Jak se v Československu prodávala nová auta začátkem sedmdesátých let? Při našem pravidelném pátrání po historických zajímavostech ze světa automobilů se nám povedlo nalézt autentickou brožuru Škody 110 L z roku 1971 od Mototechny. Je okénkem do starých časů a dává nám nahlédnout na to, jakou marketingovou rétoriku v minulosti používal velký státní podnik věnující se prodeji osobních aut, motocyklů i náhradních dílů.
Škodovky 100 a 110 koncepčně vycházely z dřívějších modelů 1000 a 1100 MB, a přestože jste si při jejich nákupu ani nemohli vybrat barvu, pokud jste neměli pořádné konexe, stále vás Mototechna musela nalákat na to, abyste si vůz vůbec přišli koupit. Vaše auto pak často bylo to, co na vás zrovna zbylo. Když je Mototechna začala v roce 1969 poprvé nabízet, na pořadníky se zapsalo až 270 tisíc zájemců.
Základní Škoda 100 i silnější model 110 pokračoval se škodováckou koncepcí „vše vzadu“, kterou na výrobní linku automobilky zavedl předcházející model 1000 MB, jakému Čechoslováci kvůli nespočtu porodních problémů přezdívali „1000 malých bolestí“. Nová evoluce však měla novou karoserii a tehdejších hlavních předností si můžeme všimnout i v prospektu Mototechny z roku 1971.
Na stránkách brožury se můžeme dočíst, že samonosná karoserie vozu má hladký a rovný spodek, takže se písek, sůl, bláto a další nečistoty nemají kde chytit. Mladoboleslavské automobilové závody tenkrát sáhly i po trojnásobné antikorozní ochraně podvozku. A protože karoserie zakládala na panelové konstrukci, opravy poškozených dílů mohly proběhnout rychle a levně.
Mototechna se zároveň věnovala i informacím o základní údržbě, jakou si u dnešních aut už ani neumíme představit. Praktickou výhodou Škody 110 byly jen dva páry mazacích míst v podvozku. Škodovka si sice vyžádala nějakou péči, ale mazání stačilo po každých deseti tisících kilometrech, což v tehdejším provozu zase nebylo tak často. Teoreticky to stačilo jednou, maximálně dvakrát do roka při častých jízdách.
Škoda 110 byla výkonnější alternativou k základní Škodě 100 s litrovým čtyřválcovým motorem a autentický prospekt z roku 1971 uvádí, že silnější motor vycházel z dřívějšího typu 1100 MB a má pár koní k dobru. Už v úvodu se můžeme dočíst, že objemnější 1,1litrová jednotka má 53 koní podle normy SAE (49 koní podle normy DIN) a podle tehdejších slov slibuje svižnou akceleraci. Za víc než padesát let od vydání tohoto materiálu se však naše požadavky nepochybně změnily.
Silnější „stodesítka“ slibovala maximální rychlost 138 km/h a prospekt uvádí, že stovkou jela „už za 20 vteřin“. Začátkem sedmdesátých let to mělo stačit všem řidičům, co nechtěli měnit silnici v závodní dráhu. Na stránkách brožury se současně můžeme dočíst o čtyřstupňovém manuálu, jehož dvojka nabízela rozsah o 5 do 70 km/h a trojka od 16 do 100 km/h. Díky tomu jste ve městech nemuseli tolik řadit. Mototechna tehdy na dynamiku tohohle vozu pěla jen samou chválu.
Dnešní automobily jsou výrazně jiné než škodovky ze sedmdesátých let – prostě stačí sednout za volant a vyrazit i na tisíc kilometrů dlouhou cestu bez předchozí přípravy. Automobilky si to uvědomují a už nezaplňují brožury technickými údaji, které jsou pro většinu bežných řidičů jen těžko srozumitelné, a raději věnují prostor uživatelským vlastnostem.
Při prohlížení brožury ke Škodě 110 L od Mototechny jsme si pochopitelně všimli, kolik v ní najdete technických informací. Ať už to je konstrukce převodovky, převodový poměr zadní nápravy, brzdící plochy předních kotoučových i zadních bubnových brzd nebo detailní rozpis elektrické sítě, najdete tu všechny důležité informace. V tomhle prospektu najdete vše, co byste o „stodesítce“ měli vědět.
Každá prodejní brožura musí lákat na bohatou základní výbavu a prospekt pro luxusnější Škodu 110 L to bere téměř od podlahy. Mototechna v něm uvedla, že standardní výbava je „mimořádně bohatá“ a dokonce zahrnuje i čtyři dveře. Ve „stodesítce“ jste se tedy nemuseli bát, že by na vás foukalo nebo pršelo z boku. Praktickou výhodou navíc bylo, že zadním dveřím nechyběly dětské pojistky blokující otevření zevnitř. A to není vše, protože tím výčet teprve začíná.
Na stránkách představujících výbavu pokročilejší verze de Luxe byly také tři popelníčky, jež i silnějším kuřákům vystačily na stovky kilometrů cesty, dvojitý věšáček na šaty nebo protisluneční clona spolujezdce s make-up zrcátkem. Už začátkem sedmdesátých let se v marketingové rétorice rovněž objevilo slovní spojení „sportovní charakter“, v tomto případě odkazující na vzhled ozdobných krytů ocelových kol.
U nových škodovek s výrazně modernějšími a bezpečnějšími interiéry si to snad ani neumíme představit, ale právě celková jednoduchost Škody 110 ji pomohla k velké praktičnosti. V autentickém prospektu ze začátku sedmdesátých let můžeme vidět využití zadních sedadel pro přepravu velkých zavazadel, což samozřejmě není problém ani v dnešních autech, ale s dalším prvkem se už v osobních modelech nesetkáváme.
U škodovek 110 s rozsáhlejší výbavou L, takzvaně „de Luxe“, se standardem všech vozů stala i lůžková úprava. Když na vás na dlouhých cestách padla únava, nebo se vám při víkendovém výletu nechtělo platit za přespání v kempu nebo hotelu, sklopením opěradel předních sedadel do roviny jste mohli vytvořit improvizovanou postel. V dobovém prospektu z roku 1971 sice můžeme vidět, že se nejednalo o dokonalou rovinu, ale méně náročným uživatelům to na jedno nebo dvě přespání daleko od domova jistě posloužilo.
