Diváky na Tour de France lákají čím dál víc bizarní auta než slavní cyklisté

Tour de France, to je fenomén nejen ve Francii, ale u všech fandů cyklistiky po celém světě. Jenže legendární etapový závod přitahuje miliony lidí z celého světa k trati i kvůli automobilům, nebo spíš kvůli něčemu, co se jim vzdáleně podobá.

Už před 15 lety zveřejnila francouzská média překvapivé výsledky průzkumu, podle kterého se čtyřicet procent diváků přijde podívat na Tour de France zejména kvůli koloně alegorických vozů, která je předvojem cyklistického pelotonu. Tři roky starý článek na webu WeLoveCycling píše dokonce o 47 procentech. Podle letošní osobní zkušenosti autora tohoto článků může být toto číslo ještě vyšší. A není se čemu divit.

Zatímco peloton Tour de France, pokud jede pohromadě, profrčí kolem obecenstva během několika vteřin, konvoj s alegorickými vozy je míjí několik desítek minut a prší z něj drobné dárky. Bonbóny, keksy, plechovky s pitím, kloboučky, cyklistické dresy, ledvinky, otvíráky, malí plyšáci a bůhví co ještě. Diváci podél trati se na dárky lačně vrhají, a následně s nimi mezi sebou obchodují. Kolegovi z konkurenčního vydavatelství se například podařilo vykšeftovat světle zelený klobouček Škoda za ledvinku Continental.

Přitažlivost konvoje spočívá i v nápaditosti alegorických vozů a přítomnosti populárních (zejména frankofonních) zpěváků či herců na jejich pódiích. Nechybí ani vnadné hostesky. Z reproduktorů se line hlasitá hudba a zvukové efekty, které mají přilákat co nejvíc pozornosti. Díky interakci s převážně lehce opilými diváky vzniká zábavná atmosféra tolik typická pro Tour de France.

Reklamní karavana je přitom zajímavá i pro milovníky aut. Kromě spousty rozeznatelných automobilových novinek a legendárních francouzských youngtimerů totiž nabízí i výtvory, které nikde jinde na silnicích nepotkáte. Pokochat se jimi můžete v galerii pod tímto textem.

Reklamní karavana vznikla už v roce 1930 a vymyslel ji zakladatel Tour de France Henry Desgrange, když přemýšlel, jak zaplatit zajímavý nápad. Chtěl totiž slavný závod zatraktivnit po celém světě tím, že v něm nebudou soutěžit jezdci pod hlavičkami privátních stájí, ale národních týmů. A to na identických kolech, aby měli všichni rovné podmínky. Myšlenka bohulibá, atraktivní, leč drahá, protože tím pádem museli organizátoři platit cyklisty sami.

A tak Desgrange vymyslí reklamní karavanu, která jede jako předvoj samotného závodu, a podél trati, samozřejmě za tučný poplatek organizátorům, propaguje firmy a jejich výrobky. Úspěch této myšlenky je okamžitý. Před cyklisty vrčí stroje lákající na potraviny, drogerii nebo budíky. Výrobce čokolády Menier rozdá hned v roce 1930 půl milionu tabulek.

V dalších letech se sice Tour vrátí k současnému systému soutěžení mezi privátními stájemi, reklamní karavana ale zůstává a patří mezi základní pilíře příjmů organizátorů. Neustále se rozrůstá. V roce 1977 čítá 107 vozů, v rekordním roce 2006 už neuvěřitelných 219 aut, která vytvořila kolonu dlouhou 20 kilometrů. Trvá tři čtvrtě hodiny, než projedou všechna auta. V posledních ročnících se počet alegorických vozů redukuje. Například v roce 2020 jich jelo 160, o které se staralo 600 lidí ze 31 firem a institucí. Konvoj měřil 10 kilometrů a rozdal mezi diváky víc než 15 milionů dárků. Tour de France odhadem sleduje přímo u trati každý rok deset až 12 milionů přihlížejících. Zájemce musí podle odhadů WeLoveCycling zaplatit za místo v karavaně 250 tisíc eur, tedy šest milionů korun.

V posledních letech se myslí čím dál víc na ekologii, takže auta s benzinovým a naftovým motorem jsou vytlačována elektromobily. A dárky se rozhazují v ekologičtějších obalech – například v papírových pytlících místo plastových.

Atmosféru kolem trati jsme si užili na vlastní kůži, když jsme v doprovodu vítěze Tour de France z roku 2010 Andyho Schlecka absolvovali na kolech posledních čtyřicet kilometrů předposlední etapy letošního ročníku. Zdolali jsme tak dvě závěrečná stoupání závodu na Petit Ballon (9,3 km s průměrným sklonem 8,1 procenta) a Col du Platzerwasel (7,1 km, 8,4 procent) ohodnocená jako vrchařské prémie první kategorie.

„Dokud vnímáš diváky podél tratu, nedáváš do toho všechno,“ hecuje mě Andy. 

No jo, jenže jak je nevnímat, když ti borec z deseti centimetrů ječí do obličeje, že od něj můžeš za 50 eur koupit dávku kokainu. Za další zatáčkou mi chlapeček stříkne do obličeje vodu z dětské pistolky. Ale slušně se předtím zeptá, jestli může. Můžeš, vždyť je vedro jako v pekle. 

Kousek dál čert řinčí řetězy a hrozí mi trojzubcem. Z gigantických reproduktorů duní motivační „tuc tuc“. A hlavně kvůli zelenému dresu Škodovky, který mám na sobě, na mě tisíce lidí neustále křičí „Allez Jasper!“, protože stejný trikot obléká i lídr bodovací soutěže Jasper Philipsen. To potom člověk na ty příšerné kopce vyletí, jako by měl v zádech uragán. Tedy pokud se mu do předního kola nezaplete větrovka, kterou silný boční vítr odvane nepozornému divákovi. Ano, i to jsem na stoupání ve Vogézách zažil. Na jednu stranu člověk tu atmosféru cyklistům závidí, na druhou si o nich myslí o to víc, jací to jsou hrdinové.