Neřídím se předpisy, když nedávají smysl, říká v rozhovoru nový testman Autosalonu Pavel Liška

Novou a předem možno říct, že vydatnou posilou týmu expertů televizního Autosalonu, je herec Pavel Liška. Svoji nezaměnitelnou pečeť vtiskl mnoha kultovním rolím ve filmech jako Návrat Idiota, Divoké včely, Pupendo nebo Venkovský učitel. Pavel je ale také známým cestovatelem v jedné stopě a se svoji partičkou "Vandráků" složenou ještě z Jana Révaie a Hynka Bernarda už objeli kdejaký zapadlý kout světa. Za klasického motorkáře se však známý herec nepovažuje a právě proto nelze čekat, že by jeho testy nových motorek měly nějakou klasickou formu - spíš naopak. Hodně o tom napoví i následující rozhovor.

Lidé tě znají z mnoha filmů, kde ses nejednou objevil i při řízení dopravních prostředků včetně motorky. Jaké byly tvoje motoristické začátky a proč ses rozhodl pro Autosalon natáčet testy motorek?
Já jsem z Liberce, ze slavnýho motoristickýho města, a vědělo se o tom už za bolševika i za hranicema. Sám jsem jezdil jako kluk několik let za Automotoklub Svazarmu Liberec minikáry. Když jsme jeli na závody a kurtovali na zahrádku naší stovky minikáry, tak na nás někdo troubí a mává, kolem zrovna jeli Vojtěch s Engem. V devíti letech jsme dostali s bráchou první motorku, mopeda Stadióna s řazením ručním. No a pozor, já jsem se nerozhodl natáčet pro Autosalon testy motorek! Když jsem dostal tuhle nabídku od Pepy vrtala, to je můj spolužák z JAMU, tak jsem mu vysvětlil, že já motorkám vůbec nerozumím. Já jsem sice začal brzy, ale těch motorek jsem si za svůj život vyzkoušel.., To by se dalo spočítat na prstech jedný ruky, nebo dobře obou, ale víc fakt ne. "Dobře, tys měl teďka pade viď, tak my ti dáme takovej dárek, my ti zařídíme 10 jakýchkoli motorek, podle tvýho vlastního výběru, který bys měl chuť si vyzkoušet, ale ten tvůj první pocit z nich, ten si natočíme," povídá Pepa. No tak to neber, viď.

Jak se jako herec, veřejně známá osoba, cítíš mezi ostatními motorkáři? Býváš středem pozornosti, když se ocitneš v nějaké početnější skupině jezdců?
Blbě. Já sice jezdim od malička, ale za klasickýho motorkáře se nepovažuju. Motorkáři se o ty stoje zajímají, furt se v tom hrabou, študujou, co je novýho, tuní, schází se a sdílí to. Já na to nemám moc čas a asi ani povahu. Jsem obyčejnej uživatel. Motorku používám k jízdě a tu jízdu na ní miluju. Takže tam vlastně moc nepatřim. Přitom mi dodnes třeba píšou někteří kluci, jaký používám pneu a proč, jakej mám vejfuk... Tak jim odpovim, že mitasky, protože mi je ruda dal zadarmo. A když se mě někdo zeptá jakou prteferuju motorku, tak to je úplně na palici, to je jako kdyby se mě ptali jakou preferuju holku, to si každej musí vyzkoušet sám přece.

Vím, že jezdíš na velkém enduru, se kterým si zcestoval spoustu míst na zeměkouli, je to ale praktický stroj i pro běžný život? Jak často na motorce jezdíš?
Já jezdím v poslední době bohužel jen prakticky, to znamená, že jedu jen, když zrovna někam jedu. Do práce, na chalupu... Kamkoli z jakýhokoliv důvodu. Do práce jezdím docela často a po celý republice a dokážu se kochat i na dálnici. A je pravda, že jezdím fakt na úplně skvělý, úžasný motorce, zrovna dneska jsem na to myslel. Mám šest let novou Afriku, Hondu, cestovní enduro. Je to univerzální a neskutečně pohodlná, silná a všestranná motorka. Jasně, po Praze to není tak mrštný a ohebný jako lehkej úzkej skutřík. Já navíc prakticky nesundávám kufry, ale na ty dálky je to prostě pecka. A co se týče terénu, přesto jak je to těžká kráva, tak i tam toho ta motorka umí tolik, že já už ji nikdy nedoženu. Padám furt, ale padám rád.

Je nějaká země, kromě těch, kde to objektivně nejde, kam bys na motorce jet nechtěl?
Není taková, dokonce i do toho Ruska pořád chci.

Potřebuješ k cestování parťáka nebo by sis vystačil i sám?
No to je otázka! To si na mě asi kolega Révai zase stěžoval, co? Já vlastně jezdím nejraději sám. A na jedný motorce. Doslova. Když někoho vezu, tak se bojím. I když samozřejmě sdílím rád i ten zážitek z tý jízdy a z výletu a jedu s někým. Ale když už jedu jen tak, tak fakt nejraději sám, kam mě cesta zavede. Když vás jede víc, furt mě ruší, jestli on by nejel zrovna jinam, jestli nejedu moc rychle nebo pomalu, jestli tady nestojím a nečumim do krajiny moc dlouho... Prostě když jsem sám, tak nikoho nemůžu nijak omezovat. A když jedeme někam zas do světa a na dlouho, tak jednak jsme maximálně tři, což není moc, a i tak je to dost, a pak my už se trošku známe a on to taky tak výlet úplně není. Je to zároveň práce, protože my z těch našich cest natáčíme dokument a to natáčení a vše co s tím souvisí, je obrovskej žrout zážitků.

Jaké máš zatím pocity z natáčení prvních dílů tvých testů? Překvapilo Tě něco?
To nebudou testy na jaký jsou zvyklí vaši diváci. To budou moje vlastní, laický, první panenský pocity z motorky na který sedím poprvé v životě. A je to pecka, trošku se jen bojím, že až si dovyzkoušim všech těch 10 motorek, který jsem si nadiktoval, tak tuším, tak jak se znám, že si minimálně jednu z nich budu chtít pořídit, k těm padesátinám. Ty jo, teď mám nápad, úplně na konci, po poslední motorce, Autosalonu a Pepovi poděkuju a sdělím jim, kterou že tu motorku jsem si tedy nakonec k těm narozkám vybral. A že mi nevadí, že to je předváděčka a má něco najeto. a znova poděkuju.

Hrdinkou Tvého prvního příběhu je novodobá Jawa – kývačka, jaký máš vůbec vztah k nejznámější domácí značce?
Velkej. Když jsem říkal, že jsem si za svůj život vyzkoušel jen tak málo motorek, tak polovina z toho mála byla polovina právě Jawa! Je to moje dětství, moje mládí, toho tolik sladkého poprvé.

Jaký si řidič – na motorce i  v autě?
Na to jsem taky dneska myslel. Myslím, že bych se někdy měl trošku zklidnit. Mám tendence spěchat, a to i když nespěchám. To není úplně zdravý. Nejvíc na pohodu jezdím ve svém stařičkém Defenderovi, to je meditace. Řekl bych, že v zásadě jezdím opatrně a snažím se neustále předvídat. Někdy teda nedodržuju úplně předpisy, hlavně když mi nedávají smysl. Někde například, kde je stopka, je bezpečnější zpomalit, než úplně zastavit. Na motorce je zase fyzika jiná, ale předpisy na to ohled neberou, nepředjet pomalejší auto někde, kde je dostatečný výhled a kde je přesto plná čára, je prostě těžký. Myslím, že jsem praktický a zkušený řidič. Na motorce jezdím od devíti a v autě od nějakých dvanácti let? Prostě, co jsem dosáhl na pedály. Když mi bylo 15, tak táta dostal vízum do západního Německa a hned za hranicema v Rakousku zastavil a vyměnil si se mnou místo a já projel celý Alpy. Táta měl pocit, že na Západě je prostě svoboda, taková svoboda, že kdyby nás zastavili policajti, tak táta řekne: "Nebojte, kluk umí řídit a hlavně sedím vedle něho, hlídám ho."