Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že budu po pobřeží Řecka jezdit na motorce, která váží skoro 400 kilogramů, a bude mě to bavit, nevěřil bych mu. Jenže Harley-Davidson mě pozval na mezinárodní prezentaci svých nových modelů a já na to kývl, přestože mi americký výrobce byl vždy cizí. Jsem fanda lehkých sportovních motorek a nikdy jsem si neuměl představit, že by mi v garáži stál chopper nebo cruiser. Avšak jak se říká, dokud to nezkusíš, nevíš...
Dal jsem tedy předsudky stranou a odletěl do Atén, kde na mě čekala takřka celá modelová řada Harley-Davidson. Od základního Nightsteru po obrovský Street Glide a nechyběl tu dokonce ani ikonický Fat Boy, kterého jsem znal z kultovního filmu Terminátor 2.
Moc dobře jsem si ale uvědomoval, že nejsem Arnold Schwarzenegger a největší motorka, na které jsem kdy seděl, byla Moto Guzzi TT 85. Neměl jsem tak odvahu si hned sednout na obrovský Street Glide nebo neohrabaný Breakout. Na prvních 100 kilometrů po malebné řecké krajině jsem si proto vybral Pan Americu Special. To je velmi sympatické cestovní enduro, které americký výrobce poprvé představil v roce 2021 a mně se vždy líbilo.
Skalní fanoušci značky tvrdí, že to není pravý Harley. To je možná trošku pravda, ale já vám mohu pouze říct, že je to skvělá motorka. Jen si vezměte ty parametry: Srdcem amerického cestovního endura je moderní vodou chlazený vidlicový dvouválec Revolution Max 1250 s objemem 1252 kubíků.
Má 150 koní v 8750 otáčkách za minutu a točivý moment 128 Nm, který je dostupný při 6 750 ot./min. To znamená, že výkonová křivka je příjemně vyvážená, takže motor se ochotně sbírá odspodu a nahoře neztrácí dech. Zároveň se mi líbí, že vodou chlazený vidlicový dvouválec má svůj jedinečný charakter. Každé přidání plynu tak bylo zážitkem, který doprovázel příjemný oduševnělý zvuk.
O žehlení nerovností se stará semiaktivní podvozek, jehož tuhost jsem si mohl přizpůsobovat pomocí jízdních režimů. Výsledek byl famózní. Pan America mi na nerovné silnici dopřávala nadstandardní komfort a v zatáčkách potřebnou stabilitu.
Moji zkušení kolegové pak u oběda říkali, že je to bezpochyby ten nejlépe jezdící model, který kdy americká značka vyrobila. To se mně v ten moment hodnotilo dost špatně, když to byla první motorka, na které jsem od H-D seděl. Musím ale uznat, že to bylo opravdu příjemné svezení a k Pan Americe nemám žádné výhrady.
Já ale do Řecka přijel hlavně kvůli tomu, abych si vyzkoušel čistokrevné americké motocykly, které mi do žil naperou testosteron. Takže po obědové pauze jsem odložil cestovní enduro a nasedl na mašinu jménem Fat Boy. To je motorka, na které se ve filmu Terminátor 2: Den zúčtování proháněl s brokovnicí v ruce Arnold Schwarzenegger. A je jedno, jestli je na filmovém plátně nebo v reálném světě, z tohohle stroje jde obrovský respekt.
Je gigantický, masivní a jistým způsobem šílený. Pojmenování Fat Boy je opravdu výstižné, jelikož všechno na této motorce je dvakrát tlustší, než je běžné. Ať už to je přední vidlice, palivová nádrž, ráfky nebo zadní pneumatika. To se samozřejmě podepisuje na hmotnosti. Tenhle americký cvalík váží poctivých 315 kilo.
Aby vůbec takový mastodont mohl brázdit silnice, potřebuje k tomu silný motor, a ten Harley-Davidson samozřejmě má. V útrobách Fat Boye se nachází ikonický vzduchem chlazený (vodou dochlazovaný) vidlicový dvouválec Milwaukee-Eight 117, který se chlubí výkonem 103 koní a mamutím točivým momentem 168 Nm.
A síla je to, co téhle motorce rozhodně nechybí. Díky obrovskému „krouťáku“ Fat Boy jede jako utržený ze řetězu. Je to ale úplně jiný pocit, než který jsem doposud znal u jiných motocyklů. Vše se odehrává v nízkých otáčkách, přičemž ten největší zátah přichází už ve 3 000 ot./min.
Hodně specifické jsou také jízdní vlastnosti, které jsou ovlivněné širokou zadní gumou. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, jak s Fat Boyem jezdit. Přimět ho zatočit je zkrátka složitější. Zároveň jsem měl strach, abych si v zatáčce neškrtl stupačkami o zem, jelikož jsou jen kousek nad silnicí. Jakmile jsem ale pochopil, jak s motorkou zacházet, jízdu jsem si nesmírně užíval.
Cítil jsem se jako král silnic. K radosti jsem navíc nepotřeboval neustále otáčet heftem. Jen jsem si tak brblal po krásné řecké krajině, kochal se přírodou a užíval krásný den ve společnosti Harley-Davidson.
Kdybych to měl nějak sesumírovat, tak Fat Boy je motorka, jaká žádná jiná. Takto unikátní zážitek jsem za řídítky doposud neměl. Jakmile jsem na masivní Harley nasedl, měl jsem pocit, jako kdybych právě dostal testosteronovou injekci. Nejde to ani pořádně popsat, to chce zažít!
Po této zkušenosti jsem si myslel, že už nic lepšího přijít nemůže. Jenže pak mi bylo nabídnuto, abych vyzkoušel modely, kterým jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Mám na mysli velké cestovní touringy Road Glide a Street Glide. Nikdy jsem nechápal, proč by si někdo podobný typ motorky koupil. Vždyť to váží skoro 400 kilogramů, je to pomalu velké jako městské auto a musí to mít přece naprosto příšerné jízdní vlastnosti. K tomu to stojí milion! Nakonec jsem ale nabídce podlehl a sedl si na ten vůbec nejtěžší stroj, který Harley-Davidson nabízí - Street Glide Ultra.
To je bagger s takzvanou „batwing“ kapotáží, který pohání stejný motor jako Fat Boy, tedy dvouválec Milwaukee-Eight 117 s výkonem 105 koní a točivým momentem 176 Nm. Jenže tahle mašina není pouze o stylu, ale především o komfortu. Jakmile jsem ujel prvních několik kilometrů, ihned jsem si uvědomil, že tohle je ta vůbec nejpohodlnější motorka, kterou jsem kdy řídil, ale zároveň i ta nejzvláštnější.
Vlastně jsem neměl pocit, jako bych jel na motocyklu. Seděl jsem na pohodlném sedle, před sebou jsem měl obrovský displej jako v autě, do uší mi hrály písničky z velkých reproduktorů v kapotáži a přes široký přední štít na mě vůbec nefoukalo. Zároveň jsem měl za zády tři boxy a sedlo pro spolujezdce, které spíše připomínalo královské křeslo.
A jízdní vlastnosti? Street Glide Ultra jede jako na obláčku, motor je kultivovaný a motorka se až překvapivě lehce ovládá. Jakmile jsem se rozjel, váha obrovského Harleye jakoby zmizela a byla cítit pouze při brzdění. Nicméně v zatáčkách jsem byl naprosto unešený z toho, jak takto obrovský stroj umí být ovladatelný a lehkonohý. Byla to zkrátka ta nejpohodovější jízda, kterou jsem kdy na jednostopém vozidle zažil.
Myslel jsem si, že jsem našel svého favorita. Jenže pak jsem z modelu Street Glide přesedl na velmi podobný, ale v pár detailech rozdílný Road Glide. Je to také obrovský bagger s motorem Milwaukee-Eight 117, ale má kompaktnější přední kapotáž, vyšší řídítka a sedí se na něm více jako na chopperu. Já měl navíc verzi s hlasitými výfuky, což už tak charismatickému vidlicovému dvouválci dodávalo extra koření.
A výsledek? Nejlepší zážitek z výletu do Řecka. S Road Glide jsem jel po klikaté silnici podél pobřeží a nemyslím si, že bych si tuto cestu na nějaké jiné motorce užil více. Spároval jsem si telefon s infotainmentem, pustil jsem si staré americké hudební hity, zapnul si hlasitý režim výfuku a užíval si krásné krajiny. Cítil jsem se jako král silnic. Pouze já a skvěle fungující stroj. Road Glide mě naprosto pohltil a v tu chvíli jsem si uvědomil, že motorky nemusí být pouze o rychlosti a adrenalinu. Jízda na těchto obrovských a silných motorkách je hlavně o pocitu svobody.
Pokud to shrnu, tak moje předsudky o tom, že jsou baggery neohrabané a špatně ovladatelné, byly zcela mylné. Přestože váží jako dvě sportovní motorky dohromady, umí svou hmotnost neskutečně dobře maskovat, ochotně zatáčejí a poskytují pro mě dosud neobjevenou úroveň komfortu. Takže už chápu, proč lidé o motocyklech Harley-Davidson básní a proč je kolem této značky tak silná komunita. Tyto stroje mají své obrovské kouzlo!
