovědnosti jezdce. Silnice prostě není sidecar cross, i když to tak někdy vypadá...

Už na prvních metrech diagnostikuji, že základní vlastností jízdy s  „lodičkou“ je touha soupravy jet neustále někam jinam, než by si přál jezdec, což vyžaduje tu menší a tu větší souboj s fyzikálními silami působícími ze všech možných i nemožných stran do řídítek. K dispozici je sice nastavitelný tlumič řízení, ale z principu věci motorku se sidecarem úplně precizně nikdy ovládnout nelze, takže jízdní styl působí za všech okolností poněkud rozevlátě.

Na rozdíl od sólo motorky, kde stroji řídítky dáváte prakticky jenom impulzy k zatočení a zbytek řeší míra náklonu, musíte se „sajdkou“ zatáčet hezky klasicky otáčením řídítky do požadovaného směru. Je to vždy trochu boj, který má dvě základní proměnné podle toho na kterou stranu zatáčíte a kolik vezete lidí. Zatímco s prázdným vozíkem je jízda doprava věru „na srdce“ a velmi často se zvednutým kolem lodičky, při jeho obsazení dospělým chlapem se karta obrací a zvláště šikovný „mitfára“, který pomůže s vyvažováním může průjezdy pravých oblouků zrychlit klidně o 50 %. Naopak doleva se potom točí o poznání víc ztuha, motorka se ale zase má o co opřít. To, že už je opřená moc, poznáte podle hrabajícího hnaného kola.

Odpružení s malými zdvihy je spiše tvrdé a různé odskoky některého ze třech kol nejsou vzácností a už vůbec ne příjemné.

Také brzdění je velmi zábavnou disciplínou zvláště, když si uvědomíte, že brzdy má pouze motorka. Naložený i nenaložený sidecar se vás tudíž při zpomalování snaží permanentně předjet, což opět vyvolává značný tlak na řízení. Brzdy naštěstí Enfield nemá nijak zvlášť ostré, takže lze docela dobře předvídat, kam vás to potáhne. Vše je to samozřejmě ještě mnohem víc vzrušující v dlážděné zatáčce a na mokru. Onomu trochu násilnickému způsobu jízdy se zkrátka musíte přizpůsobit a prát se se strojem jen do určité míry. Potom vás bude „sajdkára“ zaručeně bavit.

A jak se vlastně jezdí v samotné lodičce? Je to překvapivě příjemné! Dovnitř se vstupuje či spíše leze jako za onen pověstný kulomet vrchního Vrány, jakmile jsem ale svých 185 cm vsoukal do útrob, cítil jsem se nečekaně pohodlně i vcelku bezpečně. To samozřejmě jen do chvíle, než jsme s kamarádem za řídítky vyrazili do pražského provozu a já se po jednom takovém povedeném brzdění málem octnul pod autobusem.

Každopádně si lze hezky natáhnout nohy, schovat hlavu za větrný štítek a jen tak si odpočívat. Vnímat zvuky motoru, pozorovat práci jezdce i podvozku motorky, prostě se jen kochat. Práci za vás udělá ten co řídí včetně chytání much, kamínků nebo dešťových kapek do frontální části těla. A ten vítr! Chudák řidič... Jenže, když se rychlost přehoupne přes stovku a vy jste pár centimetrů nad zemí a stejně tak daleko od  „pangejtu“, člověk si říká, že by to řízení zase tak špatné být nemuselo. Ať se bojí zase ten druhý. Více než 120 km/h jsme každopádně nezkoušeli, ač by na to Enfield nepochybně sílu měl.

Anebo třetí. Ještě jsme totiž nemluvili o cestujícím, který sedí klasicky za řidičem motorky. Jeho pozice ale nese skoro samá negativa. Je nejméně pohodlná a nejméně zábavná, jediné, co člověka může trochu těšit, je fakt, že sedí poněkud za pasažérem v sajdkáře a může ho tedy třeba zezadu držet za krk nebo mrskat francouzákem po hlavě nebo co já vím.

Musím se přiznat, že jezdění se sidecaru se zcela suverénně zařadilo do čestného panteonu mých zážitků s motorkami. Rád se učím novým věcem a přesně o tom život se  „sajdkou“ je. Žádná jízda není stejná a donutilovské  „Furt ve střehu“ tady není prázdnou frází.

A ty pohledy lidí kolem...  Zejména chodci střední a starší generace se na ulicích po dlouho neviděné soupravě zasněně ohlížejí, jakoby právě spatřili kus svého dávno odjetého vlaku s mládím. Inu, romantické to bylo. Za 364 990 Kč dostanete opravdu hodně zážitků, které vám jiný dopravní prostředek nedá, otázka ale je, jestli je chcete, protože skoro všechny dopravní prostředky jsou pohodlnější a praktičtější než tento. Sidecary prostě vznikly v jiných časech a pro zcela prozaické přepravní úkoly, na které už je dnes nikdo nepotřebuje. Dnešní čirá zábava s nimi je ale moc dobrou protihodnotou za všechny ty útrapy.