Dva dny v peci. Přes 500 kilometrů za volantem rallyové Škody 120 S přineslo v úmorném vedru ryzí emoce

V krku mám sucho. Vyprahlo jako na Sahaře. Už pár desítek kilometrů si jen zoufale olizuji rty, což samozřejmě nepřináší vůbec žádný efekt. I když nemáme mezi časovými kontrolami času nazbyt, hlásím do interkomu svému spolujezdci, že se budu muset výhledově fakt napít. Mluvím mu z duše, takže po chvíli krátce zastavujeme u krajnice a vzadu na podlaze lovíme lahve s vodou. Ta má však takovou teplotu, že pod ní neudržím ruku – odhadem tak 60 stupňů. No nevadí, beduíni také pijí v horku čaj, říkám si a během pár sekund do sebe klopím půl litru téměř vroucí mattonky. Otíráme krůpěje potu z obličeje (i odjinud) a soukáme se zpět do propocených skořepin, nasazujeme propocená sluchátka, zapínáme propocené čtyřbodové pásy s rozžhavenou sponou a já beru do ruky propocený volant. „Masakr, co? Ale je to super!“ otočím se s úsměvem na Víťu. Takhle se cítili jezdci rallye v sedmdesátkách.

Na veteránskou rally Sachsen Classic, která se pravidelně pořádá v polovině srpna, jsem letos zavítal jako součást tří posádek týmu mladoboleslavské automobilky. Ta využila příležitosti oslav 125 let Škoda Motorsport a kromě civilního sportovně střiženého kupé Škoda Rapid 135 z roku 1988 postavila na start i dva ryze soutěžní speciály, kterými připomněla slavnou rallyovou éru 70. let. Zatímco německý kolega usedl za volant legendární Škody 130 RS, na nás čekaly silné zážitky se Škodou 120 S Rallye z roku 1974.

Byť tento vůz na první pohled může vypadat jako upravená Škoda 100/110, ve skutečnosti skrývá spoustu technických řešení, která byla následně použita právě u stotřicítky. Náš exemplář měl tehdejší nejvýkonnější provedení s motorem 1299 cm³ o výkonu 120 koní při 7000 ot./min! Specialitou auta bylo řazení, neboť náš kus měl závodní čtyřstupňovou převodovku s tzv. dogboxem, tedy bez synchronizace a se zubovou spojkou. Rychlostní stupně tedy bylo nutné řadit rychle, rázně a silou, aby zuby ihned zapadly, což bylo doprovázeno citelným škubnutím a záběrem s minimální ztrátou tahu. Kulisa převodovky byla klasickým „háčkem“ a tvrdá sintrovaná metalická spojka s „kousavým“ záběrem byla výzvou zejména při popojíždění v drážďanské zácpě. Technici mě instruovali, že mám spojku používat i při řazení nahoru, jakkoliv by to od jedničky výše nemělo být při vyloženě ostrém nasazení nutné. Dolů bylo nutné odřazovat postupně, tedy ne například ze čtyřky rovnou na dvojku.

Jakkoliv uvedená kombinace vyžadovala vždy precizní souhru rukou i nohou, zásadně přispívala k ryzím emocím ze soutěžního speciálu. Škoda 120 S Rallye je zkrátka auto podle mého gusta – čistá mechanika odlehčená až na dřeň vyžadující neustálou pozornost.

Na volantu cítím, jak auto občas kvůli lehkému předku zaplave, takže úplnou jistotu při průjezdu zatáčkami těžko hledám. V ostrém nasazení si museli jezdci evidentně hodně hrát se změnou zatížení a precizně řídit plynem, já se v běžném provozu do žádných eskapád raději nepouštím. I tak je to za volantem zážitek. Motor se nad 5000 otáčkami ještě více rozeřve, interiér vibruje, jeden by měl pocit, že se řítíme alespoň dvoustovkou. Tachometr však ukazuje sotva poloviční rychlost. Čert vem ale maximálku, důležité je, že auto cítím do morku kostí. Je to super!

Vím, že v soutěžních speciálech bývá horko, v létě dvojnásob. Vím, že u nich chybí ventilace a že řazení i řízení je fyzicky výrazně náročnější než u civilních aut. Také je mi při pohledu na předpověď počasí jasné, že se uvnitř budeme smažit jako květák ve friťáku, jenže jsou věci, které si člověk nedovede úplně představit, pokud je sám na vlastní kůži nezažije.

Jednou z nejdůležitějších dobových úprav Škody 120 S bylo přemístění chladiče dopředu, což sice účinně vyřešilo chlazení pohonného agregátu, ale zároveň bylo garancí efektivního ohřevu posádky. Potrubí vedoucí chladicí kapalinu podlahou auta dozadu k motoru totiž zároveň bezlítostně ohřívá interiér odspodu, přímé slunce a venkovní teploty atakující 40 °C se naopak starají o rozžhavení střechy. Na nějaké izolační hmoty zapomeňte – jak na podlaze, tak na stropě je pouze plech, na kterém udržíte ruku jen s velkým sebezapřením. Připadám si jako v troubě se zapnutým dolním i horním ohřevem, v autě máme odhadem tak 60 stupňů. Možná víc.

Během dvou dnů jsme v takových podmínkách ujeli zhruba 550 kilometrů a víte co? Já si to užíval a můj obdiv k tehdejším jezdcům je teď díky tomu ještě větší. Odnáším si zážitek, na který bezesporu nezapomenu, a tak to má být!

Sachsen Classic se jede na principu setinové rallye, takže na nás čeká 13 testů přesnosti – předem definovaných úseků, které máme projet s co možná nejmenší odchylkou od předepsaného času. Testy letos nejsou kdovíjak složité, ale tím, že nejsme úplně 100% sladěni jako posádka a s autem to z hlediska plynulé jízdy také není úplně snadné, chvilku nám trvá, než najdeme správný rytmus.

U setinových rallye je důležité vyvarovat se velkých chyb. Nevadí, že u jednotlivých testů jste třeba až na 30. místě, zásadní je počet trestných bodů, které získáváte za každou setinu odchylky. To se nám první den docela daří, a tak končíme na velmi slušné 12. příčce ze zhruba 150 startujících.

Do druhého dne tedy vstupujeme s odhodláním a maximální koncentrací. Jenže organizátoři hned do prvního testu poměrně necitlivě zakomponovali vložený tajný test, a to tak, že se v konečném důsledku dal dobře zajet jen jeden nebo druhý, ale oba ne (to snad jen v případě, že by vám o umístění tajného testu řekl nějaký kamarád z týmu před vámi). Už 11. v pořadí měl odchylku sekundu. My jsme „obětovali“ výsledek tajného testu a zajeli docela dobře regulérní zkoušku, nicméně tohle byl moment, který měl zásadní vliv na celkové výsledky a spíše než um posádky zde hrála roli náhoda. Ano, všichni jsme na tom byli stejně, takže to bereme sportovně. Jen v jednom dalším testu jsme udělali trochu větší chybu, jinak jsme drželi náš slušný standard. Výsledkem pak bylo celkové 24. místo, které Víťa, který si neklade malých cílů, zhodnotil takto: „Není to super, ale je to dobrý“. Souhlasím – prostor pro zlepšení určitě ještě máme.