Zlatá devadesátá: Fiat Tipo 1.4 byl úplně obyčejný hatchback. Ale i takové auto může mít člověk rád

Fiat Tipo byl po revoluci často vídaný automobil na našich silnicích. Italská automobilka tento model představila v roce 1988 a nedlouho poté si Tipo odneslo ocenění Car of the Year 1989. Sluší se podotknout, že k zisku tohoto titulu existovalo docela hodně pádných argumentů, a že si tento Ital prestižní evropský titul zasloužil. Přesto všechno se na něj během zhruba třiceti let zapomnělo a dokonce se objevují i názory, podle kterých je to jeden z těch nejošklivějších Fiatů vůbec. Všechno to jsou ale lži a pomluvy. První Tipo je celkově povedené auto. Víme to, protože jsme jedno takové nedávno vytáhli z garáže, abychom ho nafotili a také po zimě trochu umyli.

Přesně řečeno, premiéru si Fiat Tipo odbyl začátkem roku 1988. Fiat tím odstartoval novou kapitolu své historie, protože právě tento hatchback přinesl řadu zajímavých novinek všeobecně směřujících k napravení ne úplně dobré reputace. Jeho předchůdci trpěli řadou problémů a koroze byla jedním z těch hlavních. Fiat také při návrhu Tipa použil výpočetní techniku (CAD/CAM) a pozměnil výrobní proces. V produkci se nejprve samostatně sestavovaly různé celky a z těch se následně složil automobil přesně tak, jak tomu je dnes. Díky tomu bylo dosaženo větší míry automatizace a větší míra automatizace měla znamenat lepší kvalitu finálního produktu. 

Italští inženýři rovněž podnikli mnoho opatření směřujících ke snížení koroze. Nedá se říci, že by automobil nedokázal vykvést jak třešeň na prvního máje, ale třeba oproti Ritmu na tom je v tomto ohledu podstatně lépe. Fiat uváděl, že z pozinkované oceli je vyrobena většina karoserie (70 %), respektive v dobových prospektech výrobce říkal, že pozinkované jsou všechny díly karoserie vystavené působení vnějších vlivů. A konečně tohle všechno bylo založeno na tehdy zbrusu nové platformě označené jako Tipo Due. Jak už mnozí ví, tento technický základ následně přežíval v mnoha různých modifikacích u mnoha různých modelů italského koncernu.

Mimochodem, Fiat se u Tipa začátkem 90. let chlubil také důrazem na životní prostředí. Tento model údajně vznikl podle tří hlavních zásad: méně odpadu, méně znečištění a optimální využití surovin. Tyto zásady byly podle propagačních materiálů uplatněny od rýsovacího prkna po výrobní linku, respektive od první zkušební jízdy až po cestu na vrakoviště. Což už si asi spousta exemplářů ověřila v praxi vzhledem k tomu, jak málo je dnes Tipo v provozu k vidění. Fiat také sliboval jakýsi recyklační program. Jmenoval se FARE (Fiat Auto Recycling). Tato recyklace mimo jiné znamenala opakované použití materiálů ve výrobě a když to nebylo možné, materiály měly být použity jako palivo do pecí.

Náš vlastní vůz si můžete prohlédnout v následující komentované galerii:

Pod designem Tipa a několika dalších modelů postavených na stejné platformě se podepsal polský designér Justyn Norek a také slavný Ercole Spada. Design vznikal v italském studiu I.DE.A. Auto dostalo hranaté tvary, které jsou ale při bližším pohledu velmi promyšlené a vnější karoserie díky tomu obsahuje minimum spár. Hezkým detailem je také třeba provedení zadních dveří „přetažených“ až do boků. Díky tomu je vstupní otvor do zavazadelníku mimořádně široký. Na druhou stranu po otevření mají páté dveře na bocích nepříjemně ostrý roh. Zapamatujete si to ve chvíli, kdy ho vezmete hlavou. Páté dveře jsou plastové a i díky tomu mohly mít takovýto tvar. 

Fiat zároveň myslel i na údržbu, takže třeba blatníky by mělo být možné vyměnit velmi jednoduše a rozměrné plastové nárazníky, které se řadě lidí moc nelíbí, jsou vytvořeny tak, aby absorbovaly náraz do rychlosti 5 km/h. Tipo se také chlubilo, alespoň v propagačních materiálech, příznivou aerodynamikou vyjádřenou součinitelem koeficientu odporu 0,31. 

Obecně velmi široká nabídka připravená pro Tipo zahrnovala kromě pětidveřové později také méně vídanou třídveřovou karoserii. Ta přišla po prvním faceliftu (1993), kdy Tipo také dostalo přepracovaný design s menšími předními světlomety. Nechyběla ani různá litá kola a u dvoulitrů a některých výbav také sportovní doplňky. Náš exemplář je ale v té nejzákladnější výbavě. Litá kola auto dostalo až v posledních letech, protože ta vizuální dojem výrazně zlepšují. 

„Tipo bylo navrženo podle jedinečné koncepce, která předběhla svou dobu. Je to výjimečný vůz, který se vyznačuje velkorysým komfortem a velmi praktickým uspořádáním,“ lákal jeden z dobových prospektů potenciální zákazníky. A nelhal. V rodině jsme v 90. letech měli Tipo coby jediné auto několikrát a já jako malý junák si ho pamatuji jako poměrně velký vůz, kam se vešli rodiče, já, dvě sestry a někdy i pes. Když se na to auto podívám dnes, připadá mi hrozně malé. Protože ono malé fakticky je. Na délku nemá ani čtyři metry. Dlouhé je 3958 mm, široké 1700 mm a vysoké 1445 mm. Rozvor má 2540 mm. Reálně je tento Fiat ve všech směrech menší než současná Fabia, ale interiér je i na dnešní poměry nečekaně prostorný a celé auto je opravdu praktické. 

Řečeno klasickou „testovou“ hantýrkou, člověk vysoký 1,88 m si za stejně vysokého řidiče sedne vcelku bez problémů, interiér je vzdušný a překvapivě široký. Samozřejmě daní za to jsou ne zrovna optimální deformační zóny. Na bezpečnost ale bylo také myšleno. 

Fiat Tipo mohl mít i ABS, čtyřicetilitrový airbag a po faceliftu z roku 1993 volant dostal tzv. bezpečnostní impaktor, což je jakási hliníková konstrukce, která se má při nárazu do volantu zhroutit a tím náraz utlumit. Kromě praktičnosti poutalo Tipo pozornost především digitální palubkou. V 90. letech měli známí přesně takové bleděmodré Tipo a v té době jsme na digitální přístroje koukali jako na zjevení. Bylo to prostě letadlo, které nám jednou půjčili na cestu do Chorvatska. Pak tohle konkrétní Tipo známým nějaký dobrák na pražském sídlišti ukradl. Řeč je o autě z té historické fotky výše. 

Dnes je digitální Tipo (nebo také Tempra) vtipné retro. Výbava mohla být velmi slušná. Klimatizace, elektrická okna, centrál? Žádný problém. Naše Tipo ale nic z toho nemá. Dokonce nedostalo ani otáčkoměr. Přístrojovému štítu dominuje rychloměr, obří palivoměr s hladovým okem a část protažená doprava s autíčkem a tlakem pneumatik vám konstantně připomíná, že původní majitelé chtěli šetřit. Kdyby chtěli utrácet, mohli tu mít ještě řadu dalších ukazatelů včetně tlaku oleje a jakousi primitivní elektronickou diagnostiku.

Tipo se vyrábělo mezi lety 1988 až 1995 a za tu dobu se pod jeho kapotou vystřídala slušná řádka nejrůznějších motorů. Ta nejslabší auta měla i čtyřválce o objemu 1,1 l, nabídka končila u šestnáctiventilových dvoulitrů a k dispozici byly i dieselové čtyřválce. Pro mne je Tipo zajímavé právě kvůli tomu, že jsme s ním jezdili za mého mládí, ale vždy už šlo o hezky fungující motory vybavené vstřikováním. Jenže tento systém tohle modré Tipo nenabízí, pod kapotou schovává jeden snad z tou dobou vůbec posledních motorů vybavených karburátorem. Výkon nějakých 70 koní vám samozřejmě moc adrenalinu nedopřeje, pro jízdu po okreskách je ovšem výkonu dost. Tohle Tipo totiž neváží ani jednu tunu. Horší to je na dálnicích, kde i prázdnému autu v kopcích poněkud dochází dech a motor je potřeba hodně točit. Na předjíždění elektromobilů nahánějících na dálnici každý kilometr dojezdu ale i karburátorové Tipo stačí. 

Naopak silnou stránkou je podvozek. I jeho konstrukcí se automobilka chlubila a chvála na jízdní vlastnosti se objevuje také v dobových testech. Náš modrý exemplář to doplňuje dokonale citlivým řízením, protože nemá posilovač. Při parkování to chce trochu síly, ale nejde o nic hrozného. Do zatáček není třeba příliš brzdit, lehká karoserie a schopný podvozek jsou skvělou kombinací. 

O Fiat Tipo se dnešní zájemci příliš neperou. Dobře to dokumentuje aukce, která proběhla minulý rok a ve které se dražilo dvoulitrové zelené Tipo připravené přímo pro Nigela Mansella. Unikátní kus v netradiční zelené barvě s koženým interiérem se tehdy prodal za zhruba 180 tisíc korun, což vzhledem k původu vozu a jeho nízkému nájezdu jsou docela zajímavé peníze (kdybych nebyl chudý motoristický novinář, tak bych si ho koupil). Za stejné peníze se mimochodem u nás nedávno vydražil obyčejný udýchaný Favorit jenom proto, že byl zachovalý a byl z Tuzexu. Není to tak dávno, co se Tipo prodávalo za babku, ale zdá se, že dnes už se situace i u tohoto Itala změnila. Na evropských prodejních serverech lze najít celkem hodně kusů, ale i ty obyčejné už stojí v přepočtu 60 tisíc a více. Před pár lety stály polovinu. Čas zkrátka nelze zastavit a i prodejně úspěšné Tipo první generace, vyrobeny byly zhruba dva miliony kusů, ze scény mizí.  

Ačkoliv může být Tipo pro někoho ošklivé nebo nezajímavé a řada lidí na něj bude vzpomínat jako na nespolehlivý krám, ve skutečnosti je to docela zásadní střípek bohaté historie značky Fiat. Mně osobně se tento hatchback líbil odjakživa a líbí se mi i dnes, ačkoliv tento modrý exemplář není žádné sportovní náčiní jako Sedicivalvole. Mám ho prostě rád, jezdí hezky a stále mi servíruje vzpomínky na řidičské začátky i bezstarostné cesty na dovolené, kdy jsem nemusel řešit vůbec nic, protože všechno řešil táta s mámou. A také o tom ta stará auta jsou.