Jezdili jsme autem v pelotonu Tour de France. Je to adrenalinová rallye

Ve Škodě Enyaq 85x a vrtulníku jsme na vlastní kůži zažili 18. etapu letošní Tour de France. Společníky nám dělali bývalí profesionální cyklisté Jiří Ježek a Zdeněk Štybar, auto řídil další vysloužilý závodník Paul Moucheraud. Gumy hvízdaly, nechyběly ani kontakty s cyklisty v pelotonu.

Zelená Škoda Enyaq, ve které sedíme, se řítí z kopce do údolí, kterým pojedou cyklisté absolvující 18. etapu letošní Tour de France z Gapu do Barcelonette. Gumy kvílí, serpentina střídá serpentinu, náklon střídá náklon, akcelerace deceleraci. Volantem kroutí Paul Moucheraud, bývalý profesionální cyklista a účastník Tour de France, ale také vysloužilý profesionální lyžař a dnes manažer lyžařské školy ve Val Thorens. 

„Je to v pohodě?“ táže se starostlivě, když vidí, jak se v interiéru auta zmítáme a držíme madel a sedadel.

„Jasně Paule, málokterému řidiči na sedadle spolujezdce věřím, ale když vidím, jak auto vnímáš a pracuješ s jeho hmotností, náklony a pohonem všech kol, nemám vůbec strach. Připadám si jak se Sebastianem Loebem nebo Carlosem Sainzem,“ lichotím mu. Začervená se, vděčně se usměje a za odměnu zvýší tempo. Parťáci ze zadních sedadel mě proklínají.

I díky tomu jsme ale v dostatečném časovém předstihu na startu etapy a máme dost času projít se startovní vesničkou a paddockem. Pro vstup do nich je potřeba speciální akreditace. Uvnitř vesničky se cyklistický fanda i naprostý amatér dozví spoustu zajímavých věcí z historie i současnosti Tour de France. Nechybí ale ani stánky s lokálními dobrotami, které se tu rozdávají a nalévají zdarma. Ochutnávám famózní kuřecí paličky i skvělá bílá vína od vinařů z Provence.

V paddocku se pro změnu můžeme potkat s cyklisty a jejich mechaniky nebo týmovými šéfy. Tady je atmosféra o dost nervóznější, protože mezi týmy řádí Covid, takže musíme mít nasazené roušky. Málokdo by se s námi asi chtěl bavit, ale máme s sebou Zdeňka Štybara, který většinu jezdců zná a kamarádí se s nimi, takže povzbudíme Remco Evenepoela nebo Jana Hirta.

To už nás Paul žene k autu, protože musíme vyrazit s předstihem před pelotonem. Zastavujeme kousek za kilometrem 0, což je místo, odkud se po krátké zaváděcí jízdě z města může závodit. Paul nás vysadí a jede pryč, ale na kopci na nás mávají rotory čtyři vrtulníky, takže tušíme, co bude následovat. Za chvíli se přežene peloton, skáčeme do helikoptér a ve formaci sledujeme z výšky rodící se únik dne. Nádhera! I když cyklisté šlapou jako diví, tak jim po chvíli jejich sledování rychle uletíme a sedáme asi dvacet minut před nimi. Paul nás znovu nabírá a čeká nás seznamování se s dnešní etapou před pelotonem. 

Kdo to nezažil, neuvěří, jaký je pro Francii Tour de France fenomén. Většina ze 180 km této etapy je totiž obklopena fanoušky, kteří si to užívají. Mávají i nám. Paul na ně troubí upraveným klaksonem Enyaqu do tónů typických pro povzbuzování na Tour. „Normálně je takový klakson i ve Francii zakázaný, ale k Tour to prostě patří a nikdo to neřeší,“ říká Paul.

Fanoušci z celé Evropy tu posedávají u svých obytných aut, která musí zaparkovat na těch nejzajímavějších místech dny předem. Přijíždějí celé rodiny z okolních vesnic na starobylých traktorech s valníky. Vlají vlajky mnoha států včetně těch českých. Všichni se usmívají, tleskají, zpívají, křičí, hrají na různé hudební nástroje. Člověk si tu připadá spíš jak na hudebním festivalu, než na trati sportovního závodu.

Početný únik získává před pelotonem s hlavními hvězdami čím dál větší náskok, takže máme šťastný den. Paul čeká, až se únik přežene a vmezeří se mezi něj a peloton. Je to v pohodě, protože rozdíl činí více než deset minut. Čas od času někdo z vedoucí skupinky odpadne. Zdeněk Štybar na své bývalé kolegy volá, povzbuzuje je, podává jim z auta pití, debatuje s nimi. Paul samozřejmě musí jet tak šikovně, aby jezdce neohrozil, což v klikatých zatáčkách a sjezdech, ve kterých se často cyklisté řítí rychleji než šedesátkou, není vůbec snadné. „I proto jsme chtěli, aby za volanty našich aut jezdili bývalí cyklisté. Zároveň je to super pro image,“ vysvětluje Jirka Ježek, který patří mezi ambasadory projektu We Love Cycling, díky němuž tu jsme.

Jednu chvíli se dokonce na dohled přiblížíme vedoucí skupině. Brzy ale musíme místo přepustit doprovodným vozům jednotlivých týmů, jejichž jezdci v úniku převládají. Dobrá polovina z nich používá škodovky, nejčastěji superby plug-in hybridy a enyaqy. Elektrifikace u kolony doprovodných aut rok od roku roste. Samozřejmě pro cyklisty je ideální, když nemusejí čichat žádné zplodiny.

Za vedoucí skupinou se vezeme až do konce etapy v Barcelonette, ještě z tribuny stíháme dojezd hlavního pole se všemi favority. Na zpáteční cestě se všichni rozpovídají o autech. Paul mi líčí, jak ho otec ve francouzských alpách učil řídit už od 12 let. „Normálně si sedl vedle mě a nechal mě řídit. Tak mi věřil. Jednou jsem takhle v zatáčce potkal svoji třídní učitelku a to byl velký průšvih. Hlavně pro tátu,“ směje se. Jeho otec Maurice získal v cyklistice zlatou olympijskou medaili.

Šestinásobný paralympijský vítěz Jirka Ježek autům moc neholduje. „To spíš moje žena Soňa, ta si koupila Mazdu MX-5 a tráví s ní spoustu volného času. Většinou jsem nechával řídit ji, ale co máme Škodu Enyaq, tak se o řízení pereme. Baví mě to její zrychlení,“ popisuje.

To trojnásobný mistr světa v cyklokrosu a vítěz etapy Tour de France Zdeněk Štybar patří mezi velké automobilové nadšence. „Nejvíc sice jezdím kodiaqem, ale čas od času se rád svezu sportovními auty a na německých dálnicích zkouším, co dokáží,“ usmívá se šibalsky sportovec, který střídavě bydlí v Česku, Belgii a na Mallorce.

Zažít etapu Tour de France, tak jak jsme ji zažili my, není tak jednoduché, ale ani nemožné. Stačí být dobrým zákazníkem některého z dealerů škodovek, kteří od centrály dostávají omezený počet míst na tento program. Probíhá u všech etap Tour de France, jíž je Škoda Auto letos už 21. rokem sponzorem.