Lukáš Pešek nově testuje motorky pro televizní Autosalon. Nebude jezdit kilometry po zadním kole

Televizní pořad Autosalon získal výraznou posilu. Motocykly pro něj nově vedle Pepy "Sršně" Šilera testuje i Lukáš Pešek, nejúspěšnější český motocyklový závodník tohoto tisíciletí. Lukáše jsme nejen na toto téma vyzpovídali.

Měl jste někdy ambice dělat práci televizního moderátora, nebo reportéra?
Ambice ne, ale ta myšlenka mě někdy v minulosti napadla.

A realizovala se aspoň částečně?
Úplně oficiálně jsem to nedělal, ale v minulosti jsem testoval různé motorky a dělaly se z toho články do časopisů. Zpětná vazba byla docela dobrá. Údajně to bylo něco jiného, než na co byli lidé zvyklí, takže mě napadlo, že bych podobnou práci mohl dělat. Ale ne, že bych se za tím hnal jako za nějakým velkým cílem.

Jak jste nahlížel na povolání novináře, když jste byl na druhé straně barikády?
Mě novináři nikdy nevadili. Bral jsem je jako součást mé práce a záliby, takže jsem s nimi neměl problém.

Jak se vám líbí před kamerou?
Je to těžší, než jsem si myslel. Celý život jsem byl zvyklý novinářům odpovídat, což jsou přirozené a jednoduché reakce, ale teď jsem ve fázi, že ten text musím vymýšlet a to je úplně jiná role – a mnohem složitější.

Musel jste překonávat trému?
Tréma tam je, trochu jiná než na závodech. Nejsem si v tom úplně jistý, protože ještě nemám zkušenosti. S každým dalším natáčecím dnem mám pocit, že je to lepší. Věřím, že se to naučím tak, aby to bylo pro diváka koukatelné.

Emoce jste vždy spíše kontroloval, v televizi je ale moderátoři přihrávají, aby byli zajímavější. Naučil jste se to?
Na to nejsem úplně správný typ a nevím, jestli někdy budu. Myslím, že dokážu dát reálné a profesionální postřehy, což by mohlo snad někoho zaujmout víc než hrané emoce. Nemám v plánu hrát nějaké role, chci si zachovat svůj projev a svou tvář, kterou jsem si léta budoval a spíš budu doufat, že diváky zaujmu takový, jaký jsem.

Jak těžké je mluvit do mikrofonu při jízdě a sdělovat svoje postřehy?
S tím problém nemám, protože komunikátor v přilbě používám i v motoškole. Je to pro mne přirozené.

Jste připraven na to, že vás budou diváci srovnávat se Sršněm? 
Asi jo, ale neřeším to. Jsme každý úplně jiný. Jak jsem řekl – neplánuju něco hrát a někoho napodobovat. Chci být sám sebou a dělat to, co jsem dělal celý život. Určitě nebudu jezdit kilometry po předním, nebo po zadním kole. Mě tyhle věci nikdy moc nebavily, spíš jsem byl zvyklý jezdit na plynulost a čas, porovnávat se s časy ostatních.

A umíte jezdit po předním i po zadním?
Po zadním obstojně, po předním žádný velký profík nejsem.

Jaký typ motorek byste testoval nejraději?
Líbí se mi, že si vyzkouším všechny možné motorky, které jsem nikdy v životě netestoval. A navíc budu muset dát nějakou odbornou recenzi a vnímat, co ta motorka dělá.

Jaký je váš názor na elektrické motorky?
Nejsem toho fanoušek. Jsem odkojený na benzinu a na dvoutaktech, takže jakmile to nevrčí, tak to zatím není nic pro mě, ale uvidíme, co doba přinese. Třeba elektrický harley nebyl úplně špatný, asi nejsportovnější harley, který jsem kdy řídil.

Jaký je váš vztah ke čtyřkolkám, případně autům?
Auta mám moc rád, jsem vášnivý řidič. Vůbec nejsem čistokrevný motorkář. Když mám někam jet, jedu raději autem. Na motorce trávím čas v práci. Čtyřkolky úplně nevyhledávám, když už má mít něco řídítka, tak dvě kola.

Co považujete za největší úspěch své kariéry?
Hlavně to, že jsem ji přežil ve zdraví a nemám v sobě žádný kus železa, to není úplně standardní. Bylo to nahoru dolů, ale mělo to nějaký příběh a na celou kariéru se dívám pozitivně. Dva nejlepší závody byly, když jsem poprvé v životě vyhrál v mistrovství světa, a druhá meta byla, když jsem v Brně před desítkami tisíc diváků dojel třetí.

Tam jste ale kus toho železa v sobě měl… (zranil se, když lezl na plot k fanouškům - pozn. red.)
To jo, ale jen chvíli ve stehně.

Kde nastal ten zlom, že se vám najednou začalo v sezónách 2006 a 2007 tak dařit?
Šlo o výsledek dlouhodobé práce. Podepsal jsem smlouvu v továrním týmu, dostal dobrý stroj, na kterém se dalo jet rychle. Hlava na to samozřejmě má také vliv, ale já věřil celou dobu, že na to mám jezdit s těmi nejlepšími, jinak by nemělo cenu to dělat. Najednou jsem dostal takovou motorku, že jsem sice dělal pořád to samé, co předtím, ale rychlost byla najednou úplně jiná. S tím rostlo sebevědomí a přicházely výsledky. Věřil jsem si najednou na věci, na které předtím tolik ne.

Čeho by chtěl v životě ještě dosáhnout?
Chtěl bych vychovat svého nástupce, který by navázal na moje výsledky v mistrovství světa a ideálně je ještě překonal. Jinak nějaké vnitřní cíle mám ve všem, co dělám, ale ty nechci nikomu sdělovat.

Jak se daří vaší motoškole a jak moc do ní zasáhl Covid?
Daří se nám dobře, nikdy bych nečekal, než jsem to začal dělat, že po tom bude taková poptávka. Covid nás zasáhl už v první vlně. Ustřihli mi nějaký příjem, ale pomohlo mi, že jsem si odpočinul a nějak jsme to přežili. Teď jsme ve stejné fázi, protože jsme zavření, ale zatím nás to úplně nelimituje, protože každý rok máme v říjnu zavřeno a připravujeme se na zimní sezonu. Zatím nás tahle vlna úplně nepostihla, ale pokud by měla trvat v listopadu a prosinci, tak to nebude úplně příjemné.

Baví vás víc připravovat děti, nebo dospělé?
Jak kdy, ale samozřejmě s dětmi je to srdcovka. Děti nad ničím nepřemýšlí a důvěřují, tak to jde rychle dopředu. S dospěláky je to složitější. Ti už mají na vše svůj názor a ve všem hledají svou logiku, a pak nám to trvá všechno déle, než by muselo.

Říkáte, že nejrizikovější skupina motorkářů je 35 až 50 let. Chlapi, kteří dříve jezdili na fichtlech a simsonech, a teď si za peníze, které vydělali, koupili silné motorky a mají pocit, že na nich umí jezdit.
To není jen můj názor, ale i studie ministerstva dopravy a BESIPu. Lidí v motoškole vídám kvanta a tenhle model je častý.

Stane se, že tam máte člověka s tak velkým egem, který si myslí, že toho ví o ježdění na motorce víc než člověk, jenž vyhrál mistrovství světa?
Tak těch tam máme tak sedmdesát procent. Naštěstí jen do první jízdy.