Tak jsem si to konečně vyzkoušel. Od té doby, co se v Česku objevily sdílené elektrické koloběžky, jsem se na nich chtěl svézt. Zjistit, co to stojí a jaké to je. Ale místo zážitku a úspory času jsem si prožil doslova špatný vtip.
Potřeboval jsem se dostat z centra Prahy na její okraj, MHD stála kvůli kolonám, a navíc mi ujelo vše, co mohlo. Ideální příležitost popadnout odstavenou dobitou koloběžku Bolt, přes aplikaci načíst QR kód, zaregistrovat platební kartu a vyrazit stezkami pro cyklisty na místo určení. Před jízdou jen zmínka, že minuta s koloběžkou stojí 2,50 Kč. Žádné výrazné upozornění, že můžete cestovat jen ve „vnitřní Praze“ a pokud ji překročíte, hrozí vám nemalá pokuta. Ale k tomu později.
No nic, začátečníci dělají různé chyby, třeba jsem to přehlédl. Teď už budu vědět. Ale i tak už na tenhle „pekelný stroj na peníze“ nestoupnu! Zdůrazňuji, že mi nakonec vůbec nevadilo, že jsem kvůli šnečí rychlosti dojel do cíle později, než kdybych volil MHD zpožděnou kolonami. To nejhorší mě totiž čekalo. Když jsem chtěl na okraji Prahy koloběžku odložit, aplikace na mě vytasila hlášku, že jsem mimo povolené území. A pokud tam koloběžku nechám, souhlasím s pokutou 750 korun. A to mě vytočilo! Ale to bylo tak všechno, co jsem proti tomu mohl dělat. V aplikaci jsem si našel „povolené území“, od kterého jsem se ale vzdálil natolik, že už jsem tam nebyl schopen s téměř vybitou koloběžkou dojet. Takže jsem koloběžku naložil rezignovaně do auta a jel do povolené zóny. Ekologii navzdory. A můj placený čas s koloběžkou běžel vesele dál.
A moje pracovní povinnosti naopak stály. A s tím rostl stres. Koloběžku jsme měl půjčenou už skoro dvě hodiny, ujel na ní jen 18 kilometrů a teď musím zpátky do povolené zóny, kde mě aplikace nechá tohle nepovedené partnerství ukončit. Ale nenechala. I když jsem vybral bezpečné a vhodné místo v povolené zóně, vybafla na mě novou hlášku, že musím najít parkoviště označené na virtuální mapě písmenem „P“ a tam koloběžku odložit. Jenže tahle místa se v aplikaci objevovala jen při malém měřítku, ze kterého nebylo patrné, kde to přesně je. Připadal jsem si jak na Rallye Dakar, kde musí závodníci přesně trefit na trase slepý průjezdní bod. Já dva trefoval asi 15 minut a netrefil. A pak se mi vybil mobil. To zas pro změnu mále trefilo mě!
Rezignovaně jsem si sedl do auta, nechal dobíjet mobil a přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. Na nic moc jsem nepřišel, ale mobil už byl zase schopen ukázat mi třetí místo pro odložení koloběžky. S obrovskou dávkou trpělivosti jsem místo podle apky několikrát prošel, až se chytla a povolila mi zbavit se koloběžky přímo na parkovišti označeném jako modrá zóna.
Bilance mé první jízdy na sdílené koloběžce je fakt tristní. Za dvě hodiny a osm minut jsem fakticky ujel zmíněných 18 kilometrů, dalších deset jsem zvládl za volantem auta při hledání povolené zóny a místa parkování. To všechno mě stálo nejen spoustu času a nervů, ale taky 318 korun. To snad i taxíkem by to bylo levnější a mnohem rychlejší!
